Jarní fantazie človíčka Jirky Ovčáčka

I Jiří Ovčáček je jen člověk. Chytni ho pod krkem a co uvidíš? Jen bezbranného človíčka, který je vydaný napospas existenci jako kdokoliv jiný

Jirka Poštěváček se necítil ve své kůži.

Mohl za to sen, přenádherný sen, jenž se mu zdál dnes v noci. Nejspíše to způsobilo otevřené okno v jeho pokoji, jimž dovnitř vnikala podivuhodná jarní vůně fialek stříknutá holubím trusem, která má, co se týče mladých spících mužů, vskutku třaskavý účinek, činící z nich učiněné Werthery.

Jirkovi Ovčáčkovi se zdálo, že je v Lánech, v hudebním salónku, kde sedí za koncertním křídlem, o něž se opírá, oblečená jen v kombiné, první dáma.

„Jezte, pane Jirko! Jezte, ať mi nezhebnete hladem,“ ukázala první dáma na mísu jitrnic, jež spočívala na její hrudi.

Jirka Poštěváček si vzal jednu jitrnici a způsobně poděkoval: „Děkuji, paní Emanová. Od včerejšího rána jsem neměl nic v ústech.“

„Můj ty bože! A můj manžel bez toho nevydrží ani chvíli!“ spráskla první dáma ruce a dodala, „manžel sice vidí daleko, ale co z toho, když nedojde dál než na latrínu!

To vy jste úplně jiný, takový jemný, pane Jirko!

Chutná vám?“

„Ano, děkuji, chutná, moc!“ odpověděl opět způsobně, jak byl naučený z domu, Jirka Poštěváček.

„Podívejte, co mám! Nosím to pořád u sebe. Kvůli čmoudům,“ řekla první dáma a vytáhla ze záňadří revolver.

„To je revolver,“ řekl Jirka Poštěváček.

„Ano, revolver. Ostře nabitý,“ přikývla první dáma a vrhla se Jirkovi Poštěvačkovi kolem krku, „takto se už nedá, existovat, pane Jirko!

Naše láska nemá šanci vůči té odporné mediálně žumpě.

Odejděme spolu z toho světa!

Zastřelte napřed mne, a pak sebe, ať nás tady najdou!“

„Já...“ zakoktal Jirka Poštěváček.

„Nevíte, jak se střílí z revolveru? Musíte jej odjistit a zmáčknout kohoutek,“ přerušila jej první dáma, odjistila zbraň podala jej Jirkovi Poštěváčkovi, „napřed střelte mne rovnou do srdce a pak sebe do spánku, do svého geniálního mozku.

Jako korunní princ Rudolf!“

Ale ve zmatku, jenž se ho zmocnil, to Jirka Poštěváček nějak popletl a místo aby, napřed střelil první dámu do srdce, přiložil si revolver rovnou ke svému spánku a zmáčkl spoušť.

A v tomto okamžiku se stal jeho sen nanejvýš blaženým.

Mysl Jirky Poštěváčka se zalila příjemným, hřejivým světlem. Jirka Poštěváček cítil, jak jeho mozek, kterým proletěla kulka, bobtná jako hnisající vřed.

Mozek takto bobtnal  a bobtnal, jsa těhotný těmi nejgeniálnějšími myšlenky, až praskl a došlo k výstřiku.

Z mozku Jirky Poštěváčka stříkala ta nejnádhernější hovna, jaká dosud svět nespatřil, výkaly tak skvostné, až se mu z toho slastí tajil dech.

Všechno to, co mu tryskalo v tu chvíli z mozku, zároveň i zapisoval na svůj mobil a okamžitě rozesílal do celého světa, jenž v úžasu oněměl nad velikostí myšlenek obsažených v těchto hovnech a výkalech, jež vystříkly z mozku Jirky Poštěváčka.

Jenže pak se Jirka Poštěváček probudil a sen byl ten tam. Ještě jím prochvívala ona nadpozemská slast, ale ať Jirka Poštěváček dělal, co dělal, nemohl si vzpomenout na nic z toho, co mu v tomto snu stříkalo z jeho mozku.

Věděl, že kdyby si na to vzpomněl, tak by bylo vyhráno, že pražská kavárna i média i jejich prezidentští kandidáti by byli jednou provždy zasypaní přívalem těch hoven, a volby by spravedlivě vyhrál aligátor s vizí.

Ale, co dělal, ať dělal, vzpomenout si nemohl, a přitom to všechno muselo být někde blízko, někde na dosah!

V práci byl jak duchem nepřítomný. Musil pořád myslet na svůj sen. Nevnímal takřka nic kolem sebe, jen alkoholové výpary.

Byl čas oběda. Lidé na Hradě si vybalili své skromné obědy a pustili se do jídla. Jen Jirka Poštěváček seděl netečně, uprostřed mlaskajících lidí.

„Až bude po volbách, tak si pořídíme druhé!“ vykládal zrovna hradní kancléř, když Jirka Poštěváček z toho vzpomínání na svůj sen ztratil vědomí.

A hle!

Jeho mozek opět ze sebe chrlil ta nejnádhernější hovna, výkaly stříkaly z něho na všechny strany, až kamsi daleko za obzor.

Ale v tom proti své vůli procitl.

Ležel na zemi a nad ním stáli hradní lidé.

Kancléř mu držel u nosu lahvičku s čpavkem.

„Kde to jsem?“ zeptal se nebohý génius.

„Na Hradě, v práci“ odpověděl kancléř.

Nad Jirku Poštěváčka se teď naklonil nejbohatší člověk v Česku: „Prof. D. ohlásil kandidaturu na prezidenta. Ekonomické zájmy České republiky v Číně a v Rusku jsou tím ohroženy.

Můžete tweetovat?“

„Ano, můžu!“ přikývl Jirka Poštěváček

Přítomní lidé jej posadili na židli a dali mu do ruky mobil.

Jirka Poštěváček se pustil do práce.

Ale nebyla to ta nádherná hovna z jeho snu, na ta si Jirka Poštěváček opět nemohl vzpomenout .

„Jo, to může být,“ pochválil jej ovšem nejbohatší Čech, když Jirka Poštěváček napsal tři tweety, dodávaje, „dcerunka potřebuje nového koníka. Ráda by vyhrála olympiádu.

Víte, co takový koník stojí?“

Jirka Poštěváček se právě pouštěl do dalšího tweetu, ale snad právě slova o koníkovi připomněla mu první část jeho snu, tu, než se střelil do spánku.

Cosi něžného se dotklo jeho srdce, cosi horkého jako dech první dámy omámilo jej natolik a on, aniž by si toho všiml, začal psát úplně cosi jiného, než po něm vyžadovala jeho práce: „Lásko moje, za nehty vlezla jsi mi jako meluzína, tvé srdce na poplach bije a to mé zas se štěstím zastavilo, světem chci kráčet po tvém boku, neboť pravdou se zovou tvé rty za úsvitu!“

„Co je to za blbost? Jaká pravda, jaká láska?“ podivil se nejbohatší Čech a s ním i všichni přítomní.

Ale Jirka Poštěváček jim už neodpověděl.

Vstal a usmívaje se, radostí tanče, štěstím výskaje, kráčel vstříc svému štěstí, křiče na celý svět: „Miluji, tedy jsem! Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí! Jednou provždy, na věky věků!“