Promiskuita cti netratí

Jste promiskuitní? Pak se nemáte za co stydět. Ba právé naopak, všichni vaši předkové mohou být právem na vás pyšní, protože cti netratíte ani za vlčí mák  

            Tamara měla celý život štěstí na své milence. Byli to vždy slušní lidé, vůbec si tajně nesundávali prezervativ, ani nedělali jiné vylomeniny. Byli-li ženatí, pak o svých rodinách mluvili jen na požádání, ale i tak nepříliš ochotně, nezabíhali do zbytečných podrobností.

A když bylo potřeba, aby odešli, tak odešli, nedělajíce žádné scény, dobře chápajíce, že jsou v Tamařině životě jen epizodou mezi mnoha jinými epizodami.

„Neměli bychom už vstávat? Vypadá to, že už je poledne,“ zeptala se Tamara dalšího svého milence, když ji probudila neplánovaná zkouška sirén.

            „Ne, ještě je brzy, Tamaro. Moc brzy na to, abychom vstávali,“ odpověděl její milenec.

            Leželi v čisté posteli, které se říká manželská, protože se do ní pohodlně uloží dva, někdy ovšem i tři, dospělí lidé. Manželská postel patřila manželům, kteří ji Tamaře ochotně pronajímali. Vyznačovala se tím, že vůbec nevrzala, ačkoliv již nebyla tak docela nejnovější.

            „Dobře, jak myslíš,“ řekla Tamara.

            Tak proleželi celý den.

            Když však do pokoje pronikly paprsky zapadajícího Slunce, ozvala se Tamara znovu.

            „Teď už bychom mohli vstát, co myslíš?“ zeptala se svého milence.

            „Ne, ještě musíme chvilku počkat, Tamaro,“ odpověděl její milenec.

            „Na co máme ještě čekat? Vždyť jsme proleželi celý den. Je večer,“ namítla Tamara.

            „Počkej, sama uvidíš, Tamaro. Ještě chvilku, nebudeš litovat,“ řekl její milenec.

            „Chvilku ještě počkám,“ souhlasila Tamara, protože mohla ještě opravdu chvilku počkat.

            Uplynulo pár minut, během nichž vyprávěla Tamara o svém dětství v jakémsi dalekém kraji, kde se lidem v noci nic nezdálo, ale vůbec si z toho nic nedělali.

            „,Pan bůh dal, panbůh zase vzal,’ říkalo se tam u nás o lidech, kteří se zbláznili, přišli o rozum, nedokázali rozeznat skutečnost od výplodů svého chorého mozku,“ vykládala Tamara svému milenci.

            Ten však zničehonic vyskočil z postele.

            „Už jsou tady! Mí nejlepší kamarádi! Vstávej, Tamaro!“ vykřikl a hnal se ke dveřím.

            Když je otevřel, vhrnuli se opravdu dovnitř nejlepší kamarádi Tamařina milence.

            Tamara vstala, jediná žena mezi tolika muži v nepříliš velké ložnici.

            Její dlouhé plavé vlasy byly poněkud pocuchány.

            „Nevěděla jsem, že přijdete. Jinak by se učesala,“ omlouvala se Tamara nejlepším kamarádům svého milence.

            „Jsi krásná i neučesaná, Tamaro. Jsi nejkrásnější ze všech žen, jaké jsem kdy měl. Mí nejlepší kamarádi ti to dosvědčí na svoji čest. Proto jsem čekal, až přijdou,“ řekl její milenec.

            „To se ví. Nejkrásnější ze všech ženských, které kdy měl. My to musíme vědět! Jsme jeho nejlepší kamarádi! Jednou se chtěl i ženit! Ale tak dlouho s námi zapíjel svobodu, až nakonec propásl i svatbu,“ přitakali nejlepší kamarádi Tamařina milence, načež jeden z nich řekl, „neudělala byste nám čaj?

            Ať vám tady neusneme.“

            „Černý?“ zeptala se Tamara.

            „Ano, černý,“ přitakal kamarád jejího milence.

            Tamara odešla do kuchyně, ve které seděli manželé, kterým patřila postel, v níž Tamara se svým milencem proležela celý den.

            „Co je to za lidi?“ zeptali se manželé, držíce se za ruce.

            „To jsou nejlepší kamarádi mého milence. Chtějí uvařit čaj, aby nám tam neusnuli,“ odpověděla Tamara.

            „Hm, zdá se, že to jsou slušní lidé, když nechtějí usnout na návštěvě,“ řekla žena.

            „Usnout na návštěvě je velmi neslušné. Jednou se mi to stalo. Usnul jsem na návštěvě, prostě mě to zničehonic vzalo a od té doby jsem v invalidním důchodu. Nebýt toho, nikdy by mi ho nepřiznali, pořád by se vykrucovali, že mi nic není,“ podotkl muž.

            „Poslyšte, paní Tamaro. Myslím, že ve spíži je ještě jeden balíček sušenek.

Nechcete ho vzít nejlepším kamarádům svého milence?

Ať mají něco k čaji?

Je to slušnost, nabídnout návštěvě něco k čaji,“ řekla žena.

„Nenabídnout návštěvě něco k čaji je velmi neslušné. Každého slušného člověka, který přijde na návštěvu, to musí hluboce ranit.

Jak by bylo třeba mně, kdybych přišel někam na návštěvu, požádal si slušně o čaj, ale už nic k němu nedostal?

,Nestojím jim ani za zlámaný keks!’ napadlo by mne a vzápětí na to by mne ještě napadlo, ,ale co když mají, u všech hromů, pravdu? Co když ve skutečnosti nestojím ani za ten zlámaný keks?

Co když se strašlivě přeceňuji?’

Jednou se mi to návštěvě opravdu stalo. A od té doby, škoda mluvit, vůbec si nevěřím, ani trochu si nevěřím!“ povzdechl si muž.

Tamara uvařila čaj, vzala sušenky a vrátila se do ložnice.

Její milenec a jeho nejlepší kamarádi bavili se právě o ní.

Když však vešla, okamžitě se všichni vrhli na čaj a na sušenky.

Tamara si vlezla zase zpátky do postele.

Když nejlepší kamarádi dopili čaj a snědli všechny sušenky, což netrvalo dlouho, pokračovali opět v rozhovoru o ní, a pak taky o jiných ženách, které s Tamarou srovnávali.

„Víš, koho mi ta tvoje Tamara postavou trochu připomíná?“ slyšela, jak říká jeden z nejlepších kamarádů jejího milence, „trochu mi postavou připomíná Bereniku.“

„Bereniku?“ podivil se její milenec.

„Jo, Bereniku! Už si nepamatuješ? Pařil jsi si s ní loni. Na jaře, těsně před velikonoci, jste se rozešli,“ připomněl mu jeden z nejlepších kamarádů.

„To se pleteš, kamaráde.

To nebyla Berenika, ale Jenůfa,“ namítl Tamařin milenec, s tou jsem se rozešel loni na jaře.

„Ne, ne s Jenůfou ses rozešel rok předtím. A ne na jaře, ale těsně před vánoci. Ta se tady té Tamaře vůbec ničím nepodobala,“ přel se jeden z nejlepších kamarádů.

„S Jenůfou jsem se nemohl rozejít před vánoci, protože jsem ji sbalil na Silvestra u tebe na chatě. Byla to nejlepší kámoška ženské, s kterou jsem tam byl. Už nevím, jak se jmenovala,“ řekl na to Tamařin milenec.

„Nebyla to Filoména? Měla takové velké prsní dvorce, jako kola od traktoru,“ řekl jiný nejlepší kamarád.

„Jo, Filoména. Vzala nejlepší kámošku a já ji sbalil! Rozešli jsme se těsně před Hromnicemi, “ přitakal Tamařin milenec.  

Tamara nakonec usnula.

Nic se jí nezdálo, jako všem lidem z kraje, odkud pocházela.

Když procitla, byla v ložnici sama. Její milenec zmizel i se svými nejlepšími kamarády.

Ale ještě bylo brzy na to, aby vstávala.

To jí nikdo nemusel říkat, to poznala i sama, nebyl z těch žen, které si samy na sebe pletou bič planýc nadějí. Obrátila se proto na bok a spala dál s ústy lehce pootevřenými.