Už aby si čert vzal Trčálka!

Kruh se uzavírá, teď už parazituji sám na sobě. Příště tedy už jen o agentech z norských fondů a mamlasech z Člověka v tísni. To se může, to je OK

            Nikdy nebylo (a nejspíše už ani nikdy nebude) na tomto světě moudřejšího člověka než pana Františka Řehůřka, zvláště když si dotyčný zahulí kvalitní matroš, a on hulí jen ten nejkvalitnější matroš (nic si z toho nedělejte, pane Řehůřku, o mně se taky píše, že jsem zhulený).

            Tato nebetyčná moudrost pana Řehůřka pozná se snadno a lehce, i naprostému hlupákovi a ignorantovi dojde při setkáním s ním, že má před sebou člověka absolutně moudrého.

            Pan Řehůřek je sice sebejistý, to ano, ale sebejistých, byť falešně, je i spousta hlupáků. Jeho moudrost se snadno a lehce pozná podle toho, že pana Řehůřka nesmírně vytáčí hloupost, netřeba snad dodávat, že ne vlastní (pan Řehůřek je přece moudrý!), ale hloupost druhých lidí.

Když narazí na nějakou hloupost, rozpálí se div ne do běla, a tak nemůže být nejmenších pochyb, jak on sám je moudrým.

            „Čert aby ho už vzal!“ vyjádří se vždy v takových případech na adresu nějakého hlupáka a nemůže být divu, že čert jeho výzvu vždy bezezbytku uposlechne.

            Díky panu Řehůřkovi tak skončila v pekle již pěkná řádka výtečníků, jejichž hloupost, neřkuli dokonalá blbost, byla ne zrovna pěknou kaňkou na výučním listě Stvořitelově.

            Ano, pan Řehůřek je postrachem hlupáků, všech blbců nejhrubšího zrna a tak není divu, že jsem se ho bál i já.

            Ukázalo se, že nikoliv zbytečně, protože i na mě jednoho dne přišla řada.

            „Už aby si čert vzal Trčálka!“ vykřikl pan Řehůřek zcela po právu rozhorlen mojí blbostí, čímž zpečetil můj osud (i když bych se měl správně jmenovat Blbálek)

            V tu chvíli, kdy se tak stalo, skákal jsem po hlavě do vody (viz foto, na kterém nemám oholené podpaždí, to bude zase hejtů), protože mi ani nic jiného nezbývalo.

Byl totiž horký letní den a ze všech stran na mě útočila takřka nahá ženská těla. Ženy se takto zpravidla obnažují, aby vystavily na odiv své tělo, upoutaly a přilákaly muže, vyslaly kouřové signály (jak by snad někdo napsal), čehož samozřejmě dříve využívaly především prostitutky na E55, jakož i jinde.

            Říkám schválně dříve, protože nyní chodí takto oblečené, respektive neoblečené, skoro všechny ženy, lolitkami v pubertě počínaje. Na současného muže ze všech stran útočí obnažená ženská těla, jež jsou, respektive vždy bývala, apriorní výzvou k sexu.

            Léto se tak stává pro muže dokonalou mučírnou. Muži jsou jako by byli vybízeni a drážděni k tomu, aby učinili pohlavnímu pudu za dost, a zároveň je jim v tom bráněno, protože ony ženy se jen předvádějí, krutě si pohrávají s muži, chráněny zákonem, neboť mohou říct ne, i když svým tělem, tím jak jsou neoblečeny, jasně říkají ano.

            Jak nemá pak v hlavách mužů docházet ke zmatení pojmů?

            Skákal jsem tedy v tu chvíli, kdy mne pan Řehůřek odevzdával čertu, do vody, abych se před tím všudypřítomným nahým ženským tělem schoval aspoň tam.

            Jsem ovšem hlupákem a proto jsem i v tu chvíli dával průchod své hlouposti. Totiž smolil jsem v duchu úvahu, o škodlivosti přílišné ženské obnaženosti, jež je symptomem dnešní doby.

            „Není to zvláštní a nanejvýš podivné, že v dobách, kdy bývalo ještě uctíváno a velebeno to, co dnes tak rádi nazýváme našimi křesťanskými hodnotami, kdy ještě rodiny byly tvořeny manželstvími, tradičními doživotními svazky mezi mužem a ženou, byla takováto míra veřejné obnaženosti docela nepřípustná?

            Není rozpad těchto hodnot, stejně jako rozpad tradičních rodin nutně doprovázen touto zvýšenou obnažeností, ba dokonce, není ta i jeho příčinou?“ začal jsem svoji úvahu, směřuje k vodní hladině, „největším bohatstvím ženy je její tělo, a toto tělo bylo určeno v oněch tradičních časech toliko manželovi, jedinému muži, který měl na něj výhradní právo.

            Obnažují-li se nyní ženy takto docela veřejně, není to znamením, že manželství pro ně nic neznamená, neboť vystavují své tělo na odiv jiným mužů a tak upírají svým manželům (pokud jsou vůbec vdané) ono exklusivní právo na tělo své manželky se vším všudy, tedy i s jeho obnažeností?

            To, co patřilo jen do manželských ložnic, v duchu křesťanských tradic a hodnot, stalo se veřejným statkem. Na muže se všech stran valí obnažené nohy i prsa, ale kde jsou ony tradiční evropské hodnoty, nad jejichž ztrátou lkáme?

            Co si myslet o tom, když nějaká ženská vytáhne na veřejnosti prsa a začne kojit než to, že není ničím jiným než jen produktem multikulturní masáže, protože takto se snad kojí v Africe, ale ne u nás, protože to odporuje našim křesťanským hodnotám, a morálce z těchto hodnot vyplývající?

            A kde není morálka, tam je i rozpad toho, co až dosud bylo tradičním!“

            Takto hloupě jsem uvažoval a taky nad tím, jako by to vypadalo, kdyby si ženy, jež teď tak rády vystavují na odiv své nohy, tyto nohy neholily, na což jsou ovšem příliš zbabělé. Dráždit a trýznit muže dokážou, ale neholit si nohy, na to už nemají a tak je to dnes se vším!

            Tu mi náhle přišlo divné, jak to, že jsem ještě nedopadl do vody. Ale do vody jsem ani dopadnout nemohl, protože mě vzal už čert, jen jsem si toho nevšiml.

            Padal jsem střemhlav nicotou a se mnou i čert, který mne na pokyn pana Řehůřka vzal, aby bylo zas o jednoho hlupáka méně.

            „Kam to letím?“ zeptal jsem se ho.

            „Do tvého pekla,“ odpověděl mi poněkud netečně, jako by vezl motúčko naložené hnojem.

            „Do svého pekla! To si přece nezasloužím!“ ohradil jsem se jako každý hlupák, který letí do pekla.

            „Jak to, že ne? Existuje jen jedno jediné, bohem zjevené náboženství, které mohou poznat a jsou povinni přijmout všichni lidé. Kdo nepřijme, sorry jako,“ odpověděl .

            „Promiň, ale v tom případě si protiřečíš. Pokud jsi skutečně čert, tak mne nemůžeš nést do mého pekla proto, že jsem neuvěřil v jediného boha. Naopak, pokud mne neseš do mého pekla, pak musíš být anděl, protože peklo musí divadlem andělů, kteří dohlížejí na to, zda hříšníci patřičně trpí za svou nevíru,“ namítl jsem.

            Ale to už jsme byli v mém pekle.

            Moje peklo vypadalo jako ohromná čajovna. Dokonce jsem objevil ve stropě začouzenou díru velikosti borůvkového koláče, což mne obzvláště potěšilo.

            „Nevypadá to moje peklo zase tak zle! Snad je opravdu bůh milosrdný, jen aby mne zde nikdo nenutil sladit si čaj,“ pomyslel jsem si, abych chválil den před večerem.

            Sotva jsem si to totiž pomyslel, nahrnuly se do mého pekla ženské s miminy, která začaly okamžitě kojit. Kam jsem se podíval, tam visely ženské prsy připomínající kynoucí těsto přetékající z díže.

            „Snad si zvyknu! Snad to nebude tak strašné!“ pomyslel jsem si, aby bylo ještě hůř.

            Ty ženské se totiž začaly mezi sebou bavit. O tom jak rády kojí na veřejnosti, kolik lajků mají jejich kojící fotky na facebooku, předháněly se v chvalozpěvech na svá mimina, která si navzájem strkala pod nos.

            „Bože!“ vzal jsem jméno boží nadarmo, aby to skutečné peklo teprve přišlo.

            Uprostřed těch kojících ženských se totiž strhla rvačka.

            „Já už kojila na veřejnosti, když ty´s ještě psala o deflaci a intervencích ČNB!“ křičela jedna ženská, jakási Saudková na druhou ženskou, na jakousi Markétu.

            „Ty´s odkkojila na veřejnosti jen čtyři děcka, ale já pět!“ kontrovala Markéta.

            „To já přivedla ženy k tomu, aby kojily na veřejnosti! Ne ty, to já jsem vůdčí osobností hnutí ,Prsa ven!‘ Ty se jen po mně opičíš!“ křičela Saudková.

„Ty jsi opice! Já jsem ta odvážná ženská, co se ničeho nebojí! Co jde ostatním ženám příkladem, co dělá všechno první!“ křičela Markéta.

„Proč tak hulákají, když na Třeštíkovou stejně nemají?“ pomyslil jsem si.

Nakonec se ty dvě dominantní ženské, hádající se o to, která z nich je statečnější, když kojí na veřejnosti, začaly mlátit navzájem svými obřími cecky tak, až z nich horké mléko stříkalo na všechny strany.

V tu chvíli jsem raději uvěřil v boha, a to mi zachránilo život věčný, neboť i v pekle lze dojít spásy, když člověk uvěří jediné zjevené pravdě. To je vlastně taky hlavní funkcí pekla, proto v něm lidé končí a jsou trýzněni anděly, aby přece jen nakonec uvěřili.

A já raději zbaběle uvěřil, než abych se musel dívat na dvě hysterické ženské, jak se mlátí cecky, a poslouchat přitom jejich jekot.

A sotva jsem uvěřil, ocitl jsem se v božím království.

Všechny ženy jsou zde zahalené. Vše, co mohu vidět, jsou jen kotníky a sem tam nějaký pramen vlasů koketně vykukující zpod šátku.

Mějte si mě klidně za sluníčkaře, za multikulturního mamlase žijícího z norských fondů a vašich peněz. Ale po svém pobytu v pekle (který bych samozřejmě nikomu nepřál, ani tomu, kdo mě tam poslal) to dovedu náležitě ocenit.

Už docela chápu, proč křesťanští misionáři okamžitě zakrývali divoškám jejich prsa všech možných tvarů a velikostí ve všech možných koutech světa, proč by ženská kojící za Rakouska-Uherska na veřejnosti skončila nejspíše v blázinci.

Nikdo mi to nemůže mít za zlé, že prudérní pořádky panující tady v božím království bezvýhradně schvaluji, že tady sekám dobrotu, proti ničemu se nebouřím, z ničeho si nedělám srandu.

Ale já už se do pekla, mezi ty dominantní ženské tam, vrátit nechci, už mě tam, pane Františku Řehůřku, moc vás prosím, neposílejte!