Oznámil jsem svoji kandidaturu na prezidenta, mám proti Zemanovi šanci?

Prý chci kandidovat na prezidenta. Prý jsem to sám prohlásil. Zbláznil jsem se, nebo co, jít proti Zemanovi?

            Já sám..., já sám bych jistě nikdy nic takového neudělal, ani v duchu by mne to nenapadlo...

            Jsem člověk plachý, ani trochu společenský a už vůbec ne pracovitý. V zimě se všeho nejraději sedím u kamen a, zcela o samotě, popíjím čaj, zatímco krátké zimní dny vstřebávají se do houbovitého bytí a času.

            V létě pak zase nejraději pobývám v chladivém stínu mohutných stromů na břehu zurčícího potoka a čtu pořád dokola „Zločin a trest“ nebo „Bratry Karamazovy“, jediné dvě knihy, které mám.

            Jak bych já, sám od sebe..., mohl..., takovou věc!

            Ostatně na nic z toho si ani nepamatuji. Všechno jsem dozvěděl až pak, z vyprávění jiných lidí, kteří tomu byli duchem přítomní, na rozdíl ode mne...

            Zbývalo již pouhých osmadvacet dní do oné chvíle, kdy se prezident Zeman rozhodl oznámit národu to, co se den předtím má dozvědět klaka jeho věrných na intimním večírku pořádaném z pochopitelných důvodů jen pro zvané.

            Už od rána mě tísnila jakási předtucha, cítil jsem, že se v mém vědomí cosi děje. Bezstarostná lehkost bytí zmizela. Ledva jsem se zvedl, myslím psychicky, z postele.

            S vypětí všech sil jsem rozdělal oheň v kamnech, zatopil v samovaru. Tak bylo najednou všechno psychicky obtížné, jako bych nežil na planetě Zemi, ale třeba na planetě Jupiter, tak všechno najednou ztěžklo v mém vědomí. Konečně jsem se napil čaje. Doufal-li jsem, že mi to pomůže, doufal jsem v to marně.

            Vypil jsem prvý hrnek, druhý hrnek, třetí hrnek, a nic, tíha v mé duši se nijak nerozptýlila.

            „Safra, co to je?

            Co se to děje, do prdele?“ stačil jsem ještě zvolat, než mne obklopila totální neurčitost veškeré existence, jež prýštila přímo ze svého zdroje, který není z tohoto světa.

            Co bylo pak, to už vím, jak jsem řekl, jen z vyprávění druhých.

            Někdy kolem desáté hodiny jsem prý vešel do vyhlášeného krejčovského salónu, kde je zaměstnáno dobře dvacet lidí. Tvářil jsem se prý velmi sebevědomě (!) a sebejistě.

            „Co si ráčí přát, vašnosto?“ zeptal se mě prý úslužně majitel podniku.

            Nezaváhav prý ani na zlomek sekundy, vykřikl jsem zvučným (!) hlasem: „Vezměte mi míry! Chci si nechat ušít ten nejlepší oblek!“

            „K službám, vašnosto!“ řekl prý majitel salónu, a brav mi míry, začal brebentit, „chtějí se ženit, vašnostno?

            To jim schvaluji!

            Muž nemá být sám, protože co je to muž bez ženy?

            Muž bez ženy, to je nic, vezměte si takového Trumpa!

            A kdo bude ta šťastná?

            Snad ne Claudia Schiffer, hehe?

            Znáte to přece ne?

            Jak přijde Klaus se Zemanem do pekla?

            Ne?

            Tak to jim to musím říct, to je náramná prča! Zeman to vyprávěl při setkání se středoškoláky v Domažlicích.

            Přijde Klaus se Zemanem do pekla. Tam už na ně čeká Lucifer, po jeho pravici je Livia Klausová, po jeho levici Claudia Schiffer.

            ,Klausi, máš mnou hříchů, proto budeš za trest celou věčnost souložit se svou manželkou!‘ řekne Lucifer, paní Livia popadne Klause a zmizí s ním.

            Lucifer se obrátí na Claudii Schifferovou, ukáže na Zemana a řekne: ,Claudie, máš mnoho hříchů, proto budeš za trest celou věčnost souložit s... hehehe!“

            Majitel salonu prý ani anekdotu nedořekl, jak se smál na celé kolo, ale já prý jsem řekl: „Nechci se ženit. Chci kandidovat na prezidenta.“

            Majitel se salonu se prý přestal smát, jako když utne.

            Prý na mě hleděl jako na zjevení, nevěřícně se ptaje: „Tak oni se nechtějí, vašnosto, ženit? Oni chtějí kandidovat na prezidenta? Proto si u mě nechávají šít nejlepší oblek?“

            „Ano. Budu kandidovat na prezidenta,“ přikývl jsem prý bez nejmenšího zaváhání.

            Krejčí prý začal lomit rukama: „Zbláznili se, vašnosto?

            Vždyť proti Zemanovi nemáte nejmenší šanci, nikdo proti němu nemá šanci!

            To je holý nesmysl kandidovat na prezidenta, vašnosto, dejte si říct!

            A pak taky, uznejte, vašnosto, vždyť ani nemáte žádný názor!

            Kdo chce kandidovat na prezidenta, musí mít přece názor, musí mít názor na všechno!

            A na co máte názor vy?

            Máte snad názor na Rusko?

            Máte snad názor na EU?

            Máte snad názor na uprchlíky?

            Na islám?

            Na dalajlámu?

            Tak vidí sami, vašnosto, že na nic z toho nemáte názor, a přesto chtějí kandidovat na prezidenta!

            Řeknou sami, vašnosto, copak se účastní veřejné diskuze?

            Kdyby aspoň diskutovali na Novinkách nebo na iDnes pod články, ale ani to nediskutují!

            Vezmou rozum do hrsti a nekandidují na Hrad, místo toho se radši ožení!“

            „Tato země potřebuje změnu,“ řekl jsem prý na to.

            Ale to už se prý ze všech dílen prý seběhly švadleny, přivolané nářkem majitele.

            „Tady vašnosta chce kandidovat na prezidenta, a přitom nemá žádný názor,“ ukázal na mne prý majitel salonu.

            Ženy prý mne hned začaly litovat: „Takový pěkný mládenec, a chce se zakopat na Hradě, shnít tam za živa!

            Taková škoda!

            Vy byste měl u muziky vdané paničky vyvádět v kole, dávat jim zapomenout na strasti rodinného života, a místo toho, chcete na Hrad!“

            Mnohé z žen se prý rozplakaly při pohledu na mě.

            Ale byly prý i takové, co mi radily: „Jestli chcete na Hrad, tak hlavně nemějte v týmu žádné vítače, ani sluníčkaře. To by vás lidi hnali svinským krokem.

            A tu Vašaryovou, tu pusťte k vodě, ta vám to jenom zkazí.

            A toho filosofa taky vyrazte, vypadá jako bezdomovec. Kdyby se aspoň ostříhal a oholil, to by aspoň trochu připomínal Mynáře, to už by vám nějaké procento navíc hodilo.

            A taky se nenechte podporovat ani ODS, ani TOP 09, a už vůbec ne STAN, nebo všemi najednou. To byste skončil už v prvním kole všem pro smích!

            A jedna z těch žen, prý velmi krásná, mne prý vroucně prosila, líbajíc mne: „Ani za nic se nedovolávejte Havla, jeho odkazu, nepromluvte o něm ani jedno dobré slůvko!

            Moc vás prosím!

To by byl pro vás polibek smrti!“

Ale to už prý dorazil lékař, kterého duchapřítomně zavolal majitel salonu.

„Je to jasný akutní případ náhlého zbytnění vlastního ega,“ konstatoval prý lékař, když mne na místě důkladně vyšetřil, dodávaje, „bohužel však nelze člověka, jenž je tímto zbytněním postižen, hospitalizovat v psychiatrické léčebně, protože podle ústavy má právo kandidovat na prezidenta každý občan starší čtyřiceti lety. A ústavu je, v tomto případě evidentně bohužel, nutno respektovat.

Ostatně je těchto případů nyní hodně, každý den se v republice objeví dva nebo tři.

Například včera, kdesi ve Vsackých Beskydech došel za obvodním lékařem taky nějaký muž.

,Co vám je?‘ zeptal se lékař.

,Tož, pane dochtor,‘ řekl ten muž a začal se škrábat na hlavě, ,tož sem si pravíl, že takéj budu kandidovať na tého prezidenta. Do důchodu ně chybí ešče šest roků, šak co to može byť za prácu, tož jisto ne těžší tajak s koňama v hoře. Šak mám už sestavený aj ten tým, co mosí měť včiléj každý kandidát. Šak v něm je aj ta Schifferová, šak znáte ten vtip, jak příde Klaus se Zemanem do pekla.

Tož mi, pane dochtor, dajte enem nejaké patáky, co sú na ně všade reklamy v televizi aj na tom internetě, ať sa z teho všeckého nezblázním ešče skorej než budu v tém druhém kole!‘

Jak říkám, je toho teď hodně, a tento případ není nijak vzácný. Podvědomí pracuje naplno, je to v něm samé pnutí a tlak, není divu, že nakonec dojde k výronu.“

To prý řekl doktor, a majiteli salonu nezbylo nic jiného, než přijmout moji zakázku, protože i on musí respektovat ústavu.

Prý mě pak ještě doktor vzal stranou a zeptal se mne: „Safra, člověče, co to berete za matroš?

To musí být extra kvalita, jít proti Zemanovi.

Nemáte ještě něco?

Nechci to samozřejmě pro sebe, ale pro svého strýce. Nebojte, za kvalitu si rád připlatím.“

Prý jsem mu na to řekl: „Tato republika potřebuje lidi, kteří něco dokázali.“

Doktor se prý na mě podíval, a řekl: „Safra, že by to bylo přece jen podvědomí? Budu si asi muset znova načíst všechnu freudovskou literaturu!“

Já sám si na nic z toho nevzpomínám.

A přece nemůže být pochyb o tom, že jsem oznámil kandidaturu na prezidenta, tvrdí-li to tolik lidí, to jest přinejmenším dvacet, kteří to všechno viděli na vlastní oči a slyšeli na vlastní uši.

Jsem snad blázen?

Nebo je snad bláznivá ústava, která mi na prezidenta dovoluje kandidovat aniž bych měl nějaký názor na všechno?

Nenapsali základní náš zákon nebezpeční šílenci, a my žijeme už skoro třicet let v naprostém šílenství, jež bylo umocněno uzákoněním přímé volby?

Ano, tak to nejspíše bude!

Protože já sám..., při zdravém rozumu..., nikdy!