Mši svatou může sloužit kdokoliv

I pro katolické kněze, marná sláva, platí, chtě nechtě, karmický zákon, který hlásal i sám Ježíš. Kdo se povyšuje, bude ponížen!

            Dnes, pozdě odpoledne, vyhledala na b.-ském biskupství pomocného biskupa K. jistá žena.

            „Musím s vámi nutně mluvit. Jde o věroučnou záležitost. Vcelku důležitou,“ řekla a dodala hlasem, v němž jako by zazněla skrytá výhrůžka, „měl byste mne vyslechnout, je-li vám váš věčný život milý.“

            Pomocný biskup K., který je, jak známo, ze všech našich biskupů největší dobrák (rozuměj liberál), co se týče věroučných záležitostí, ale de facto nejen těch, ženu neodmítl.

            „Prosím, posaďte se, je zde jedno křeslo volné. Před chvílí jsem se vrátil ze svého prvního biřmování. Je to ohromná radost biřmovat, když vám z rukou sálá duch svatý,“ řekl a mile, jak měl ve zvyku, když šlo o věroučné záležitosti, se usmál, „mám teď, až do sedmi hodin, kdy sloužím mši, čas. Milerád vám zodpovím všechny vaše otázky.“

            Žena se usmála: „Nechci se vás na nic zeptat. Právě naopak.“

            „Naopak?“ podivil se pomocný biskup K., jehož tvář mohla být nyní tváří kteréhokoliv ze svatých apoštolů, vyjma Jidáše, samozřejmě.

            „Ano, naopak,“ přikývla žena a pokračovala, „netrápí mne žádné pochybnosti ohledně boha, či věrouky. V boha není potřeba věřit a věčný život nemá nic společného s tím, jestli věříme v to, že Ježíš vstal z mrtvých či ne.

            Vím, že v tom se mnou nesouhlasíte, že byste mi hravě dokázal, jak se moc se mýlím, jak si nesmyslně zahrávám se svou spásou.

            Nebudu se s vámi o to přít, o to ani nejde.

            Chci vám říct, co se mi dnes stalo.“

            Žena se odmlčela.

            Pomocný biskup se zeptal, aby ji povzbudil: „Co se vám dnes vstalo?“

            Žena se usmála: „Vím, že mi to nebudete věřit, i když jste věřící. Dokonce tak hluboce věřící, že jste se stal biskupem. Nebudete mi věřit právě proto, že jste věřící v to, co vám církev, jejímž jste biskupem, předkládá k uvěření.

            A přesto to, co vám řeknu, je holá skutečnost. Zrovna taková skutečnost, za jakou skutečnost považujete to, že Ježíš vstal z mrtvých a tím nám, lidem, zajistil život věčný.“

            „Ano, věřím, v to, že Ježíš Kristus, obětován bohem z nesmírné lásky k nám, lidem, vstal z mrtvých. Věřím v to, že když věřím v Ježíše Krista, budu žít věčně, jak mi to můj Pán slíbil,“ nezapomněl zdůraznit pomocný biskup K.

            „Ano,“ řekla žena a upřela na pomocného biskupa K. své oči, „jde o to, abych přešla k věci, že mši svatou může sloužit kdokoliv, ne jen kněz.

            Vím, nemusíte mi říkat, že je to v příkrém rozporu s věroukou vaší církve.

            Ale co je mi do církevní věrouky, když ta je naopak v příkrém rozporu se skutečností?

            Jste teď jistě přesvědčen, že se mýlím, že jsem obětí bludu, že kdybych něco takového hlásala jako pomocný biskup, musela bych být obviněna z hereze.

            Ale já naštěstí nejsem pomocný biskup, i když kdoví...

            Totiž sama jsem dnes sloužila mši svatou. Říkám vám to zcela otevřeně, jakkoliv musíte má slova z titulu své funkce odmítnout.

            A přece je to tak!

            Dnes ráno jsem se probudila a první, co mne napadlo, bylo, že dnes budu sloužit mši svatou.

            Ano, myšlenkové procesy jsou záhadná věc. Snad mi tu myšlenku vnukl bůh či Ďábel. Na tom nesejde, váš bůh i Ďábel jsou totéž.

            Šla jsem do obchodu, koupila tam bílou, krájenou veku a krabicové víno. Obojí bylo ve slevě s prošlou dobou minimální trvanlivosti, která není u veky ostatně příliš dlouhá, veka vydrží jen pár dní.

            Ale copak neležel Ježíš, jeho tělo v hrobě taky jen pár dní, nebo vlastně jen hodin, nebyla jeho smrt trvanlivá zrovna tak jako ta veka?

            S nákupem jsem přišla domů a začala, tak jak jsem byla oblečená, a jak jsem oblečená i teď, sloužit mši svatou. Za oltář posloužil mi obyčejný stůl.

            Nikde však nebyl žádný kříž, ale k čemu kříž?

            Stačí rozpřáhnout ruce a člověk se sám stává křížem.

            Dodržovala jsem jen velmi zhruba předepsaný liturgický postup, a nakonec pozdvihla i jeden plátek veky.

            A co myslíte, Vaše Eminence?

            Veka se skutečně proměnila v Kristovo tělo, i když nejsem kněz, ba co víc, jsem i žena.

            Nevěříte tomu?

            Myslíte si, že se ta stará suchá veka nestala Kristovým tělem?

Máte mne za bláznivou ženskou, která si jen myslí, že sloužila svatou mši?

Nu ovšem, tak se přesvědčte sám, jako se přesvědčil nevěřící Tomáš

Tu máte Kristovo tělo.“

Žena vytáhla z kabelky kousek staré veky a taky načaté krabicové víno. Hbitě ukápla na pečivo pár kapek vína a podala jej pomocnému biskupovi.

„Promiňte, ale nemůžu to pozřít. Byla by to strašlivá blasfémie, zesměšnění všeho, čemu věří miliardy křesťanů,“ ohradil se pomocný biskup K.

Žena se jízlivě usmála: „Bojíte se?

Čeho se bojíte?

Buď to není Kristovo tělo, a tedy o nic nejde, protože jsem blázen, kterému je nutné vyhovět. Nemáte přece zakázáno konzumovat obyčejnou veku namočenou do vína.

Anebo je to Kristovo tělo a Kristova krev a tedy byste měl být mezi prvními, kdo po svátostném pokrmu natáhne hladově svá ústa v mučivé touze po věčném životě.

Jezte, dokud dávám, hehe!“

Žena se nepěkně zasmála.

Pomocný biskup K., tím smíchem najednou zcela paralyzován, bezmocně otevřel svá vysvěcená ústa. Žena mu hbitě do nich vložila sousto, ústa se zase zavřela.

Sotva se veka namočená ve víně dotkla chuťových pohárků na biskupově jazyku, projela biskupem dosud nepoznaná, vpravdě nadpozemská blaženost.

On sám vstal a zvolal: „Hrome, od svého prvního příjímání jsem ještě nejedl tak výtečný svátostný pokrm!

Máte pravdu!

To je skutečné Kristovo Tělo, to je skutečná Kristova krev!

Hrome, ženská, jak jste to dokázala, bez kněžského svěcení?“

„Co není možné u člověka, je možné boha. Ne člověk, ale bůh rozhoduje o své proměně. Svatou mši může sloužit každý, koho si k tomu vybere bůh, a bůh si k tomu může vybrat i toho největšího hříšníka.

Tvrdí-li kněží, že jen oni mohou sloužit mši svatou, protiví se tím bohu víc, než kdyby v něho nevěřili.

Dáte si ještě, Vaše eminence?“

Pomocný biskup K., neschopen již pro samou blaženost slova, chtivě přikývl, olíznuv se jazykem.

Žena opět pokapala kousek veky krabicovým vínem a opět svátostný pokrm vsunula do úst pomocného biskupa, který jej spolkl zrovna tak náruživě, jako apoštolové v Getsemanech.

„To je vše, už jste všechno snědl,“ řekla žena, když z Těla páně nezůstal ani drobek, „ale není nic lehčího, než proměnit kterékoliv pečivo v Kristovo tělo.

Teď už mi snad věříte, Vaše Emince.“

„Věřím!“ zašeptal vroucně pomocný biskup K. a nikdy nebyla jeho víra opravdovější než teď, neboť pramenila ze skutečnosti tak holé, že by ji šlo popřít jen tou nejodpornější a nejhnusnější lží....