Jak a proč jsem podepsal Antichartu

Dávno, dávno tomu již! Skoro na den přesně již čtyřicet let tomu je. Ale jako by to ani včera nebylo, jako by to dnes bylo!

            Zvláštní, že se mi ten zimní, lednový den vybavuje do posledního detailu, i když už mezitím uplynulo celých čtyřicet let.

            Ano, vzpomínám si na to víc než dobře, lhal bych, kdyby říkal, že ne.

            Ale je to, co považuji za svoji vzpomínku, opravdu ještě skutečnost?

            Nezměnila se samovolně skutečnost, kterou jsem si domněle uchovával ve své paměti, v něco docela jiného, smyšleného, v něco, co se tváří jen jako vzpomínka, ale co už dávno vzpomínkou není, co je mnohem spíše smyšlenkou, kterou ale chci, a ostatně i musím, považovat za přesný obraz toho, co se událo přesně před čtyřiceti lety, ačkoliv to není vůbec pravda?

            Ale záleží na tom vlastně?

            Takto se to uchovalo v mé paměti, v mém vědomí, a tak o tom i dnes, po rovných čtyřiceti letech, pravdivě referuji.

            Byl leden, zima, ano, to vím určitě, ale do zimní idyly mělo společenské klima daleko. Všude, nebo alespoň v našich uměleckých kruzích, panovala značná nervozita. Každý už ze Svobodné Evropy věděl, co se stalo, k čemu došlo, každý měl více či méně dovedně skrývaný strach.

            „Svině jedny!“ nebral si nikdo servítky, když na to přišla v kruhu spolehlivých přátel řeč, „o co jim jde? Ať jdou s tou svojí chartou do prdele!

            Vzali si nás bez našeho souhlasu jako své rukojmí. To se ví, že bolševik to tak určitě nenechá!

            Měli, ti chartisti zasraní, držet hubu a starat se o svoje.

            Oni jsou za vodou, ale co my?“

            Co vím, co si vzpomínám, nadávali na chartisty všichni. Všem bylo jasné, že se bolševici budou mstít. Taky jsem na chartisty nadával. Kdyby jen trochu chtěli, mohli by taky žít klidně a spokojeně, jako my všichni ostatní.

            Copak je to tak těžké, trochu se přihrbit?

            Já jsem bolševika taky nemiloval. Ale důležité pro mne bylo, jsem hudební skladatel, že si mohu dělat svoji práci, že se můžu realizovat tvůrčím způsobem. Neměl jsem se špatně. V rádiu, kde jsem ostatně pracoval i jako redaktor, se hrály moje písničky, stejně jako písničky mnoha jiných.

            Měl jsem se na to všechno vykašlat, měl jsem to všechno ztratit, měl jsem svůj talent, své nadání zadusit jen proto, že hrstka nějakých zoufalců, kteří chtějí žít v pravdě, vydala nějaké prohlášení?

            To by byl přece nesmysl, to by odporovalo zdravému rozumu, vždyť v lednu ´77 jsem už měl skoro našetřeno na svoje první auto z Tuzexu!

            Ano, zdravý rozum zvítězí a zvítězil, musel zvítězit, i v tomto případě.

            Vždyť já žil taky v pravdě, protože jsem neměl ani ten nejmenší důvod podepisovat Chartu. Neměl jsem ani ten nejmenší rozumný důvod ztratit milované zaměstnání, přijít ze na dne o příjem, nemít už možnost realizovat se tvůrčím způsobem.

Věděl jsem, co jsou komunisti zač.

Ale kromě komunistů tady byli přece i obyčejní lidé. Milióny obyčejných lidí, kteří žili své životy, tak jako jsem i já žil svůj život, a tedy vzpoura proti režimu musela být i vzpourou proti životu, proti lidem, kteří za nic nemohli, kteří jen prostě a obyčejně žili a pracovali.

To, co udělali chartisti, to byl docela obyčejný podraz. Pokud měl někdo problémy, mohl si za ně sám (schválně jsem si pustil jednou, už po revoluci, ty slavné Plastiky“ a musel si okamžitě zacpat uši. Nebyla tam ani stopa po nějaké dvanáctitónové řadě, kterou jsem, jako první ve světovém kontextu, uvedl do českého popu).

Byli jsme tehdá na chartisty nasraní pořádně, každý čekal, co teď bude.

V druhé polovině ledna začaly prosakovat zaručené zprávy.

„Bude se masově podepisovat prohlášení, abychom my, umělci, manifestovali jednotu s pracujícím lidem.

Jako, že je odsuzujem, ty ztroskotance, kteří v žoldu imperialismu, který odmítá demokratickou diskuzi, která není monologem, ale dialogem, narušujou klid na práci.

Jako, že navazujeme na vyšším dějinném stupni na nejlepší odkaz naší a umělecké tradice, jako že pohrdáme všemi těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se odtrhli a izolovali od vlastního lidu

Kdo to nepodepíše, ten poletí z práce. Už si ani nehvízdne, bude v prdeli. Může akorát tak lepit sáčky jako Kubiška,“ sdělil mi na záchodě v Rozhlase jeden, vždy dobře informovaný kolega, režisér.

Měl pravdu.

A tak jsem se onoho dne, který si tak dobře pamatuji, vydal, jako spousta ostatních, v širokém proudu do Národního.

„Ne, abys to nepodepsal! Měj rozum!“ řekla mi ráno, když jsem se vypravoval, manželka.

„Blázníš?! Nejsem přece na hlavu padlej!“ řekl jsem a vyšel ven.

Tramvaj, do které jsem nastoupil, byla už plná umělců.

Všichni jsme jeli jedním směrem.

„Je to dokument historického významu,“ vykládal mnohoznačně jakýsi národní umělec, drže se za tyč, „je potřeba manifestovat jednotu naší kulturní fronty. V těchto těžkých časech není manifestace takové jednoty mravním pokleskem.“

„Tobě se to vykládá, když jsi národní,“ pomyslel jsem si.

„Tak, co jedeš taky? Koukám, že jsme tady všichni umělci pro socialismus a mír jako v čínský restauraci. Čest práci, soudružky a soudruzi!“ zahlaholil na celou tramvaj můj známý, taky hudebník (v roce 2015 dostal medaili „Za zásluhy“), a už polohlasem, když se tramvaj zase klopýtavě rozjela, mi sděloval, „já to klidně podepíšu.

Napřed jsem se chtěl hodit marod.

Ale pak si řekl: ,Hele, Ringo, nebuď zbabělec, postav se k tomu čelem, jako chlap!‘

Podepíšu to, protože všichni stejně budou vědět, že jsem to musel podepsat, že mi nic jinýho nejzbejvalo.

Kdo mě za to odsoudí? Nikdo!

Podepíšu to a budu mít klid. Chtěl bych vidět toho, kdo bude věřit tomu, že to myslím vážně.

Tím, že to podepíšu, vypálím bolševikovi rybník, protože tím ukážu zrůdnost jeho režimu v plný nahotě. Každýmu dojde, co je tento režim zač, když takový lidi jako já musej podepisovat takový kraviny. Vod teď už nebude bolševikovi nikdo věřit ani slovo, kam se na mě hrabou nějaký chartisti?

Jenom škoda, že to bude číst Švorcová a ne Bohdalka, hele, a co ty?

Děláš na něčem novým?

Čéče, včera jsem si zase pouštěl Město Er. Řeknu ti, to je paráda, to bych moh´ poslouchat až do omrzení. Kam se na to hrabou ty mý vodrhovačky.“

Ale to už tramvaj zastavila před Národním. Vyhrnuli jsme se z ní rovnou do Zlaté kapličky jako zájezd družstevníků z Podřipska.

Jevišti vévodil nápis: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.“

Spořádaně jsme se posadili do hlediště. Nad námi, na jevišti, jako popravčí četa, seděli ve třech řadách představitelé strany a státu. Vidím ty jejich obličeje dodnes, jeden vedle druhého, přísné, jako by vystupující ze sebe samotných.

„V jubilejním roce 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou náš lid, svědomitý hospodář své země, vážil velkolepé dílo výstavby socialismu ve své vlasti. XV. sjezd Komunistické strany Československa vysoko ocenil...“ začala Švorcová číst text „Provolání“.

Když ho dočetla, byla diskuze.

V diskuzi vystoupili mnozí umělci, kteří se zaklínali tím, že socialismus je naše pevnost, kterou ubráníme.

Strašně se to táhlo, v duchu jsem si myslel: „Kua, to bych přál Havlovi, aby tady teď za trest seděl místo mě, za to všechno!“

Ke konci se už všichni ošívali, snažíce se aspoň takto nenápadně prokrvit ztuhlé tělo. Byli jsme ovšem pod neustálým dozorem televizních kamer. Nešlo vstát a odejít, jako třeba v dnešní době na Zlatém slavíkovi, byť jen pod záminkou toho, že musíme na toaletu.

Konečně bylo po všem. Seřadili jsme se do fronty jak před masnou a začali se podepisovat.

„Prosím vás, pusťte mě dopředu, ať se můžu podepsat. Mně má za chvilku přijít domů instalatér. Kape mi voda, čekám na něho už půl roku“ žadonil jeden známý herec a dral se dopředu.

Ale když se podepsal, najednou už nikam nespěchal, najednou byl samý smích a samá veselá historka z natáčení. Udělalo se mi z té jeho vyčůranosti nevolno!

Konečně jsem přišel na řadu já. Vzal jsem ohmatanou propisku. Nepsala, už byla vypsaná. Vytáhl jsem proto svoji vlastní propisku a podepsal se.

Kdosi mi dal přátelskou herdu do zad.

Otočil jsem se.

Byl to ministr kultury.

„Tak vidíš, soudruhu, už seš taky náš!“ zubil se na mne šťastně...

Od té doby jsem slova sjezdových programů proměnil v mnohé písně, jakož i vykonal mnoho tvůrčích činů.

Ne, ničeho nelituji, protože můj podpis byl aktem zdravého rozumu a zdravý rozum zvítězí!

Ostatně dnes se ukazuje stále víc zřetelně a jasně, kdo byli ti, kvůli kterým jsem musel tehdy prosedět v Národním dobré tři hodiny.

Ukazuje se, kým byl Havel ve skutečnosti, ukazuje se, jak havloidi ovládli naší zemi, ukazuje se, že podpis Anticharty byl vzkazem odvahy do dnešní doby, kdy je veškerá odvaha tvrdě trestána těmi, kdož se nejvíce ohánějí svobodou a demokracií, všemi těmi sluníčkaři, havloidy, těmi, jimž pravda, kterou dnes nahlas říkám, nejde pod jejich pseudoelitářský, nikým nevolený nos, těmi, kteří mi jako, předsedovi Strany zdravého rozumu, dávají nálepku dnešního disidenta.

Ne, svůj podpis pod Antichartou neodvolám. Teď už ho neodvolám, i když jsem byl v minulých letech k tomu tvrdě nucen.

Ano, jsem hrdý na to, že jsem Antichartu podepsal.

A kdybych musel, kdyby bylo takto potřeba opět manifestovat jednotu lidu s tím, koho si lid v demokratických volbách postavil do čela své země, podepsal bych „Provolání“ dnes zrovna tak jako přesně před čtyřiceti lety, toho krásného zimního dne...