Křesťanství Evropu nezachrání. Joch a Halík jednou ranou

Tak, do koho jsem se ještě nenavezl svými bláboly? Třeba do Jocha a Halíka, kteří dělají z křesťanství to, čím není, a kteří si nechtějí přiznat, že křesťanství je (stejně jako jeho islámská odnož) jen hloupá a trapná slátanina

            Dá se říct s takřka naprostou jistotou, že lidé, jejichž myšlenky jsou odvážné a skutečně statečné, žijí většinou někde v ústraní, tiše a nenápadně, třeba i v blázinci, kde je pod svícnem největší tma.

            Proč to říkám?

            Abych zabil dvě mouchy tučnou ranou.

            Plesk, a už je po nich!

            A teď mi někdo řekněte, co je to život!?

            Myslím samozřejmě věčný život, protože se nacházím na onom světě.

            Co je to onen svět?

            Onen svět je jistým protikladem světa pozemského. Na zemi je všechno pomíjivé, tady věčné. Na zemi je všechno hmotné, kdežto tady jen ideou.

            Ale kde se tady vzaly mouchy, které by zde teoreticky být neměly?

            Nu, ovšem, onen svět je jednou velkou latrínou, aby taky ne.

            Nacházím se na onom světě, což je samozřejmě do jisté míry jen halucinace. Jediné, co je zde skutečně, je, paradoxně, existence much a nesnesitelný zápach.

            Ten zápach, a nejspíše s ním i úzce související existence much, které lze, aspoň zdánlivě zabít, protože pořád nevíme, zda jsou, i když rozmáčklé, skutečně mrtvé, má samozřejmě příčinu v řečech, které se zde vedou.

            A aby taky nevedly, když je to tady samý katolický inteligent. Někdy mám skutečně dojem, že jsem zde ocitl jakýmsi strašlivým nedopatřením, protože jaký já jsem inteligent?

            Ale třeba všechno souvisí se vším, a tento onen svět, jeho halucinace, což na věci ovšem nic nemění, je pouze toliko očistcem, kde se moje duše očisťuje smradem a to tak intenzivně, že někdy opravdu lituji, že nemám ocas jako kráva (nebo čert), abych jím mohl odhánět mouchy.

            Každý zde vyměšuje své myšlenky, které vskutku zde nejsou než jen výkaly, protože čím mohou být všechny lidské myšlenky vůči myšlenkám boha (pokud v zoufalství připustíme jeho existenci) než jen výkaly?

            „Většinu civilizací primárně definuje náboženství,“ vykládá například těstovitý muž, který se tam, v pozemském světě považoval za skutečného konzervativce, a tudíž jediného spravedlivého v liberální Sodomě, „naše evropská civilizace (ale jakápak tady na onom světě evropská civilizace, hehe!, pozn. aut.) je civilizací západokřesťanskou.

            Žádná civilizace, to zdůrazňuji, si člověka tolik neváží, a nepřisuzuje mu takovou hodnotu!

            Židovsko-křesťanský pohled na člověka má čtyři prvky.

            Člověk je tvor nedokonalý, upadlý v důsledku prvotního dědičného hříchu.

            Navzdory tomu má, pánové, obrovskou cenu, vždyť byl stvořen k obrazu božímu a vykoupen z hříchu tím, že za něj obětoval Syn boží na kříži.

            Cíle lidského života se nedosahuje na zemi, nýbrž v posmrtném životě v přítomnosti boží.

            A konečně, pánové, existuje i objektivní mravní řád, poznatelný židovsko-křesťanskou vírou, i správným používáním rozumu!“

            Z výkalů toho těstovitého muže šířil se puch vskutku triumfální, těžko si bylo představit, že tento těstovitý muž může mít obrovskou cenu i pro něco jiného než jen právě proto, že jeho výkaly šíří právě takový puch.

Všichni přítomní pokyvovali hlavou.

„Nu, máš pravdu, brachu. Zdá se, že cíle našeho lidského života je vskutku zde v nebi, v této latríně, v této boží přítomnosti dosaženo,“ poznamenal jsem k tomu stranou, jen tak sám pro sebe, nechtěje zasahovat do diskuse inteligentů, „ovšem, z toho, co jsi řekl, vyplývá, že islám a křesťanství vlastně vyznává zcela tytéž hodnoty.

Bezesporu existuje i z pohledů muslimů objektivní mravní řád, poznatelný muslimskou vírou a správným používáním rozumu, a tedy Evropa může být docela dobře i Evropou muslimskou, aniž by se to nějak dotklo židovsko-křesťanských hodnot, protože se shodují s hodnotami židovsko-islámskými.

Ale co je to správné používání rozumu?

Vidíš, brachu, tady si už protiřečíš, tady si už odporuješ, stavíš se do role arbitra, který rozhoduje o tom, co je správné a co není.

Jakou cenu má potom pozemský život, není-li skutečným životem, protože skutečným a jediným život je posmrtný život věčný v boží přítomnosti?

A jak může být tento věčný život posmrtným, když je věčným?

Jak může být člověk tvor nedokonalým, když je stvořený bohem?

Jak může být člověk tvorem upadlým, když obsahem prvotního hříchu je Poznání?

A kdo učinil tento prvotních hřích dědičným, kdo jej vetkal do lidské DNA, když ne opět bůh, jehož přítomnost projevuje se zde v nebi odporným puchem.

Ne, všechno to, co říkáš, jsou jen bláboly, objektivní mravní řád, kdes na to přišel, hehe!“

Ale to už diskuse, ergo ono vyměšování, které je zde na onom světě, zdá se, základním životním projevem, pokročila.

Šíření puchu, to jest boží přítomnosti, vzal si nyní na starosti muž, který se tam, na zemi, považoval za teologa, filosofa, sociologa, psychologa etc.

„Pánové, ať už je tady tomu jakkoliv, je potřeba nedat se svést módními sirénami naprosté neúčelnosti evoluce, života, lidského životního běhu, psal jsem to už v ,Co je bez chvění, není pevné‘.

Je potřeba si uchovat i tady, a právě tady, základní důvěru ve smysluplnost celku skutečnosti, která je, pro nás věřící, základním kořenem víry!“ burcoval přítomné tento muž.

„To se ti povedlo, profesore, hehe!“ znovu jsem se musel smát moudrosti zde přítomných inteligentů, již se předhánějí v plácaní nesmyslů, „budeš věřit, ale jen když to bude mít nějaký smysl, to jest ten smysl, že budeš spasen a zachráněn pro život věčný v boží přítomnosti.

,Věřím v tvou existenci, bože, proto musíš dát smysl mému životu, proto musíš dát smysl celku skutečnosti, protože kdyby celek skutečnosti neměl smysl, co bych si pak já, člověk, počal?‘ dožaduješ se boha, aby dával všemu smyslu.

Ale proč by bůh měl dávat něčemu smysl, milý profesore?

Není podstata boha, jeho existence v tom v tom, že nemá žádný smysl, protože kdyby smysl měla, byla by podmíněna právě tímto smyslem, avšak existence boha nemůže být ničím podmíněna, protože pak by byla jen důsledkem příčiny, a tedy by to znamenalo, že i existence boha je něčím způsobena, a to něco, to by snad teprve bylo bůh?

Krom toho se, milý profesore, dopouštíš tradičního omylu křesťanů, když smysl boží existence zaměňují za smysl svého vlastního života, to jest, zužuješ existenci boha na pouhou boží povinnost dát tvému životu na zemi smysl ve vidině života věčného.

Svoji slavnou víru v boha zaměňuješ za pouhý kategorický požadavek na svoji spásu, když tato tvoje víra nemá být ničím jiným jen nárokem na život věčný.

Ale je bůh vázán tvým domnělým nárokem na život věčný, protože v něj věříš?

Co je bohu do tvého života věčného, ačkoliv jsi snad splnil všechna kritéria, která po tobě vyžaduje tvoje víra, aby sis mohl tento život věčný nárokovat?

Vidíš sám, skončil jsi tady, na latríně, a i tady se dožaduješ smysluplnosti celku.

Ale lidský život, existuje-li bůh, to jest, nikoliv tvoje představa boha, jako někoho, kdo chce trávit v tvé přítomnosti celou věčnost, žádný smysl nemá a není jediný důvod, aby smysl měl.

Ve chvíli, kdy se s tím smíříš, kdy to pochopíš, budeš spasen, i bez Krista přibitého na kříž, i bez této nesmyslné oběti, neboť tvůj požadavek na smysl existence lidského života není nic jiného než jen zoufalým pokusem o podrobení boha.

Ale bůh je i proto bohem, že existence všeho ostatního je proti jeho existenci nesmyslná. Avšak ty, milý profesore, jsi jen vázán na nepatrný a nicotný výsek své lidské existence, jako bys zapomněl, že všemohoucí bůh je, respektive může být stvořitelem nekonečně mnoha světů (nebo taky vůbec žádného), a proto žádný z těchto světů nemá pro boha žádnou cenu, a tudíž nemáš pro něj ani cenu ty, milý profesore, hehe!“

Ač je tady na onom světě puch, přece se jen člověk aspoň nasměje, možná ještě víc než tam na zemi.

Říkám tam na zemi a přitom je to vlastně úplně jedno.

Buď jste, nebo nejste, to je celé.

Jen těch much by tady mohlo být míň!

Jistě, vím, je to daň za boží přítomnost, ale stejně proč zrovna mouchy, a ne třeba ženy?