Ježíš Nazaretský je Antikrist, ale křesťané jej mají za Krista

Safra, safra, pan exmuslim Lhoťan je teď křesťan! To mluví za všechno, hehe! Safra, safra, další duchovní článek. Jen aby se nám tady s těmi duchovními články nakonec neroztrhl něčí pytel! Zase stejné zvratky!

            Dle všeho setkal jsem se s Kristem, mluvil s ním, dotýkal se ho a přece se nezbláznil, neboť je-li Kristus skutečný, pak nemohu být blázen...

            Vězel jsem, de facto už od svého narození, v tom nejhrubším materialismu jaký si lze představit. Nic duchovního mne nezajímalo, ani nijak neoslovovalo, veškeré moje myšlenky, celé moje myšlení nebylo naplněno ničím snad jen trochu metafyzickým.

            Mým bližním tato skutečnost, to se ví, dělala starosti, trápila a je trýznila ještě víc, než kdyby měl hřeb v hlavě zaražený až po hlavičku. Nemohli se stále vyrovnat s tou myšlenkou, že zatímco oni budou vzkříšení, já ne, že se mnou nebudou sdílet život věčný.

            Snažili se proto ve mně probudit duchovní život, vykřesat jiskru, jež zažehla by v mém nitru jasně planoucí oheň víry.

            Brali mne do kostela, abych na vlastní oči viděl zázrak eucharistie, doufajíce, že vonný dým kadidla probudí mne z mé mrtvolné letargie a já vykřiknu: „Věřím v Ježíše Krista....“

            Ale marně.

            Navštěvuje kostel, neprobudil jsem se, nevidě ve mši svaté nic jiného než jen mechanické opakování nic neříkajících slov, v pozdvihování hostie nespatřuje nic jiného než jen obyčejný pohyb člověka napínajícího určité svaly, v knězi nenacházeje žádnou osobu, jež by se v nejmenším lišila ode mne, onu oplatku bych přece docela dobře mohl pozdvihnout i já, a vyšlo by to nastejno.

            Mí blízcí, již zcela zoufalí z mé nevíry, zašli dokonce se mnou i za prof. Halíkem.

            „Nechce věřit! Máme o něj takový strach, co s ním bude po smrti, bojíme se, že ho věčně ztratíme!“ lkali a zapřísahali prof. Halíka, ať mne přivede k víře.

            Prof. Halík pokýval hlavou a pak přede mne položil haldu knih, říkaje mým blízkým: „To jsou knihy, které jsem napsal. Když je všechny přečte, není možné, aby neuvěřil!“

            Nu, přečetl jsem všechny ty knihy. Ale stejně tak jsem mohl přečíst i Rukověť zahrádkáře či drobného chovatele, neviděl jsem v nich nic než jen mrtvá slova.

            Byl jsem už dávno dospělým mužem, mužem na ženění, jak se říká, a přesto se na mém materialismu nic nezměnilo.

            „Jak chceš takto žít věčně?“ plakali mí blízcí, ale bůh byl k jejich modlitbám, aby mne obdařil svou milostí hluchý.

            Jen jednou mne, v tomto období, napadlo něco, co by se snad dalo označit za duchovní myšlenku.

            Všechny mé záliby a zájmy byly, pochopitelně, materialistické. Ze všeho nejraději jsem ale počítal a pozoroval letadla na obloze.

            Nejspíše mne na tom fascinovalo to, jak letadel na obloze rychle přibývá, jak letecký provoz houstne, jak se obloha pokrývá stále hustší mříží čar kondenzované páry. Nebylo již žádnou vzácností napočítat v kterýkoliv denní okamžik na obloze třeba i dvacet letadel najednou.

            Samozřejmě jsem o tom přemýšlel.

            „Odkud se ta letadla berou? Proč jich pořád přibývá? K čemu ten nesmyslný pohyb, to přesunování lidí a hmoty?

Nebo ten pohyb není nesmyslný?

Je zde něco, co dává tomu, zdánlivě nesmyslnému, leteckému provozu, hlubší smysl?

Nebo je to všechno jen důsledkem rostoucího neklidu v lidských duších?

Zmocnilo se snad něco lidského vědomí, a lidé neklidní a vyplašení, nedokážou již být na jednom místě, stali se otroky něčeho, o čem nemají nejmenší tušení?

Co by se stalo, kdyby ta letadlo přestala létat a nad krajinou by se rozhostilo ticho, snad stejné ticho, jaké bylo před dvěma tisíci lety ve Svaté zemi?

Někdo a něco žene lidi do záhuby!

Ta letadla jsou jejím zvěstováním!

Nejsou-li lidé schopni nic nedělat, nejsou-li schopni ponořit se do sebe už v tomto životě, potřebují-li se pořád něčím zaměstnávat a bavit, co potom chtějí dělat v životě věčném?

Život věčný musí být peklo!“

To byla moje jediná duchovní myšlenka, která mne napadla při pohledu na oblohu, která byla plná letadel.

Krátce potom došla mým blízkým se mnou trpělivost.

„Takto to dál nejde! Nedovolíme, aby ses takto připravovalo o život věčný. Měl bys sis najít duchovně založenou dívku, protože jediné, co tě může zachránit je láska. Pokud neuvěříš, vydědíme tě!“ dali mi moji blízcí ultimátum.

Nebudu popisovat, jak jsem se seznámil s Milenou. Řeknu jen, že to nebylo kvůli ultimátu, jež mi dali moji blízcí, už jen proto, že byla založena duchovně zcela jinak, než by si moji blízcí přáli, nikdy bych od nich nedostal požehnání ke sňatku s ní.

Jakkoliv jsem se celý svůj život nevěnoval ničemu duchovnímu, v přítomnosti Mileny mne napadaly jen samé duchovní věci, o kterých jsme spolu bavili takřka bez přestání. Respektive byla to Milena, která o těchto věcech věděla mnohem víc než já, já jsem jen většinou ptal, a ona mi odpovídala.

Jednou, takto zjara, ten den bylo v poledne horko již docela nesnesitelné, ačkoliv do velikonoc chyběly ještě dva týdny, jsem se Mileny otevřeně zeptal: „Je to pravda, že Mohamed je Antikrist?

Kdyby byl Antikristem, musel by přece dle Zjevení svést závěrečnou bitvu s Kristem.

Kdyby byl Antikristem, znamenalo by to, že nezemřel, že žije, tedy že jest skutečně něčím víc, než jen pouhým člověkem, že to, co považujeme za Mohameda, bylo jen pouhou pouhé lidské vtělení Antikrista, které se zjevilo dlouhých šest set let po Kristu, jehož pouhopouhým lidským vtělením byl, jak mnozí věří, Ježíš.

Slyšel jsem, jak to říká jeden křesťan.

Bylo-li by tomu tak, tak bychom my lidé byli jen bezcennými figurkami v rukou vyšších sil, které mezi sebou bojují o moc nad tímto světem. Kdyby nás ne Kristus, ale Antikrist uvedl do svého ráje, nebylo by to přece pro nás o nic horší, než kdybychom se ocitli v království, které nám slibuje Kristus.

Nebo se pletu?

Mám v těchto věcech ještě trochu zmatek, vždyť mne tak dlouhou nezajímalo nic duchovního!“

Milena se usmála: „Mohamed Antikristem?

Proč dělat někoho většího a důležitějšího než jakým ve skutečnosti je?“

„První křesťané, již Mohameda potkali, považovali jej za Antikrista, aspoň to říkal ten křesťan,“ namítl jsem.

„Hehehe!“ rozesmála se Milena tak zvonivě, že její smích zněl jako ta nejčistší modlitba, „pro svatého Pavla byl Antikristem každý, kdo s ním nesouhlasil. A přitom to byl on, kdo zprznil všechno to, co nedokázali už zprznit židovští evangelisté v oné kompilaci výroků, z nichž je tvořena radostná zvěst, totiž odkazy na východní duchovní nauky mnohem starší než je sám svět dle židovské bible.

Křesťanství stojí na svatém Pavlovi, nikoliv na ozvěnách toho, co lze přese všechno židovské bahno v evangeliu najít, totiž, že alfou a omegou není bůh, jak si ho představují Židé, ale svobodný duch, vědomí, které si je vědomo sebe samotného.

Pro církevní otce byli Antikristem ariánci, a pro ariánce zase církevní otcové.

Kataři byli vyhubeni proto, že byli služebníky Antikrista, aby kataři v církvi neviděli nic jiného než babylónskou nevěstku.

Kdo je Antikrist?

Antikrist je ten, kdo varuje před Antikristem, jako Ježíš, myslím tím Ježíše z evangelií, varoval před všemi, kdo budou dělat stejná, nebo větší znamení jako on.“

Po těchto slovech mne něco napadlo.

„Varuje-li Ježíš před všemi, kdož budou dělat znamení jako on, pak by Antikristem mohl být přece i sám Ježíš. Antikrist přece potřebuje oslnit lidi zázraky, zaslepit je, aby je mohl svést z cesty.

Role a úkol Kristův může a vlastně musí být přece úplně jiný než to, co předváděl Ježíš, aby ohromil lidi, aby dokázal, že je božím synem.“

Milena se po těch slovech usmála: „Skutečný Kristus o sobě netvrdí, že je Kristem. Skutečný Kristus zůstává nepoznán. Nečíní žádných zázraků, žádných ,znamení‘,ačkoliv by mohl činit zázraky největší, protože to nemá za potřebí.

Skutečný Kristus nezachraňuje lidské duše pro život věčný, protože život věčný je peklem.“

„Život věčný je peklo!“ zvolal jsem, vzpomenuv si na svoji myšlenku.

„Kdo je vzkříšen, je zatracen. Kdo křísí, ten zatracuje. Skutečný Kristus přichází tiše a bez pompy, aby vykonal své dílo, aby zachránil ty, kdož pochopili, před životem věčným, jejž slibuje Antikrist,“ řekla Milena, dodávajíc, „fuj, to je ale dnes horko.“

„Ježíš je Antikrist! Evangelium to jasně dokazuje!“ zvolal jsem zrovna ve chvíli, když začal vyzvánět nedaleký kostel, jako by hřmění zvonu mělo být znamením spásy, „ale kdo je potom Kristem?“

Milena mi neodpověděla. Jen položila svoji dlaň na má ústa. V tu chvíli spatřil jsem skutečného Krista, Krista, jež mlčí, protože jeho mlčením je řečeno vše.

Usmál jsem se, a položil na její nádherná ústa dlaň svoji.

Farář, který šel kolem, spěchaje na mši, musel nás mít nejspíše za blázny.