Paní Šichtařová maluje papírové čerty na zeď

Tak už jsem tady! Uf! Že mi to ale dnes trvalo! Snad mi někdo v diskusi (rozumně) vysvětlí, proč je v článku paní Š. opět tolik legračních polopravd až nepravd

            Jednou jeden guvernér jedné centrální banky udělal něco, bylo to na podzim, za co dostal od renomovaného měsíčníku ,The Banker´ ocenění Guvernér centrální banky v Evropě pro rok 2014.

            To něco, to bylo oslabení koruny.

            Tenkrát na podzim se lidé probudili, a když se podívali do peněženek, nevěřili svým očím.

            Koruny, které tam byly, byly najednou tak slabé, že sotva stály na nohou.

            Za to dostal guvernér to ocenění.

            Přišel domů, pověsil si to ocenění na zeď a zasněně si řekl: „Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl. Vleklá recese, jádrová deflace, to není žádná legrace. Dala by se sice vymyslet konstrukce, že při silnějším kursu by se lidé i podniky museli snažit, aby byli konkurenceschopní. To znamená, že v relaci cen, respektive mezd a produktivita, by se musela přizpůsobit produktivita. Jenže by to mohlo dopadnout jako v tom vtipu, jak se málem podařilo naučit koně, aby nežral, hehe!“

            Ne, dobře jsem udělal!

Mohl jsem sice snížit ještě úrokové sazby tak, až by byly záporné. Ale to bych dostal pořádný ceres od Šichtařové. Uff, raději ani na to nemyslet.“

            Guvernér však, ač dostal ocenění, se přece jen mýlil.

            Mýlil se tak hluboce, že hloubku svého omylu nemohl ani nahlédnout.

            Když se totiž o oslabení koruny dozvěděli zahraniční investoři, majitelé montoven, např. automobilek Škoda, TPCA či Hyundai, byli radostí bez sebe.

            „Hurá! Hurá! Hurá! Nemusíme investovat do nových technologií, konečně můžeme technicky zaostávat! Vždyť můžeme konkurovat levnou pracovní silou!“ křičeli tak, až jim kravaty vlály.

            I majitel ukázkové české firmy vyrábějící nemocniční lůžka si otevřeně liboval: „Díky intervencím ušetřím spoustu peněz, protože nebudu muset nic inovovat, nebudu muset zvyšovat kvalitu!“

            I příštipkáři opravující boty se radovali: „Nemusíme si kupovat nové, modernější verpánky!“

            A neradovali se jen oni.

          Radoval se dokonce i Kellner: „Díky intervencím si levněji koupím do svého podnikatelského portfolia Ó Dvě.    

Ó, já se mám!

A až Ó Dvě koupím, tak tarify za datové služby nezlevním ani náhodou, hehe!

            A tak se stalo, že díky intervencím byl stát ožebračen, a se státem i kdejaký poctivý člověk.

            Mzdy se sice zvyšovaly, ale ne tak, jak by mohly, nebýt těch intervencí, zvyšovaly se tak nějak plíživě jako nepřátelští zvědi.

            Domácnosti bohatly, ale nebohatly tak, jak by mohly bohatnout, nebýt intervencí, bohatly tak nějak zcela nenápadně jako tajní agenti.

            Ekonomika sice taky rostla, ale za jakou krvavou cenu?

Že se posunula k montovně s nízkými platy, že ti, co v těchto montovnách pracují jak otroci a dřou na zahraniční investory, nemají vysoké školy a nejsou třeba ekonomy a nemají vlastní poradenské společnosti (něco jako Next Finance).

            Zkrátka a dobře, výsledky toho všeho byly tristní.

            A ke všemu ještě ta ztráta konkurenceschopnosti!

            Stálo to všechno za to?

            Když intervence konečně o pár let skončily, bylo to na jaře, všichni si ťukali na čelo: „Jací blázni jsme byli, když jsme to dovolili! Jak mohli jsme tomu nečinně přihlížet! Místo ráje na zemi máme teď spálenou zemi!

Ani ten blbý inflační cíl se vposled nepodařilo dodržet!

Jsme to ale banda blbců, všechno si od pánů necháme líbit!

Tolik let jsme žili ve zlém snu s oslabenou korunou!

                Kde my už mohli být, nebýt února ´48, listopadu ´89 a intervencí!“

            A aby toho nebylo málo, vynořila se autorka několika bestsellerů o aktuální politicko-ekonomické realitě a řekla: „Všechno děláme opačně!

            Ekonomika zpomaluje a my intervence zrušíme, odebereme podnikům podporu, jejichž konkurenceschopnost jsme intervencemi totálně zničili, ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebují!

Jde o princip!“

            Člověkovi se až dělá špatně z toho, když si představí, jak mohlo být všechno jiné, mnohem lepší, nebýt těch intervencí.

            Nu, dobře to vystihl jeden básník, když napsal: „Je štěstí v této zemi žít, a je neštěstí to štěstí mít!“

            Pod to se nezbývá, než podepsat plným jménem i s číslem občanského průkazu, nebo cestovního pasu (pokud vám ho nezabavili).

            P.S. V diskusi se můžete pochlubit svými znalostmi a uvést jméno onoho básníka (nápověda: nejmenuje se /pochopitelně/ stejně jako autor tohoto blábolu)