Proč budu volit lidovce

Nějaký dobrák tady psal, že se lidovci možná ani nedostanou do sněmovny. Může být, ale stejně je budu volit

                Snad to bylo počasím, trochu nejistým, lavírujícím, zdánlivé velmi náchylným k dešti, ale přesto v konečném výsledku upírajícím krajině vláhu, že mi dnes šla moje práce náramně od ruky.

                To nijaké počasí mne nabíjelo nevídanou energií, takže včera ještě bílé a čisté listy papíru se rychle zaplňovaly jmény nepřátel evropských hodnot, jejichž jmenný seznam denně sestavuji pro jednu neziskovku.

                „Kritizuješ EU? Šup s tebou na seznam!“ zanášel jsem s neskrývanou rozkoší další a další jména na seznam, moje podobnost s komunistickými fanatiky z minulého režimu mohla být sotva náhodná.

                Levičáci jsou prostě vždy stejní!

                Skončil jsem dnes o dobrou hodinu dřív než jindy (moje denní norma je sto stran A4 seznamu našich nepřátel).

                Ale nebojte se.

                Nepromarnil jsem takto získanou hodinu času lenošením, byť samozřejmě i pouhopouhé snění o jednotné multikulturní Evropě, jemuž se oddávám ve svém volném čase, je bezesporu záslužným a chvályhodným zaměstnáním mysli.

                Po příchodu z práce domů, což bylo kolem páté hodiny odpolední, sedl jsem si za stůl, vytáhl z jedné kapsy list papíru, z druhé kapsy kalamář (obé jsem si vzal z práce, neziskovka, pro kterou pracuji se, díky Sorosovi, topí v penězích, co je pro ni jeden papír a pár kapek inkoustu!?) a pustil se do psaní dopisu.

                „Vážená paní Z.“ psal jsem, namáčeje pero do inkoustu, „konečné jsem se dostal k tomu, abych Vám napsal dopis, který hned zítra, ještě na úsvitu nového dělného dne, hodím do schránky, spěchaje co nejdelším krokem do práce, jež zcela vyplňuje, jak jistě víte, všechen můj život.

                Když jsem před několika málo sekundami tento dopis začínal psát, vybavilo se mi hned naše, zatím, poslední setkání.

                Kráčeli jsme po nábřeží jakési řeky. Já jsem šel obludné rychle, jak mám ve zvyku, vy jste se však statečně držela mého tempa. Přiznávám, že se mi Vaše, od té rychle chůze, nápadně zčervenalá tvář, náramně líbila. Kdybychom tak kráčeli ještě deset minut, je zcela jisté, že bych se do Vás nejspíše beznadějně zamiloval...

                Ale o tom teď nechci mluvit, snad se to ani nehodí, neboť píšu tento dopis, věřte, nebo ne, erárním inkoustem.

                Chci mluvit o něčem jiném.

                Kráčeli jsme po nábřeží jakési, vlastně již skoro vyschlé řeky, a já se vás v jistém momentu zeptal, koho budete volit.

                Bylo to ode mne, uznávám, krajně netaktní.

                Ale otázka již byla vyslovena a nešla vzít zpět (jako mnoho jiných netaktních otázek).

                Vy jste však ani nehnula brvou (už to přece mohlo stačit k tomu, abych se do Vás zamiloval) a řekla, šetříc mne tak trapných rozpaků, celá udýchaná od té ďábelské chůze: ,A vy?‘

                Tak jedná a chová se v trapných situacích skutečně inteligentní žena!

                ,Abych pravdu řekl, tak vlastně ani nevím,‘ odpověděl jsem Vám tehdy zcela po pravdě, načež se náš rozhovor začal naštěstí ubírat jiným směrem, neboť jsem se nadšeně rozvykládal o indoktrinaci mládeže, o tom, jak je nutné, aby mládež zcela názorově splynula s ideologií vládnoucích elit, aby ji ani ve snu nenapadlo, že všechno je dobře zaplacená a předem naplánovaná režie někoho (dobře víme koho!), kdo tahá za nitky dnešního světa...

                Tehdy jsem skutečně netušil, koho budu volit. Teď už to ovšem vím, a chci, abyste to věděla i Vy, neboť Vám dosud dlužím odpověď na tuto otázku.

                Vlastně to není ani tak těžké uhodnout, a nejspíše i Vy sama to již zcela jistě tušíte.

                Ano, máte pravdu, budu volit lidovce!

                Toto mé rozhodnutí je pevné a neměnné, protože vlastně zcela tak logické, že i já sám se divím, jak jsem nemohl vědět, když jste se mne na to tam, u řeky, zeptala, koho budu volit.

                Budu volit lidovce, tedy celým názvem KDU-ČSL, protože tato strana vůbec nehájí křesťanské hodnoty, ba právě naopak!

                Vy víte, jak nenávidím křesťanské hodnoty.

                Nenávidím je tak, že vlastně ani nevím, co to jsou vlastně ty křesťanské hodnoty.

                Myslím samozřejmě výlučné křesťanské hodnoty, tedy takové hodnoty, se kterými se výlučně setkáme toliko u křesťanů a už nikoho jiného.

                Mluvím-li o křesťanech, nemohu se ovšem nezmínit, že mě na tu skvělou a přitom tak geniálně prostou myšlenku volit lidovce, přivedl, věřte nebo ne, právě křesťan.

                To jest, četl jsem na blogu idnes (to je ten blog, na kterém vždy kvičím jak podsvinče, když někdo kritizuje islám) jakýsi článek. Napsal ho člověk, který se prohlašoval za křesťana, a který tvrdil, že nevolí lidovce právě proto, že nehájí křesťanské hodnoty.

                ,To je ono!‘ věděl jsem.

                Nehájí-li lidovci křesťanské hodnoty, ať už je to cokoliv, bylo by smrtelným hříchem je nevolit.

                Tak vidíte, jak jsem nakonec dopadl!

                Je ze mne lidovecký volič!

                Říká se ovšem, že lidovci půjdou do vládní koalice s ANO.

                Co si Vy o tom myslíte?

                Ale není to vlastně jedno?

Hlavně když nebudou hájit křesťanské hodnoty!

                A kdoví, možná ani žádné křesťanské hodnoty neexistují. Možná je to jen bohapustý výmysl katů evropské civilizace, proti nimž bojuji se všech svých sil, nepřeje si nic jiného, než aby už celý ten náš slavný národ zahučel konečně do propasti národní smrti a byl od něho pokoj...

                Ostatně, když už jsme u toho národa a křesťanů, nejde i křesťanům o smrt národů, neboť jediným Pánem je pro ně Ježíš, v jehož království si budou všichni rovni, odhazujíce svoji národnost jako již nepotřebný pohřební rubáš, stávajíce se součástí univerzálního božího lidu, to jest zcela unifikovaného stáda pakoňů?

                Není právě tato nadnárodnost, tato univerzalita a unifikace nejvyšší křesťanskou hodnotou?

                Ale už dost!

                Zakazuji si takovéto myšlenky, nebo se ze mne ještě stane křesťan, jelikož shledám mezi křesťanstvím a moji vírou v lepší svět víc styčných bodů než je zdrávo...

                Vidíte, jaký jsem to neslušný člověk!

                Melu o křesťanských hodnotách a vůbec se Vás nezeptám na Vaše rty!

                Podstoupila jste už konečné tu botoxovou kůru?

                S jakým výsledkem?

                Napište mi o tom, prosím, co nejdříve!

                Přísahám, že dokud nebudu vědět, že se vše zdařilo, že Vaše rty vypadají tak, jak jste si vždy přála, nebudu klidné spát, budu se v noci budit a civět do tmy, zatímco všude kolem bude strašlivé ticho.

                Nemučte mne tak, prosím, jinak budu dělat v práci, jsa nevyspalý, na seznamech nepřátel EU ošklivé kaňky.

                S pozdravem

                Váš Karel T.“

                Když jsem dopsal dopis, zbylo v kalamáři ještě trochu inkoustu. Ale nebojím se, že bych ho nevyužil na nějakou dobrou věc ve jménu všeobecného blaha...