„Mrtvě narozené dítě už nebude odpad!“ říká zákon (a stát)

Žádné právo na dítě neexistuje, to už, chválabohu, víme. Ale co právo na mrtvé dítě? Kéž by byl někdo z vás filosofem, takovým zdejším Singerem a pojednal o tom v diskuzi  

Jedněm rodičům se, doma, narodilo mrtvé dítě.

Nu, což vyšší moc to tak chtěla. Něco bylo v nepořádku a tak to dopadlo tak, jak to muselo dopadnout. Přísně vzato, nebyla to žádná tragédie, protože příroda, ani evoluce, natož bůh, žádný takový pojem neznají.

„Budete ho chtít pohřbít, nebo ne? Váží něco přes kilo, nárok na pohřeb má,“ zeptal se rodičů člověk, co má takové věci na starosti.

„Musíme si to rozmyslet,“ řekli rodiče.

„Dobře, máte na to čtyři dni, to praví zákon, když tak mi dejte vědět,“ řekl ten člověk.

Rodiče začnou přemýšlet a napadají je přitom všelijaké věci.

„Kdyby se to dítě narodilo živé a tebe přejelo auto, tak bych se o něj mohl postarat, i když ty bys už nežila. Já jsem to dítě přece taky chtěl!“  pronese otec.

„Kdyby se narodilo živé, zasloužilo by si nejlepší možný život. Ne absolutně nejlepší, ale nejlepší možný, to je rozdíl, protože nejlepší možný život může být i život v děcáku, protože všechny ostatní životy by byly horší.

Ale co je to vlastně ten nejlepší možný život?

Znamená to, že by mělo být zahrnováno láskou?

Ale co je v tomto případě láska?

Není to jen sebeláska?“ zamyslela se matka.

„Je to sebeláska. Evoluce už to tak zařídila. Kdyby si někdo měl a musel vybrat mezi smrtí svého dítěte a smrtí cizího dítěte, vybral by si nepochybně smrt cizího dítěte, i když on by měl třeba pět dětí, a to cizí dítě bylo by jen jedno, doslova vymodlené, a necítil by přitom sebemenší výčitku svědomí.

Ale co je nejlepší pro mrtvé narozené dítě?

Je to pohřeb?

To, že se dá do rakvičky, obřadně se zakope do země nebo zpopelní, že se mu udělá hrobeček?

Nebo, že se zlikviduje jako odpad, kterým ve skutečnosti, jako každé mrtvé tělo, je, protože evoluce to tak zařídila?

Hlavní přece je, aby nebylo nic vyloučeno z koloběhu látek,“ dumal otec.

Matka na to řekla: „Právo na dítě neexistuje. A neexistuje-li právo na dítě, pak nemůže existovat ani právo na mrtvé dítě. Nemůžeme si proto nárokovat něco, na co nemáme právo.

A když už jako společnost fušujeme přírodě do řemesla tím, že jsme zavedli právo na pohřeb pro mrtvě narozené děti, pak bychom to měli dělat nejlépe, jak umíme, tedy pro dítě nejvýhodněji, ale co vlastně umíme v takovém případě?“

Čím víc rodiče o tom přemýšleli, tím více se do toho zaplétali.

Čtyři dny uplynuly.

„Tak co?“ zeptal se rodičů člověk, co má takové věci na starosti.

Rodiče pokrčili rameny, nenašli odpověď na tu otázku, v jejich duších vládl naprostý bioetický zmatek.

Lze si jen domýšlet, jak by to vypadalo, kdyby těmto rodičům narodilo dítě živé, když ani pořádně nevěděli, co je nejlepší pro mrtvé dítě.

Rodina je prostě čím dál tím větší evoluční anachronismus!