Návrh autorce článku „Můj návrh na pomoc Evropě“. Učit se, učit se, učit se!

Na výrobu 1 kg hovězího masa se spotřebuje až 15 000 litrů vody. Jasně, že to jsou jenom kecy a indoktrinace! Válku vědcům, mír montovnám aut!

            Tento měsíc navštívil jsem „podivuhodné“ divadelní představení.

Nejspíše to byl, jak se teď říká, jak je teď moderní, jakýsi postmoderní divadelní experiment.

Už jen to, že se toto představení neodehrávalo v klasickém divadelním sále, třeba v Národním, nebo aspoň na Vinohradech, bylo velmi, ale opravdu velmi na pováženou.

To divadelní představení se totiž dávalo na dvoře pavlačového domu.

Ano, tento dvůr byl jevištěm a hlediště mlčky tvořily jednotlivé pavlače, kde diváci ve stoje, opřeni o zábradlí, sledovali dění na jevišti, to jest, dvoře domu.

V jeho středu se nacházel velký stůl, ne nepodobný oltáři (což byl jistě inscenační záměr), který se prohýbal pod kusy syrového masa všeho druhu, takže připomínal pult dobře zásobovaného řeznictví na nějaké rušné třídě, kolem něhož se pořád ochomýtají toulaví psi.

„To bude zase nějaké současné německé divadlo, že si ta pražská kavárna s tím nedá už pokoj!“ pomyslel jsem si mrzutě a samozřejmě se nemýlil.

Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal.

Na scénu, tedy na dvůr, vešla herečka, afektovaná ženská, což se poznalo podle toho, že měla prsa venku.

„A, jéje to bude zase klasický masakr!“ napadlo mne hned.

A byl to klasický masakr.

„Maso! Tolik masa!“ vykřikla herečka a vrhla se k oltáři a zabořila své ruce do kupy masa na něm, slastně sténajíc, „to je masíčko!

Zase se přežereme, narveme se masem, praskneme jako hnisající vředy, budeme žrát a žrát a žrát!“

Takto hulakájíc, vytáhla herečka kus masa, nádherné svíčkové, a začala jej rvát svými zuby, vydávajíc u toho zvířecké skřeky.

Tato rádoby filosofická herecká etuda trvala celé tři minuty a byla, popravdě řečeno, k nevydržení, protože herečka značně přehrávala, to nemělo s kvalitním hereckým výkonem nic společného.

Uprostřed té největší, ovšemže jen neuměle předstírané extáze, se herečka, jak jsem předpokládal a tolikrát se o tom bavil s panem krajským hejtmanem vždy, když přišla řeč na soudobé divadelní inscenační postupy, zastavila, a rozhlížejíc se kolem, se zeptala: „Chce někdo říct, že nemám žrát maso?“

Herečka přejížděla, křivíc svůj obličej, pavlače, probodávajíc svým zlým pohledem přítomné diváky.

„Teď přijde výbuch. Jak trapné!“ pomyslel jsem si, když se i můj pohled střetl s jejím.

A opět jsem se nemýlil.

„Taky vy říkáte, že nemám žrát maso!?“ vykřikla herečka a mrštila po mně kus masa, té pěkné svíčkové, který držela v ruce, vrhla se zpátky ke stolu, brala z něho další kusy masa, a házela je po divácích, hulákajíc, „žerte, žerte, žerte i vy!

Masa je dost!

Musíme se přežrat masem, abychom byli inteligentní!

Žerte!

Víte, co říká známá dietoložka MUDr. Kateřina Cajthamlová, která neprošla prvním kolem Stardance?

Říká: ,Díky komplexní stravě jsme o třicet centimetrů vyšší a žijeme o čtyřicet let déle!‘

Chápete, jsou z nás monstra, která musí mnohem přijímat více energie než naši předci a která musejí chodit i později do důchodu, protože žijí o čtyřicet let déle, ano, jsou z nás monstra, která svou dlouhověkostí zatěžují důchodový systém, která dokáže uživit jen velmi intenzivní zemědělství, jež musí být tím víc intenzívnější, čím více ubývá zemědělské půdy.

Velkokapacitní vepřín, toť chrám lidského ducha, toť katedrála, v níž koná nepřetržitá bohoslužba evolučního pokroku.

Kupředu levá, zpátky ni evoluční krok!“

To zvolavší, herečka se předstíraně zastavila, zabodnuvší svůj prst do vzduchu, ukazujíc na pavlač v prvním, nepříliš vyvýšeném patře.

„Á, slečna je veganka!“ řekla s největším možným odporem, přistupujíc k pavlači, „slečna se mnou nesouhlasí! Slečna si myslí, že zemědělská velkovýroba masa neúměrně zatěžuje životní prostředí, slečna by mi chtěla maso zakázat!“

To už herečka hbitě vyskočila na přeplněnou popelnici, takže se ocitla tváří v tvář nebohé dívce.

„Tak ty bys mi chtěla zakázat masíčko?“ řekla odporně nasládlým hlasem, posměšně se usmívajíc, „jsi jen hloupá husička!

Víš, jsou vědci, náramně chytří člověkové.

A tito chytří člověkové, tito vědci, přišli na to, že se lidský mozek začal rozvíjet právě v té chvíli, kdy lidé začali konzumovat větší množství živočišných bílkovin, kdy se začali cpát od rána do večera masem, mluvím o raném homo sapiens, ty náno jedno pitomá!“

Herečka se rozječela, pleskajíc kusem masa o tvář dívky.

„Proto máme tak velký mozek, protože žereme maso!

A velký mozek, to je i velký energetický žrout, ty huso hloupá!

To kvůli němu musíme pořád žrát, abychom jej uživili!

Musíme žrát bez přestání všechno, co nám přijde pod ruku!

Musíme žrát špačky, slimáky, šváby i plankton, abychom byli inteligentní!

Žereme proto, abychom byli inteligentní, a jsme inteligentní, protože žereme!

Tu máš maso, žer!

Žer, ať se ti taky zvětší mozek jako ranému homo sapines!

Žer, žer, žer!“

Herečka začala cpát dívce maso do úst.

Ale pak přišel, samozřejmě, další zvrat.

Herečka toho najednou nechala, seskočila z popelnice, vběhla do středu dvora a nenávistným pohledem obkroužila všechny pavlače nenávistným pohledem.

„Kdo to říkal!? Kdo to říkal!? Kdo, ať mu vyškrábu oči!“ vykřikla nenávistně, oběhnouc dvůr jako poraněná šelma, skutečný šavlozubý tygr nebo lev jeskynní, „kdo to říkal, že nemám mít vůbec žádné děti!

Kdoooooo!?“

Nyní následovala další etuda, a to hysterického záchvatu, který se, dlužno říct, herečce povedl asi nejvíc. Herečka se chytla za hlavu a začala ječet, její hlas brzy přešel do nesnesitelně vysokého vibrata, což z této etudy udělalo bezkonkurenčně nejintenzivnější divácký zážitek.

Hlava se mi už mohla rozskočit, zdálo se, že ten jekot nikdy neskončí.

Ale najednou bylo ticho.

Nepopsatelně intenzivní ticho, tak intenzivní, až by se dalo říct, že burácivé.

To už herečka seděla na oltáři, mezi zbývajícími kusy masa, objímajíc si skrčené nohy.

„Já mám pět dětí,“ řekla hlasem, který byl náhle plný nepopsatelné něhy, „pět fantastický capartů. Mám pět dětí a taky manžela. Já děti a manžela vždy naložím do auta, do takového velikého rodinného autíčka a my v tom autě vždy někam jedeme.

My třeba jedeme tím autem do přírody. Nejlepší je, když je hned u přírody parkoviště, aby se dalo u ní, u té přírody, zaparkovat, abychom do té přírody nemuseli jít moc daleko pěšky.

To mají děti a manžel rádi, takové výlety. Když je posadím do auta a jedeme do přírody.“

Hlas i výraz herečky, nyní mateřsky něžný, se však v jediný okamžik proměnil ve zhmotnění té největší nenávisti.

Herečka vyskočila a stojíc na oltáři, komusi hrozila:

„Nebudu všude chodit pěšky!

Nebudu!

Teď o víkendu takzvaní experti, co asi nežerou maso, a proto jim splaskl mozek, doporučovali lidem, aby nikam nejeli autem, protože se budou na silnicích tvořit strašlivé kolony!

Ale mě nemá stát nic co nařizovat!

Já si budu jezdit autem, kdy chci a kam chci!

Jo, a taky si budu létat, kam chci, jen ať je na obloze plno letadel, ať se lidé přemisťují sem a tam, po celém světě, ať jejich se masy bez přestání přelévají z místa na místo!

Když můžou migrovat špačci, švábi, slimáci a plankton, proč by nemohli migrovat lidé!?

Nedovolím nikomu, aby strkal svůj rypák do mého života, aby mi říkal, že nemám nikam jezdit, protože se budou všude nekonečné kolony aut!

Mám pět dětí a pořídím si i šesté. A až ty moje děti vyrostou, pořídí si rodiny a každá ta rodina bude mít tři auta, a každé mé dítě si postaví svůj vlastní dům na orné půdě a v každém tom domě bude vrtaná studna, na truc státu, pořádně hluboká vrtaná studna, takže moje děti budou mít vodu, i kdyby hladina spodních vod klesla třeba i o sto metrů!

Ano, tak to bude!

A víte co, milí vědci, vědkyně a vědečcata, co máte roupy na záchranu planety a lidstva?

Návrat do doby kamenné se nekoná, já na vás totiž chčiju!“

A herečka si opravdu, zcela v duchu současného německého divadla, vykasala sukni a začala kolem sebe močit.

„To už je opravdu absurdně nechutné,“ pomyslil jsem si.

Ale to už na dvůr vešli dva silní muži v bílých pláštích, doprovázeni upraveným mužem v obleku a černých brýlích. Muži v bílých pláštích uchopili ještě močící herečku a odtáhli ji pryč ze dvora.

Muž v obleku zvedl ze země kus masa, potěžkal jej a hodil zpátky na oltář.

Pak si sundal černé brýle, promnul si oči a řekl: „Jsem doktor Faust, soukromý vědec. Omlouvám se, že vám to tady Markétka všechno pochcala.

Ale je toho na ni trochu moc.

To víte, naložit pět dětí a manžela do auta, to není jen tak.

A taky ta věčná šikana ze strany státu, komu by z toho nehráblo?

Špačkům, švábům, slimákům i planktonu by z toho hráblo, a to nemají skoro žádný mozek.

Ano, doba vymknuta z endoprotéz šílí.

Moje Německo páchá sebevraždu, moje Evropa páchá sebevraždu, moje lidstvo páchá sebevraždu.

A já taky spáchám sebevraždu!

Spáchám ji přímo před vámi!

Ne, nepřemlouvejte mne, že život je krásný, seru vám na to!

Seru vám už na všechno!

Jděte do hajzlu s těmi vašimi problémy, s vaším masem, s vaším o čtyřicet let delším životem, jděte do hajzlu se všemi těmi vašimi krizemi, psychickými, partnerskými, mravními, ekologickými, ekonomickými!

Vlezte mi s tím vším na hrb, polibte mi prdel s celou budoucností Německa, Evropy i lidstva, mě už se nic z toho, pěkně prosím, netýká!“

„Prásk!“ ozval se po těchto slovech výstřel z pistole, vlastně revolveru (přesněji ze starého dobrého nagantu), který si Dr Faust mezitím přiložil ke spánku, což bylo samozřejmě doprovázeno pořádným gejzírem krve, inu, německé divadlo, co byste chtěli míň?

Vzdělání v oblasti teatrologie sice nemám, nicméně zemědělský inženýr jsem. Když už se mi tvůrci tohoto „podivuhodného“ divadelního představení pokusili vnutit svou „poetiku“, svůj pohled na svět, ať oni zase poslouchají slovo o ekonomice živočišné výroby.

Nebylo by lepší, kdybychom se vás, milí divadelní tvůrci, již žijete z našich daní a makáte na naši totální indoktrinaci, zbavili, protože velmi podobně se končí i Čechovův Racek?

Ano, kdybychom se vás hezky zbavili, a vrátili se o sto let zpátky, možná by nás roupy na zachraňování světa přešli, protože bychom se vrátili do starých dobrých časů, kdy se rodilo doma, kdy každý prodřepěl celý život tam, kde měl, a kdy stát nestrkal rypák do věcí, do kterých mu nic nebylo a kdy se maso jedlo jen o skutečném posvícení...