Ukřižování Krista jako BDSM praktika

Díky multikulti propagandě sice víme, kdy a jak slavit muslimské svátky, ale tak nějak jsme už zapomněli, co pro naši židovskou-křesťanskou civilizaci znamená ukřižování Krista

            Jeruzalémskou veřejností oblíbené a vyhledávané getsemanské večeřadlo obsadila dnes ta tlupa drbanů, která se už několik dní potloukala po Jeruzalémě.

            Bylo jich přesně třináct, ani o jednoho míň, ani o jednoho víc. Za těch pár dní, co byliv Jeruzalémě, stačily se o nich rozšířit všelijaké zvěsti.

            Nešlo jen o to, že ten, kdo je vedl, byl ostatními uctíván jako Mesiáš. Takových Mesiášů, všemožných kazatelů a proroků potulovali se v těchto končinách odjakživa mraky. Kdyby každý den někde někdo nevykřikoval něco o božím hněvu a příchodu božího království, bylo by to divné.

            Nešlo ani o to, že ti chlapi byli každé odpoledne už nalití jak slívy, že se motali po ulicích a močili na veřejnosti. I takových opilců, již svůj život zcela zasvětili vínu, zkvašené hroznové šťávě, byla ve svatém městě spousta.

            Šlo ještě o něco jiného, mnohem hnusnějšího a zároveň i pobuřujícího, donebevolajícího, odporného a odsouzeníhodného.

            „Jsou to buzíci. Umývají si navzájem nohy, je to homoerotický obřad. Říkají, že kdo si neumyje nohy, nebude mít podíl, ale přitom je to obyčejný coming out. A když si nohy umyjí, pak...,“ nedokázali ani ti nejotrlejší lidé říct, co se děje pak, když si ti chlapi navzájem umyjí nohy.

            Všichni se však shodovali: „Ani v Sodomě a Gomoře neděly se takové hnusy! Bůh nás za ty hříchy potrestá! Přijde čas, a Jeruzalém nebude patřit nám, Židům, ale Arabům!

            To bude boží trest za to nejodpornější smilstvo páchané těmi pobudy!“

            Nemálo lidí stěžovalo si na to, co ti pobudové dělají, u velekněží. Až nakonec hlavní velekněz Kaifáš musel ujistit pobouřenou veřejnost, že podnikne patřičné kroky, aby učinil přítrž těm nepřístojnostem, jež mohou na svaté město, nebo dokonce na všechen lid, přivolat boží trest, ostatně nic jiného jako náboženskému lídru mu ani nezbývalo.

            Getsemany byly v předvečer jarních svátků natřískané k prasknutí.

Lidé s chutí piknikovali na trávě, většinou šlo o tradiční židovské rodiny, muže, ženu spolu s pěti a deseti dětmi, všelijak mezigeneračně propletené podle příbuzenských vztahů. Všichni si vychutnávali jarní podvečer, kochali se utichajícím ptačím zpěvem, těšili se na svátky, jež přišly zase po roce, na to, jak je oslaví, jak si zajdou na Golgotu, aby viděli ukřižování Barabáše, známého lotra, na kterého konečně taky došlo.

            Podvečerní pohoda však byla náhle přerušena příchodem těch pobudů. Pobudové, už opilí, chovali se jako by Getsemany patřily jen jim. Povykovali a tropili takové nepřístojnosti, že všem přítomným slušným lidem nezbylo, než se raději sebrat a z Getseman odejít.

            Jen pro představu, ten který je vedl, například přistoupil k jedné tradiční rodině, zabodl prst do vzduchu a posměšným hlasem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám, kdo miluje své děti víc než mne, ten mne nenásleduje, ten bude skřípět v pekle zuby!“

            „To už přestává všechno! Slušný člověk, aby se pomalu bál večeřet v Getsemanech!“ zatínali slušní lidé pěsti, utíkajíce z večeřadla před tou sběří, jež nebrala na nic ohled.

            Pobudové, když záhy ve večeřadle osaměli, pustili se do hostiny, jež byla vcelku prostá. Skládala se z neuvěřitelného množství vína, které do sebe lili snad všemi otvory, a pak už jen z chleba, jehož kousky do vína namáčel šéf těch pobudů a pak tu rozmočenou hmotu podával svým druhům.

            „Žerte. To je moje krev a moje tělo!“ pronášel přitom s ironickým úsměškem.

            Pobudové to žrali a bavili se přitom tak, jako by nebyli ve veřejném večeřadle, ale v nějakém podniku jistého druhu, v němž se usídlilo smilstvo toho nejodpornějšího druhu.

            Když však byla ta zvrácená zábava v nejlepším, se ten, co je vedl, tiše vzdálil se od svých bujarých kumpánů. Všichni byli už tak nalití, že si toho nikdo nevšiml, až na jednoho z nich, jehož jméno bylo Jidáš, takového skrčka, trochu shrbeného s poďobaným ksichtem, celkově nějak nedomrlého, jenž se mezi urostlými a statnými postavami ostatních vždy tak trochu ztrácel.

Tento Jidáš sledoval roztouženým pohledem, sedě v tu chvíli trochu stranou od ostatních, jak ten, koho všichni nazývali svým Pánem, mizí v hustém křoví.

            Uběhla dobře hodina, ale ten, kterého nazývali svým Pánem, se pořád nevracel.

Pobudové už leželi na zemi, zmoženi vínem a ohavným smilstvem. Jediný Jidáš, který byl z nich vskutku nejškaredší, hleděl pořád do křoví, kde zmizel Pán, ačkoliv už byla náramná tma, protože veřejné osvětlení, natož mezinárodní letiště v té době ještě v Jeruzalémě nebylo. V tu dobu bylo svaté město ještě pořád smrdutou a zapomenuto dírou, byť největší v celé této římské provincii.

            Nakonec Jidáš už to čekání nevydržel a vydal se hledat Pána. Opatrně překračoval těla ostatních učedníků (tak si ti pobudové, co neuměli ani číst, ani psát, říkali!) a vydal se do hloubi Getseman. Klopýtal ve tmě, šlapal do zapomenutých hoven, až konečně, v tom nejzapadlejším koutě, na kousku volného prostranství spatřil siluetu Pána.

            Radostně se k němu vrhl, toužebně zvolav: „Pane můj!“

            „To jsi ty, Jidáši? Věděl jsem, že přijdeš, že ti to nedá, protože ty mne miluješ ze všech nejvíc,“ řekl Pán, usmívaje se.

            Jidáš Pána objal: „Dřív jsem nevěděl, kdo jsem. Měl jsem o sobě pochyby. Ale pak jsi do mého života vstoupil Ty, pane, a můj život se úplně změnil. Uvědomil jsem si, že jsem ten, kdo jsem!“

            Ježíš pohladil svého učedníka po vlasech: „Jsi ze všech učedníků nejinteligentnější. Proto jsem si tě vybral, přestože nejsi ani trochu můj typ. Tamti, co se teď opilí válí na zemi, jsou sice dobře stavění, mají silná stehna, ale po pravdě řečeno, na Platonových sympoziích by mohli dělat tak maximálně dveřníky.

            Ti nechápou nic z toho, co říkám. Tlemí na mě, špulí své velké rty rudé jak granátová jablka, a to je všechno. Přitahují mě jen fyzicky a nic víc, proto bude na nich stát moje církev, protože jsou to hlupáci.

            Budou žrát chleba namočený ve víně a tvářit se přitom jako svatoušci.

            Brr, takový hnus, chleba namočený ve víně! Kazí se tím jedno i druhé.

            Ale jen tobě, Jidáši, dal jsem to sousto do úst, protože ty jediný mne můžeš zradit.“

            To řekl Pán, ale Jidáš se těch pánových slov zhrozil.

            „Mám tě zradit, Pane? Vždyť tě miluji, ukázal jsi mi cestu, vrátil jsi mi hrdost! Nikdy tě neopustím!“ zvolal Jidáš.

            „Není zrada, jako zrada, Jidáši,“ usmál se Pán, něžně dodávajíce, „víš, co jsem tady dělal celou dobu?“

            „Modlil ses jako vždy, Pane. Modlil ses ke svému Otci, jsi přece boží syn,“ odpověděl Jidáš.

            „Haha, boží syn!“ zasmál se zvonivě Pán a vesele plácnul Jidáše po zádech, „to jsem nakukal jen těm hlupákům tam. Myslí si, že je spasím, že přijdou k hotovému. Mají mě za Mesiáše, jsou hloupí jako většina Židů, co se modlí ke svému posranému bohu.

            Nejsem boží syn, jsem sám sebou, a to je víc, než kdybych byl synem toho psychopata Hospodina, kterého si každý Žid nosí v sobě jako trest za svoji hloupost.

            Nemodlil jsem se, ale meditoval, Jidáši.“

            „Meditoval?“ podivil se Jidáš, jako by to slovo ještě nikdy neslyšel.

            „Ano, meditoval. Ti blbci pak sice napíšou, že jsem se modlil ke svému otci, ale vezmi je ten jejich Hospodin do svého pekla.

            Meditoval, to jest, soustředil jsem svoji mysl, abych dosáhl určitých duševních stavů a mohl tak postřehnout sféry vysokého citového prožívání, které můžeme konec konců nazvat sférami nebeskými.“

            „Ty nebeské sféry, to je ono království tvého otce, které není z toho světa?“ zeptal se zájmem Jidáš.

            „Ano,“ přikývl Pán a pokračoval, „jenže tam není žádný otec. Sám sobě jsem otcem i synem. Těch nebeských sfér je víc, jsou to kvalitativně odstíněné a do sebe uzavřené oblasti prožívání a postřehů, jež však nejsou od sebe prostorově oddělené. Ale žádného boha národů v těchto nebeských sférách nehledej.Hospodina najdeš ve sféře démonů.

            Sféra, které chci dosáhnout já, je sférou nejvyšší, sférou bez tvarů.

            Jenže abych jí dosáhl, musím prodělat mystickou smrt. To jest, musí dojít k usmrcení mé duše, aby toto usmrcení bylo současně začátkem duševní a mravní obrody, která předchází obrodu duchovní.

            Nejde o nic jiného, než jen o vyhlazení toho, co je ve mně lidského, jsem přece i Syn Člověka, hehe!

            Když v sobě vyhladím všechno lidské, vznikne cosi jako duševní vakuum, proto je mystická smrt iniciací vynoření se toho, co je nadlidské, tedy, chceš-li Jidáši, božské.

            Jen nesmíš být při tom lhostejný k božství, to jest nadsvětským kvalitám. Jinak dojde ke zrození démonického ducha, což se stalo Hospodinovi.

            Ale k tomu mi, Jidáši, prostá meditace nestačí, k tomu potřebuji drsný sex.“

            „Drsný sex?“ zeptal se Jidáš opět tak, jako by tento výraz nikdy neslyšel.

            Ježíš přikývl: „Ano, drsný sex. BDSM. To jsou ty dveře, které vedou do božího království, to jest ke změněnému vědomí.

            Pokud máš při BDSM sexu, abych ti to vysvětlil, podřízenou roli, pak tvůj mozek vykazuje sníženou činnost dorzolaterálního prefontálního kortexu, což ti umožní lépe prožívat bytí oproštěné od všeho pozemského marasmu.

            Jen hlupáci čekají na příchod na Spasitele, myslí si, že jejich spása přijde odněkud zvenčí.

            Ne, milý Jidáši, každý sám sobě je Spasitelem. Jen musíš v sobě zahubit všechno lidské, nesmíš mít strach udělat ten krok, nesmíš mít strach z mystické smrti, která je vzkříšením, zmrtvýchvstáním.

            Můj čas už tady vypršel.

            Proto mne musíš zradit.

            Abych mohl zemřít na kříži a tak vstát z mrtvých.

            To utrpení, které mě čeká, není vůbec utrpením, věř mi, i když to tak vypadá. Čím víc mne budou bičovat, tím intenzivnější bude moje meditace, tím blíže budu nejvyšší sféře, světu bez forem, království svého otce, hehe!“

            Pán se zasmál, ale Jidáš zoufale vykřikl: „Jak tě mám zradit, když tě miluji, Pane?“

            „Jestli mne miluješ, tak mne zradíš. Udělíš mi tím milost lásky, to z tvé milosti zemřu na kříži mystickou smrtí.

            Ti hlupáci tam mě zapřou při první příležitosti, ale ty mě nikdy nezapřeš, Jidáši.

            Vím to,“ pohladil Pán Jidáše po vlasech.

            „Ale co bude se mnou? Se mnou, když tě umučí, Pane?“ přitiskl se Jidáš k Pánovi.

            „Můžeš se oběsit. Vydat se na cestu. Víš, přece, co prožívají oběšenci v hodině své smrti! To je přece taky drsný sex. Neboj se ničeho, Jidáši. Neboj se sám sebe, a pak mne budeš následovat kamkoliv,“ řekl Ježíš.

            „Půjdu za tebou, kam budeš chtít, Pane,“ zašeptal Jidáš.

            „Já vím. Ale už je nejvyšší čas, Jidáši. Rád bych byl brzy už tam ,v ,království svého otce‘, hehe!

            Jdi mne napráskat, řekni jim, že si můžou sem pro mne přijít.

            Chtěj za to třicet stříbrných, dej je pak nějakému opilci, ať se upije mojí krví, protože nic lepšího ho už potkat nemůže.

            Jdi, Jidáši, vždyť máme před sebou ještě celou věčnost.

Nebo mi nevěříš?“ řekl Pán a políbil svého nejoblíbenějšího učedníka na rty.

„Věřím ti, Pane!“ zvolal Jidáš a rozběhl se zradit Pána.

            Dvě hodiny na to vtrhli do Getseman vojáci a Pána zatkli. Soud nad ním byl rychlý, již nazítří odpoledne kráčel na Golgotu nesoucí svůj kříž.

Přes veškeré utrpení zračilo se však v jeho tváři cosi až pohoršlivě radostného. Skoro to vypadalo, jako by nebyl ani mučedníkem odsouzeným na smrt, ale nějakým římským senátorem, ne-li rovnou císařem, který právě vychází z lázní.

Ano, vypadalo to tak, že ta do krve rozšlehaná záda patří úplně někomu jinému než tomu blahem vzdychajímu odsouzenci na smrt, o němž někteří tvrdili, že je to jistojistě boží syn, Mesiáš, a někteří zase, že je to jistojistě sám Ďábel.