Trapný příběh opravdového liberálního demokrata

Ptám se vás otevřeně. Znáte, vážení, dnes trapnější lidké bytosti než přesvědčené liberální demokraty? Asi ne, že

            Solidnost každého člověka pozná se podle jeho vztahu k demokracii.

            Je-li demokracie nejlepším společenským zřízením, tím nejlepším, co může existovat, nebo aspoň tím nejmenším možným zlem, pak, každý kdo není bytostný demokrat, nemůže být logicky solidním člověkem.

            Ano, jen bytostní demokraté, kteří za všech okolností, ba i pro ně krajně nepříznivých, respektují jak názory jiných, tak i vůli lidu, nebo aspoň vůli většiny, jež vzešla ze svobodných voleb ( ty nejsou ničím jiným než politickou soutěží stran), mohou se považovat za ušlechtilé lidské bytosti, nejryzejší příslušníky živočišného druhu Homo sapiens sapiens (s příměsí krve živočišného druhu Homo neanderthalensis), již jsou předvojem veškerého zbylého lidstva, jehož mozek je dosud zatemněn totalitárním myšlením.

            Tohoto faktu, této skutečnosti byl si nejspíše dobře vědom i pan Mlsný, který měl v naší ulici malou obuvnickou dílnu, v níž se věnoval opravě obuvi takřka veškerého druhu. Já sám jsem si u něho nechal třikrát spravovat jedny a tytéž sandály, než jsem je konečně vyhodil do popelnice, kterou na druhý den odvezli popeláři na skládku za městem.

            Byl-li v naší ulici někdo skutečným demokratem, člověkem krajně svobodomyslným, kterého nezlomilo ani zavedení EET, ani zřízení ,Centra pro monitorování terorismu a hybridních hrozeb‘, pak to byl pan Mlsný.

            „Liberální demokracie musí být. A taky absolutní svoboda jako řemen, jinak by lidé docela zblbli,“ říkával každému zákazníkovi, jenž k němu přinesl ke správce obuv pošramocenou opotřebením nebo i vadou materiálu, dodávaje víc než přesvědčivě, „kdo není liberální demokrat, ať mi do krámu neleze! Svůj ke svému, já za liberální demokracii a svobodu klidně položím i svůj lidský a pozemský život!“

            Není proto divu, že postupem času ubývalo panu Mlsnému zákazníků. Doby blbých nálad, kdy se na správku obuvi muselo čekat třeba i čtrnáct dní, byly dávno pryč.

            „Co z toho, že je šikovný, když pořád do toho plete politiku, když každému vyhrožuje demokracií a svobodou?“ říkali lidé a radši šli o tři ulice dál k jinému obuvníkovi, který lidem nic nevykládal o demokracii a svobodě, jen mlčky přijal obuv a mlčky ji zase opravenou vydával.

            Tak se nakonec ocitl pan Mlsný bez práce. Ale jeho chorobně demokratické smyšlení, jež tomu všemu bylo na vině, ho neopustilo, ba právě naopak.

            Marně mu domlouvali moudří lidé: „Pane Mlsný, vy máte zlaté ruce, ale ta vaše slabost pro liberální demokracii vás brzy přivede do záhuby. Vyserte se na to, a lidi k vám zase začnou nosit boty na opravu! Vezměte rozum do hrsti, časy jsou zlé, a bude ještě hůř!“

            „Táhněte k čertu! Liberální demokracie musí být!“ řval na moudré lidi pan Mlsný a hnal je potěhem.

            Může se někdo divit moudrým lidem, že se na pana Mlsného vykašlali?

            Člověk přece není moudrý proto, aby ho řezal potěhem někdo, kdo nechápe, že se časy mění, že už to není jako dřív, že všechno má svůj vývoj, dialektiku.

            Pan Mlsný své liberálně demokratické agitace nezanechal.

            Nemaje nic na práci, pořvával ze dveří své dílny na lidi, kteří šli kolem, svoji zhoubnou mantru: „Liberální demokracie musí být! A taky absolutní svoboda jako řemen, jinak by lidé docela zblbli! Kdo není liberální demokrat, ať mi do krámu neleze! Svůj ke svému, já za liberální demokracii a svobodu klidně položím i svůj lidský a pozemský život!“

            Člověk je ovšem tvor učenlivý, a tak se lidé brzy naučili naší ulici vyhýbat. A ti, co v ní bydleli, se raději odstěhovali, pokud měli kam, nebo se z nich stali i bezdomovci, uprchlíci ve vlastní zemi. Netřeba snad dodávat, že díky panu Mlsnému se byty v naší ulici prodávaly za fantasticky nízkou cenu a přece se neprodaly, kdo by taky chtěl v takové ulici žít?

            Naše ulice nakonec zpustla a osiřila.

            Jen pan Mlsný pořád vykřikoval na tu mrtvou ulici ze dveří své dílny: „Liberální demokracie musí být. A taky absolutní svoboda jako řemen, jinak by lidé docela zblbli! Kdo není liberální demokrat, ať mi do krámu neleze! Svůj ke svému! Já za liberální demokracii a svobodu klidně položím i svůj lidský a pozemský život!“

            Pak to ale všechno vzalo rychlý konec.

            Jednoho dne zastavili před dílnou pana Mlsného auta s černými skly. Z nich vyskákali nějací muži v civilu a během chvilky odtáhli pana Mlsného do jednoho z těch aut s černými skly.

            „Liberální demokracie musí být!“ křičel pan Mlsný, když ho vezli do jedné velké budovy s příšernou pověstí, kam se nikdo nechtěl dostat.

            Ale ať si křičel sebevíc, žádní lidé se nesebrali, aby vzali onu budovu útokem a osvobodili z ní pana Mlsného a jemu podobné milovníky liberální demokracie.

            Pan Mlsný byl obviněn ze šíření lží a demokratickému zřízení našeho státu nepřátelské, v neveřejném procesu spravedlivě odsouzen, aby jeho stopy, aspoň co vím z druhé ruky, se končily tam, odkud většinou není šťastného návratu, v psychiatrické léčebně...

            Ale trvalo ještě nějaký čas, než se do naší ulice opět vrátil běžný život, než se po ní opět začaly procházet maminky s kočárky, než se zase celá zaplnila pokojně parkujícími auty pokojně žijících rezidentů.

Jen dílna, v níž pan Mlsný vedl svoje velezrádné řeči, zůstane už asi navždy prázdná.

Žádný živnostník si ji nechce pronajmout ani za nic. Prý je to tam samá patogenní zóna, prý se tam registrační pokladny kazí samy od sebe a podobizna Pana Prezidenta Dolních Deseti Miliónů se tam prý vždy přes noc otočí vzhůru nohama, takže vypadá náramně komicky...