Jak Donald Trump zradil zdejší hlupáčky

Není to tak dávno, co zde mnozí vlastenci a rusohujeři vynášeli Donalda Trumpa do nebes. Pan Mikulášek už sebekritiku provedl, na sebekritická vystoupení pana Nožičky, soudruha Cvalína a dalších zatím čekáme...

Melanie dala spát Barona dobře už před dvěma hodinami, usnul hned, nedělal žádné problémy.

Jen, už v polospánku, zamumlal: „Kdy přijde táta?“

„Brzy, neboj, synáčku,“ dala Melanie Baronovi pusu na čele.

Jenže čas plynul a Donald nikde.

Melanie si už přelakovala všechny nehty, na rukou i na nohou, ale za dveřmi se pořád neozývaly žádné kroky. Nakonec nezbývalo Melanii, než si vzít svou oficiální fotografii první dámy, sednout si k ní před zrcadlo a zkoumavě studovat obě dvě Melanie, které teď na ni hleděly, jedna z fotky, druhá ze zrcadla.

„Není to zase tak hrozné,“ řekla nakonec a v tu chvíli přišel Donald konečně domů.

Melanie vystartovala, aby Donalda přivítala. Ten si zrovna zouval boty, když jej zezadu objala.

Ale když se Donald otočil, Melanie, místo toto, aby Donalda políbila, vykřikla: „Bože, ty vypadáš? Stalo se něco? Něco v práci?“

„Bože, jak jsem unavený, hromská práce, ta politika,“ unaveně řekl Donald a ztěžka políbil Melanii na čelo.

„Nějaké problémy?“ zeptala se Melanie.

„Musím si sednout,“ vyvalil se Donald na gauč, odhodil jaderný kufřík na zem, několikrát se zhluboka nadechl a pak pokračoval, „musím pořád řešit nějaké pitomosti, které mě zdržují od makání. Zeď na hranicích s Mexikem už mohla být dávno hotová.“

„Řekni mi, co se stalo?“ chytla Melanie Donalda za ruku.

„Musel jsem dnes zaútočit v Sýrii.

Víš ty, co to je odpálit skoro padesát tomahawků?

To není, jako když poprosím Jareda, aby mi napsal nějaký tweet a on je s tím za minutu hotový.

Musel jsem tomahawky odpálit na Asada. Teda ne vlastně přímo na Asada, ale jen na leteckou základnu, srovnali jsme to tam úplně se zemí..

Ale stejně!

Ptal jsem se, víš těch lidí, co občas za mnou přijdou do Bílého domu, jestli by nestačilo těch tomahawků třeba jen deset.

,Pánové, mějte pochopení, mám ženu a dítě, nechci je okrádat o svoji přítomnost milujícího manžela a otce,‘ prosil jsem je.

Ale oni, že ne, že deset tomahawků nestačí.

Víš, musela to být demonstrace naší síly, tak mi to aspoň vysvětlili.

Nezlob se, prosím, dřív jsem opravdu přijít nemohl. A tolik jsem se těšil, že uvidím Barona, jak usíná, je ti tak neuvěřitelně podobný, když zavírá oči.“

„Jsi přece prezident, a já první dáma. Musím s tím počítat, to přece není tvoje vina,“ pohladila Melanie Donalda a dodala, „říkal jsi, že jsi musel odpálit padesát tomahawků?“

„Jo, tak nějak, čtyřicet nebo padesát,“ přikývl Donald.

„Ale to potom znamená, jestli to dobře chápu, že se teď musela zvýšit cena akcií jejich výrobce,“ řekla Melanie.

„Jo, to se musela,“ přikývl Donald.

„Takže, jestliže jsem si před týdnem těch akcií pár koupila, tak to znamená, že jsem na tom obchodu musela vydělat,“ tvářila se Melanie najednou tak vážně, že vůbec nevypadala jako první dáma, „víš, před týdnem jsem neměla, co dělat. Baron byl ve škole, a ty v práci.

Napadlo, že bych mohla udělat nějaký byznys.

Nakonec jsem si koupila pár akcií Raytehoenu.“

„Taky jsem si jich pár koupil.

Ale stojí mi to za to?

Těch pár miliónů?

Kluk mi roste a já z toho nic nemám!

Až bude velký, tak mě bude nenávidět, že jsem mu neposkytl mužský vzor, když to nejvíc potřeboval.

Bude říkat: ,Táta vrátil Americe velikost, ale na mě kašlal!‘

Nejraději bych ty milióny spláchl do záchodu.

Ale co mi zbývalo, když ten Asad použil nervový plyn!“

„Nervový plyn?“ zachvěla se zimomřivě Melanie.

„Viděl jsem video. Bylo to opravdu strašné. Použili sarin. Ti co to přežili, říkali, že byla najednou mlha. To video bych nepřál nikomu vidět!“ řekl Donald.

Melanie se po těch slovech na chvíli zamyslela a pak řekla: „Víš, Donalde, sarin je vlastně bezbarvý, když se vypustí do vzduchu, vůbec není vidět. Pronikne do těla i přes kůži. A pak, smrtelná dávka je 5mg. Útok sarinem nemůže nikdo přežít, miláčku.

A taky, proč by to ten Asad vlastně dělal?

Říkal jsi přece před týdnem, že je to docela rozumný člověk.

Nebo to je jiný Asad?“

Ale Donald učinil odmítavé gesto: „Už se o tom, lásko, nebavme. Chci mít aspoň doma od těch věcí pokoj. Co bylo, to bylo. Těch padesát tomahawků už nám nikdo nevrátí.

Když si pomyslím, kolik se za to mohlo postavit zdi na hranicích s Mexikem...

Já si jdu umýt ruce.

A ty pusť televizi, třeba tam bude baseball. Byl jsem docela dobrý nadhazovač, naše univerzita měla nejšmrncovnější roztleskávačky z celé ligy. Po zápase jsme si je brávali do šatny,“ usmál se při té vzpomínce Donald, a zvednuv se ztěžka z gauče, zamířil do koupelny.

„Žádný baseball v televizi není,“ řekla Melanie, když Donald zase z koupelny vyšel, „všude jsou mimořádné zprávy. Jsme ve válce s Ruskem.“

„Hrome, to mi tak ještě chybělo. Tak to budu muset odpálit rakety na Moskvu. Člověku nedají pokoj ani večer,“ zaklel Donald a klekl si k jadernému kufříku, „říkali mi, že aktivovací karta se má strčit do nějakého otvoru a heslo je datum narození Abrahama Lincolna.

Nevíš, kdy se narodil Lincoln?

Ještě abychom kvůli tomu prohráli válku s Ruskem!“

„12021809. Učili jsme se to na střední, tam u nás,“ řekla Melanie.

„Ještě, že tě, lásko, mám,“ pohladil pohledem Donald Melanii, a pak zmáčkl nějaké tlačítko, „tak a je to. Za dvacet minut zmizí Rusko z mapy světa.

Naše drahá vlast je zachráněná.

Udělám ji zase velkou, největší na celém ...“

Donald Trump už slovo „světě“ nedořekl, protože ho tak chytilo spaní, že na místě usnul.

Melanie zaklapla jaderný kufřík a šla si taky lehnout.

Teď už se nebylo čeho bát.