My si paní Šichtařovou vzít nedáme!

Můj článek je samozřejmě jen trapnou parodií, nepodarkem. Ale o tomtéž, o čem píše nejnověji paní Š., psaly třeba už před měsícem Lidové noviny, i když pravda, trochu erudovaněji (LN 28.02. "Česko je v daních solidární už dnes")

            Nalijme si čistého lihu, přátelé, nic nezatajujme, a přiznejme si, že jsem manuálně velmi šikovný.

To se ukázalo docela nedávno.

Chodím do práce brzy a ráno tedy se změnou času nezbylo mi, než vyměnit baterie v čelovce, abych si mohl svítit na cestu do práce a měl přitom ruce obě ruce, protože nejméně dobře čtrnáct dní potrvá, než bude zasev pět ráno světlo.

Vzal jsem čelovku a pustil se do výměny baterií. Na čelovce je spousta šroubků. Já však vím, že ty mne nemusí zajímat. Zmáčkl jsem poměrně nenápadný čudlík a kryt baterií sám odskočil, jako by dostal před volbami chuť na koblihy, které se rozdávají někde za rohem.

Čelovka funguje na dvě tužkové baterie.

Vyjmul jsem už vybité, mrskl je do kouta a vložil do svítilny první tužkovou baterii, přičemž jsem si zlomil pravou ruku. Musel jsem tedy druhou baterii vložit do svítilny levou rukou, kterou jsem si ovšem přitom vykloubil. Pomocí zubů jsem vrátil kryt na původní místo a čelovka opět svítila!

„Ty jsi fakt génius! To by nikdo nedokázal!“ ohodnotila můj výkon manželka, oblečená jak jablko do hedvábného županu.

Mám tedy jednu v sádře, druhou vykloubenou, ale to pranic nevadí.

Jednak nepracuji manuálně, ale hlavou. A jednak, což je hlavní, mám cestou do práce svítilnu umístěnou právě na této hlavě, kterou pracuji, takže nehrozí, že bych cestou do práce nezabloudil.

Čelovka funguje skvěle. Kužel světla víc než spolehlivě rozráží temnoty, kterými se ráno prodírám do práce, ruka v sádře a vykloubené rameno mi nějak nepřekáží. Ba právě naopak, přidávají mi na odvaze, což se projevilo například zrovna dnes v práci, jak uvidíte brzy sami.

Přijdu dnes ráno do práce, svraštím čelo a pouhým tímto svraštěním vypnu čelovku.

„Ty jsi fakt génius, předsedo!“ ocení všichni přítomní můj výkon.

„Co já!“ mávnu rukou v sádře, vypadá to efektně, „hlavní strana. Jaké máme preference? Vzrostly nám po víkendu?

Vždy, když se měnil čas, tak nám poskočily volební preference nejméně o dva procentní body nahoru.“

Všichni se najednou začnou škrábat na hlavě, ošívat, až z nich nakonec vyleze: „Je to špaténka, předsedo. Zase nám to kleslo. Kdyby se dnes konaly volby, tak už se hodně z nás do sněmovny nedostane, a bude se muset živit rukamav nějaké montovně.“

„To se mi ještě nikdy jako předsedovi nestalo, aby, když se mění čas, klesly preference,“ kroutím hlavou tak, že se čelovka zase zapne.

„Svítí ti čelovka, předsedo!“ upozorní mě na to hned ostatní.

Svraštím čelo, vypnu čelovku a řeknu vážným hlasem: „Nedá se nic, musíme se vykašlat na modernizaci strany. Tudy cesta nevede, liberální levicoví voliči jsou nespolehliví a možná ani žádní takoví neexistují. Nezbývá, než se poprat o voliče s komunisty.“

„S těmi jsme přece chtěli jít do vlády, předsedo,“ připomenou mi ostatní.

„Co bylo, to bylo. Když jde o křesla ve sněmovně, nemůžeme znát bratra,“ odpovím.

A zase se začnou všichni škrábat na hlavě, až z nich vyleze: „No jo, ale jak se chceš s komunisty prát o voliče? Vždyť jsou jako zuřivý pes uvázaný na řetězu.

Pane jo, takový komunista, ten se umí ohánět sakem jako klackem.

Vzpomeňme jen na Ransdorfa!

Kolik ten přečetl knížek!

A co teprve starý Grebeníček!“

Všem se začnou třást kolena tak, až jim vylézají stranické legitimace z kapes.

„Nebojte, něco vymyslíme,“ snažím se uklidnit přítomné.

„Ale co!? Co vymyslíme? Řekni co, předsedo!?“ zaúpějí všichni přítomní.

„Už to mám! Zvýšíme daně!“ vykřiknu a horečnatě dodávám, „demokracie je, jak známo, permanentní souboj politických idejí. Která idea zvítězí, o tom rozhodují svobodné volby. Říká se tomu politický proces a třeba takový Václav Klaus nedá bez politického procesu ani ránu.

Naší ideou je zvýšení daní. Jestli to nepřivede politickou scénu do varu, pak už nic.

A co si uvaříme, to si i sníme.

Ukažte mi voliče, kterému se nebude líbit zvýšení daní!“

Všichni se zase začnou škrábat na hlavě: „No jo, ale co když komunisté ve svém volebním programu naslibují lidem, že zvýší daně víc než my?“

„Tak my je trumfneme! Slíbíme ještě větší zvýšení daní!

A přihodíme k tomu evropskou integraci. Slíbíme, že budeme v jádru EU, že se staneme součástí evropského sociálního systému i armády, že přijmeme euro jako svátost oltářní! To komunisté nemají!“ euforicky zvolám.

I ostatních se zmocní euforie: „To si nás, předsedo, uklidnil, teď už se o křesla ve sněmovně nebojíme!“ jásají všichni.

Den v práci uběhne v dělné atmosféře jako voda, vracím se domů nabitý pozitivní energií až po uši.

Ale když přijdu domů, zastihnu manželku jak pláče.

„Co je ti? Uteklo ti oko na punčoše?“ ptám se.

„Co oko na punčoše!? Zahraniční investoři utekli, rozprchli se na všechny strany, vrátili se znechocení domů! Zahraniční matky se zbavily svých českých dcer, naše banky tak zůstanou na ocet, ani Rus po nich neštěkne, nikdo si je nevezme, budou z nich staré panny!“ vzlykne manželka a vlepí mi takovou facku, až se mi zatmí před očima, a nepomůže mi ani čelovka.

Jsem tím tak zaskočen, že ze sebe dostanu jen zcela nesmyslné: „Na euro si sáhnout nedáme!“

Manželka mi vlepí ještě jednu a spustí bandurskou: „To máš za to! Ty za to můžeš, že zahraniční matky odhodily své české dcery, zřekly se jich před celým světem!

Chceš po volbách zvýšit daně a ukazuješ prstem na banky!

Proč ne třeba na žebráky?

Proč nechceš zdanit žebráky místo bank?

Jen abys vyhrál volby!

Jenže já ti teď něco řeknu, poslouchej mě!

Manuálně jsi šikovný, ale jinak seš naprostý vůl!

Vždyť ty nemáš ani takové elementární ekonomické znalosti jako Šichtařová!

Zdaníš banky, a co udělají zahraniční matky?

Prásknou do bot, to se ví!

Aby ne, když jim vezmeš úplně všechny zisky, nenecháš jim ani jeden jediný drobeček, obereš je do posledního haléře!

Myslíš si, že teď Číňané u nás investují těch sto miliard, jak slíbil Zeman!?

Proč by to dělali, když jim všechno vezmeš?

A to má Slavia díky nim takový mančaft, jako už dlouho ne. A možná takový mančaft neměla ani za Korbela!

A to všechno jen abys zrovna ty vyhrál volby!

Proč se nezeptáš Šichtařové, ona by ti vysvětlila, jaká je to konina!

Řekla by ti, že chudí jsou chudí ne proto, že berou deset tisíc měsíčně, a ne dvě stě tisíc jako hlavní ekonom v nějaké bance, ale proto, že chcete zavést čtyři daňová pásma!

Jaký jsi génius, takový jsi i vůl!

Proč neopíšete volební program od Svobodných?

Nebo od Realistů?

Nebo proč ho neopíšete rovnou od Babiše?

S takovými volebními programy byste volby vyhráli natotata!

A ty ještě, že prej musíme být jádrem EU!

Že prej musíme přijmout euro!

Ty, blbče, hlásejte, že po volbách bude czexit, udělejte jeho maskotem Slávka Jandáka, a máte to v kabeli. Voliči vám utrhnou ruce, úplně vygumuješ Zemana!“

„Já....“ zablekotám.

„Co ty!?“ ušklíbne se manželka a zlostně dodá, „a sundej si tu čelovku, vždyť už je dávno světlo! Vypadáš jak blbec!“

Ta slova mi konečně vrací pevnou půdu pod nohama.

„Teď je světlo, ale za chvíli už bude zase tma! Setmí se, Slunce zapadne, objeví se hvězdy a co pak?

Co pak, když jsi tak chytrá, když máš elementární ekonomické znalosti!?

Aha!?“ píchnu prstem do vzduchu a vzduch se zatetelí samým blahem.