Šílený papež František I. tančí kardinálskou čtverylku

Stalo se v jistých kruzích, a to i katolických, dobrý tónem vyjadřovat se o Františkovi I. jako o největším vyvrhelovi. Tento článek tak sotva může být proticírkevní, či protikřesťanský. Ba právě naopak!

            Pomalu, ale jistě zmocňovalo se nebohého papeže Františka šílenství, jehož první výhonky začaly v něm rašit už tenkrát, v Sixtinské kapli, když kardinálové, toužící po horké sprše, zvolili jej papežem jen proto, aby se mohli co nejrychleji okoupat.

            „Dáme to Bergogliovi, ať to máme z krku, když to Duch svatý tak chce,“ domluvili se kardinálové, špatně snášejíce spartánské podmínky konkláve.

            Nyní toto šílenství dozrálo do oné fáze, když už bylo lze jej pozorovat zvenčí i docela prostým okem.

            Ne, nemohlo být už sebemenších pochyb, že papežovi hráblo.

            Sotva však mohlo být toto šílenství božím požehnáním, když papež říkal takové divné věci, když se láska ke všem lidem bez rozdílu měnila v lásku sebevražednou.

            Mnozí to už ve Vatikánu, a nejen tam, tušili. Ale sesadit papeže si zatím netroufli, přece jen byl usazen na papežský stolec řádně svolaným konkláve.

            „Co by na to řekl bůh? A Kristus?“ vrtaly jim v hlavě pochyby.  

Zpochybnit tuto volbu znamenalo by zpochybnit autoritu samotné církve, jejíž jsou kardinálové solí, znamenalo by to připustit, že se do církve vetřel Ďábel, zaútočiv na církevní výkvět, vloudiv se, přes veškerou jejich upřímnou víru v Krista, při konkláve , a nejen při něm, do kardinálských srdcí.

            Papež se však o své šílenství pranic nestaral. Nevyhledal odbornou pomoc, nešel se léčit do blázince, modlil se k bohu jako dřív.

            Oné osudné noci, když se jej šílenství již zcela zmocnilo, když ve své bezedné bažině pohřbilo poslední zbytky jeho rozumu, zdál se papežovi Františkovi I. obzvláště blažený sen.

            Napřed viděl v tom snu papež jen obrovské moře a nad ním nebe napité těžkými, olověnými mraky.

            „To je ještě před stvořením světa,“ pomyslil si papež, ovšem byl to omyl.

            V dálce na moři objevila se totiž malá tečka, jež se pomalu blížila. Papež postupně rozeznával, že je to gumový člun, a že se v něm nacházejí nějací lidé. Nakonec se člun přiblížil tak, že papež i rozeznal obličeje těch lidí. Byli to muž a žena. Ta žena byla těhotná.

            „Vždyť to je svatá rodina! Prchají před králem Herodem, jenž chce zabít Pána Našeho, aby jej nepřipravil o jeho trůn!“ uvědomil si papež a začal se modlit, aby uprchlíci šťastně dorazili k pevnině, aby se neutopili a Kristus tak nikdy nepřišel na tento svět, obětující se samé lásky k lidem.

            Ale papežova modlitba se zřejmě minula účinkem, neboť záhy se na to strhla tak strašlivá bouře, že Janovo zjevení je proti tomu dětská slavnost.

            Papež s hrůzou pozoroval, jak si obrovské vlny pohrávají s nepatrným gumovým člunem, jak lidé v něm zoufale zápasí nejen o život svůj, ale i život dosud nenarozeného Krista.

            Ale co zmohou lidé v nepatrném gumovém člunu proti strašlivé bouři?

            Papež viděl, jak se přihnala obrovská vlna, snad ještě vyšší než babylonská věž a smetla gumový člun i s jeho lidskou posádkou, i s nenarozeným dosud bohočlověkem...

            „To je konec! Lidstvo nebude spaseno, zbaveno Kristovou obětí dědičného hříchu!“ zvolal papež a v tom se probudil.

            Byla hluboká vatikánská noc, všichni už spali, spokojeně oddechovali.

            Papež František se začal modlit za Krista, za jeho záchranu. Byla to ovšem šílená modlitba. Šílená už jen proto, že Kristus se už dávno nejen narodil, ale dávno vstal už i z mrtvých. A uprostřed té šílené modlitby se papeže opět zmocnil spánek.

            Tentokrát se mu zdálo, že je v uprchlickém táboře. Pršelo, všude bylo strašlivé bahno, lidé se na sebe tlačili tak, až se měnili v jednolitou masu, jež už se nijak nelišila od všudypřítomného bahna. Tu se najednou objevila nějaká malá holčička a vzala papeže, jehož bílé roucho bylo taky už celé od bahna, za ruku a dovedla jej k nějakému stanu.

            Papež nahlédl dovnitř a srdce mu poskočilo radostí, protože ve stanu spatřil svatou rodinu.

            „Zachránili se!“ zvolal radostně, ale hned se opravil, „bůh je zachránil! Zachránil svého syna, aby jej mohl obětovat z lásky lidem.“

            Ale v tom mu kdosi položil ruku na ústa.

            Byla to žena s šátkem na hlavě.

            Tu si papež všiml, že Panna Marie právě rodí. Viděl, jak z jejího lůna vylézá Kristus, viděl, jak ji Josef, jako správný muž, drží za ruku. Když byl Kristus venku, ona žena v šátku přestřihla pupeční šňůru, držíc placentu nad Kristem, aby Kristus předčasně nevykrvácel, aby si šetřil všechnu svoji krev až na kříž.

            Papež si chtěl placentu vzít, aby ji uchoval pro církev jako vzácnou relikvii. Ale kde se vzal, tu se vzal, objevil se ve stanu nějaký polský Žid převlečený taky za papeže a placentu mu před nosem vyfoukl...

            V tu chvíli se papež probudil a ještě v polospánku šíleně zamumlal: „Kéž by bylo vatikánské bahno aspoň z tisíciny tak svaté, jako bahno v tom uprchlickém táboře, kde se narodil Kristus!“

            Ale jeho šílenství už se nedalo uhasit.

            Ještě téhož rána zašel papež do vysílacího studia vatikánského rádia a tam do mikrofonu řekl: „Musíme milovat uprchlíky, protože v každém uprchlíkovi se nám nechává poznat Kristus!

            Jak mohli bychom přijmout Kristovu nezištnou lásku a nezištnou oběť, kdybychom nebyli nezištní jako on?

            Kristus nás miloval, a proto se pro nás obětoval.

            Abychom jej následovali, musíme se obětovat také, jinak to budeme my, kdo ukřižoval Krista!

Kdo nemiluje uprchlíky jako sebe sama, není křesťan. Pro toho se Kristus neobětoval, neboť jeho víra je zištná, chce jen brát, nikoliv dávat, jako se nám Kristus dal celý a beze zbytku!“

            Po tomto prohlášení už nemohlo být o papežově šílenství pochyb a kardinálům bylo jasné, že se musí papeže zbavit.

            „Je to globalista. Neuvědomuje si ve svém šílenství, že evropské kořeny jsou výlučně křesťansko-židovské. Uvažuje v globálním měřítku. Chtěl by spasit svět, ale svět už spasil Kristus, který je doma v Evropě. Musíme ho sesadit, jinak Evropu a její křesťanské kořeny nezachráníme.

A kdo pak bude hlásat Kristovu lásku, když bude Evropa muslimská a po nás se slehne zem?

My budeme přece spaseni i bez toho, abychom něco museli dávat, vždyť jsme přece katolíci!“  naštvaně rozhazovali kardinálové rukama.uradili se kardinálové na tom, že se musí papeže zbavit.

Tu nejštíhlejšího z nich, kardinála Puku, který byl liška všemi mastmi mazaná, cosi napadlo.

„Dostaneme ho na kardinálskou čtverylku!“ zvolal a pokračoval, „založíme barokní orchestr a nacvičíme Bachovy Matoušovy pašije. Pak se schováme do Sixtinské kaple a, až se papež začne modlit, pěkně mu zahrajeme!

To by bylo, aby nezačal tančit kardinálskou čtverylku!“

            Návrh byl jednohlasně přijat a tak kardinálové ještě téhož dne založili barokní orchestr a nacvičili Bachovy Matoušovy pašije.

            Pak se schovali v Sixtinské kapli, protože věděli, že se tam papež chodí navečer modlit.

            A když tam papež opravdu přišel, nestačil říct ještě ani, otče náš, a milí kardinálové spustili tu svoji duchovní muziku.

            Nebohý papež, sotva uslyšel hudbu, začal tančit kardinálskou čtverylku a kardinálové ho měli v hrsti, protože každý papež, který tančí kardinálskou čtverylku, musí přijít pod kuratelu, takový je boží zákon.

            Tak byla církev svatá, Kristovo mystické tělo, pro příští věky zachráněná.

            Šílený František I. se samozřejmě mýlil.

V uprchlících se pochopitelně žádný Kristus nenechává poznávat, ani v nich nezkouší žádnou křesťanskou lásku, těch, co se považují za křesťany.

To jen Soros neví, co s prachama, nebo rovnou spekuluje na zánik eurozóny