Islám, jediná naděje Evropy

Ti, co dnes s pocitem strašlivé odvahy a vlastenectví mluví o zhulených sluníčkářích, budou zítra sami nadšeně pronásledovat a hubit nevěřící

            Přibyv do V. (kdysi dávno toto, jinak vcelku ospalé město, patřilo templářům, jejichž svaté kosti se zde dost možná ještě někde povalují), ubytoval jsem se ve zdejším nejlevnějším hotelu.

            Ale sotva jsem se stačil osprchovat a smýt ze sebe prach cest, ozvalo se, nápadně podlézavé, zaklepání na dveře.

            Ještě s hotelovým ručníkem kolem krku křikl jsem: „Dále!“

            Do pokoje vstoupil muž, již postarší, dle výrazu i celkového držení těla bez pochyby bytost lokajská, i když ne zcela tupá, ba svým způsobem docela vychytralá.

            „Efendi,“ řekl muž, náležitě se hrbě, „můj pán, slovutný wálí Č., zvaný též Valachbaši, se dozvěděl o vašem příchodu do našeho města.

Nesluší se, aby poutník, v našem vilájetu tak vzácný host, přebýval v tak mizerném hotelu. Můj pán vás proto zve k sobě, do svého domu, doufaje, že neodmítnete jeho pozvání.

Mám vám vzít vaše zavazadlo?“

Muž kývl směrem na můj baťoh.

„Ano,“ přikývl jsem a dal muži bakšiš, jak je to všude v Orientu zvykem, který okamžitě zmizel v kapse jeho chalátu.

„Venku již na vás čekají nosítka, efendi,“ řekl muž a popadnuv můj baťoh, vyšel ven z hotelového pokoje.

Oblékl jsem se, pověsil mokrý ručník na hřebík, který v koupelně trčel ze zdi, a za malou chvíli jsem již usedal do nosítek, která měli na starosti dva svalnatí muži v reflexních vestách, zřejmě místní nezaměstnaní vykonávající veřejně prospěšné práce.

Nosítka byla nanejvýš pohodlná, cesta v nich rychle ubíhala, zdálo se, že nosiči své práci rozumějí.

„To si wálí Č. pospíšil, aby mohl prezentovat svou pohostinnost,“ stačil jsem si sotva pomyslet, protože to už jsme stáli u domu Č.

Byla to typicky orientální dům s rovnou střechou, prezentující moc a postavení svého majitele, pevně vládnoucím celému Z.-skému vilájetu, do něhož náleželo i město V. Stál ve svahu, třebaže ne vražedně příkrém, a byl z něho nádherný výhled na podstatnou část města V.

Sotva jsem vystoupil z nosítek, už mě vítal majitel domu, sám wálí Č., zvaný též Valachbaši, oděný do dlouhé košile a pohodlných širokých kalhot s fezem na hlavě.

„Vítejte, milý příteli!“ zvolal teatrálně a pokračoval s typickou orientální výřečností, „jaká je to pro mne, nejposlednějšího z nejposlednějších služebníků, obrovská čest, že mohu ve své domě přivítat vás, vznešeného poutníka, cizince, který zavítal do našeho města!

Vaše návštěva je požehnáním pro můj dům, neboť s vámi vstupuje do mého domu i sám bůh.

Nestůjte na prahu, neostýchejte se, prosím, vejděte dovnitř, můj skromný příbytek je vám zcela k dispozici!“

To řka, učinil gesto, kterým poslal pryč nosiče a ovinuv mi měkce kolem ramen svou paži, odvedl si mne do svého domu.

Ten byl také zařízen typicky orientálním způsobem. To jest s veškerým důrazem na až smyslné pohodlí, jehož se tak nedostávalo interiérům okcidentálním domům krátce před zánikem Západu, v nichž bylo všechno podřizováno přísné, nade vše strohé, takřka až fanaticky protestantské funkčnosti.

Sotva mne Č. usadil na pohovku, začalo služebnictvo na stůl před námi snášet všemožné, ovšemže také, orientální lahůdky.

„Jezte, pijte, hodujte, milý poutníče! Nebojte, všeho je dost, i čaje!“ vyzval mne wálí Č.

Jsa přece jen hladový, pustil jsem do jídla.

„Pěkně si bužíruješ za erární peníze,“ pomyslel jsem si o wálím Č., a, chtěje svého hostitele trochu popíchnout, zeptal jsem se, „vy jste byl docela nedávno ještě křesťanem, pokud se nemýlím.“

Wálí Č. se však ukázal člověkem na svém místě.

„Nu, ano, byl jsem křesťanem, tedy přesněji byl jsem nevěřícím,“ řekl s nejnevinnějším výrazem, tak typickým pro všechny korupčníky a pokračoval, „ale co, to bylo, nyní jsem věřícím.

Ano, obrátil jsem se na víru v jediného a skutečného boha.

Co je na tom špatného?

Naopak, špatné je nevěřit!“

„Ale co křesťanské hodnoty?

Bojoval jste přece za ně jako lev,“ namítl jsem.

„Křesťanské hodnoty?“ zatvářil se wálí Č. jako by nevěděl, o čem mluví, a pak, plácnuv se rukou do čela, zvolal, „aha, už vím, o čem asi mluvíte!

Tradiční rodina, boj proti homosexuálům, odvěký řád, víra v boha!

Ale to, můj milý, přece nejsou jen křesťanské hodnoty, to jsou hodnoty i čistě muslimské!

Jen si vzpomeňte, jak to u nás v Evropě vypadalo, než nás zachránil islám!

Všude rozvrat, liberální Sodoma a Gomora!

Ale islám to všechno smetl, vrátil zase do našeho života řád a jistotu, víru v to, že když budeme dodržovat přikázání svaté knihy, budeme za to i náležitě odměněni rájem už takřka tady na zemi.

To, o čem, efendi, mluvíte jako o křesťanských hodnotách, se nijak neliší, uznejte sám, od hodnot muslimských, ba právě naopak!

Hájil-li jsem vždy tyto hodnoty, říkal-li jsem např., že rodina nemůže být tvořena dvěma homosexuálními muži, pak jsem jen hájil to, co je pro islám svaté, totiž svazek muže a ženy, v němž ani muž, ani žena nejsou připravováni o to, co je pro ně přirozené, proto muslimský muž zůstává vždy mužem, kdežto západní muž proměnil se jen v tragikomickou karikaturu muže.

Tím, že jsem konvertoval k islámu, jsem nijak nezradil své přesvědčení. Ba naopak, získal jsem v islámu platformu, ze které mohu hájit to, co mi vždy bylo svaté, mnohem účinněji!

Bylo mojí povinností, jako člověka slušného, hluboce morálně založeného, uctívající určité posvátné hodnoty přestoupit na islám, protože jedině on mohl zachránit, a taky zachránil Evropu, před totálním mravním rozkladem.

A že jsem se odvrátil do křesťanství?

To přece není moje vina.

Katolická církev, Kristovo tělo, si to posrala sama druhým vatikánským koncilem.

Řekněte sám, jak můžete věřit v křesťanského boha, když Duch svatý dopustí taková zvěrstva, jako je druhý vatikánský koncil nebo zvolení ancikrista Františka I. papežem?!

Tím mne křesťanský bůh sám zprostil, prosím pěkně, povinnosti věřit v něj. Islám mi vrátil všechno, co člověk potřebuje ke svému životu, totiž víru a naději, jistotu, tedy hodnoty, bez kterých se neobejde žádná společnost, jestliže chce přežít, jestliže nechce upadnout do neřesti a zkázy.“

„Snad se křesťanské hodnoty neliší příliš od muslimských, a muslimské od křesťanských. Ale co to ostatní? Třeba šaría?“ namítl jsem.

„Prosím vás, to ostatní, to jsou jen technikálie!“ mávl rukou Č. a velmi přesvědčivě pokračoval, „když jsem byl ještě nevěřící, postil jsem se před velikonocemi, no a teď se místo toho postím o ramadánu, ale hlavně, že se postím!

Nebo jiný příklad. Takový Ludvík Vaculík, ve svých posledních ,Posledních slovech‘ v Lidových novinách na jedné straně brojil proti cizincům, to jest muslimům, ale na straně druhé straně se dožadoval, aby se zlodějům sekali ruce, čímž zcela přesně vystihl smýšlení nás všech poctivých lidí, co nekrademe, co ke všemu přijdeme poctivě.

Ano, báli jsme se šaríje.

Ale proč, proboha?

Kdo je poctivý, kdo dodržuje zákony, ten se přece nemá čeho bát!

Bojí se jen zloději, ti, kteří nemají čisté svědomí!

Kradeš? Tak ti po právu bude useknuta ruka!

Zciložíš? Tak budeš po právu ukamenována!

Co je na tom, prosím vás, špatného, že jsou trestány zločiny, kterými se jejich pachatelé provinili proti božím přikázáním, neboť bylo řečeno: ,Nepokradeš! Nezcizoložíš!‘

Co je to, prosím vás, za společnost, kde nejsou zločiny trestány?!

Taková společnost, to není společnost, ale anarchie!

Tady u nás v kraji, chci říct vilajetu, máme se šaríou ty nejlepší zkušenosti, osvědčila se nám náramně.Lidé si to pochvalují, myslím samozřejmě poctiví a čestní lidé, už by nechtěli nic jiného.

Ale jezte, vy vůbec nejíte!“

Č. přede mne přistrčil další mísy s lahůdkami.

Vzal jsem si a ještě s plnými ústy řekl: „A co zabíjení nevěřících? To přece korán výslovně přikazuje.“

„Ale vždyť přece není nic přirozenějšího než zabíjení nevěřících!“ zvolal Č. a nadšeně se rozvykládal, „co chcete jiného dělat s nevěřícím?

Milovat ho jako sebe sama, modlit se za něho?

To nám přece kdysi přikazoval Kristus, a taky arcilotr Halík, a sám víte, jako to dopadlo, Evropa skoro přestala existovat!

Místo abychom své nepřátele zabíjeli, tak jsme je milovali a sami sebe tak div nezničili!

Je jen dobře, že korán, naše svatá kniha, legitimizuje zabíjení nevěřících.

Ostatně je to jejich vina, ne naše!

Mohou přece uvěřit!

Já jsem uvěřil, a tím se zachránil, a zachránil jsem nejen sebe, ale i hodnoty, které vyznávám, tradiční rodinu atd, atd.

Kdybych neuvěřil, kdybych nekonvertoval, seděl bych tady s vámi, hostil bych vás, byl bych i nadále obhájcem tradičních hodnot?

Ten, kdo nevěří, ten je nepřítel, protože zpochybňuje tradiční hodnoty, zpochybňuje řád, zhmotňuje rozklad a úpadek.

Evropu nezahubil islám, jehož hodnoty, jak se ukázalo, jsou hodnotami všech poctivých a slušných lidí. Evropu málem zahubila její humánnost, tolerance, svoboda a demokracie. To všechno jsou skutečné příčiny rozkladu řádu, zdroje úpadku a degenerace.

Ano, islám je fašistická a totalitární ideologie, ale společnost bez totalitární ideologie je odsouzena k zániku, to vám řekne na rovinu každý ruský filosof.

Ve chvíli, kdy přestalo být křesťanství totalitární ideologií, protože církev začala přicházet o svou absolutní moc, to začalo jít s Evropou z kopce.

Vezměte si třeba takové burkiny.

Co se kvůli nim islamofobové tehdy nakřičeli!

A přitom, když si vezmete koupací úbory evropských žen z přelomu devatenáctého a dvacátého století, tedy z doby, na kterou museli jsme nutně pohlížet jako na idylické časy, kdy byly naše tradiční hodnoty ještě tradičními hodnotami a Západ Západem, tak byly koupací úbory křesťanských žen takřka k nerozeznání od burkin.

A já se ptám: ,Křičeli by tehdy islamofobové, že kupani v hadrach, jež zcela zahalují ženské tělo, ohrožuje naše evropské hodnoty?‘

O tom to je!

Nebo třeba demokracie!

Nic není pro dlouhodobou životaschopnost společnost větším nebezpečím než demokracie, to už se teď přece ví!

Vezměte si třeba mě. Dřív, když jsem chtěl být hejtmanem nebo senátorem, musel jsem co chvíli šaškovat na bilboardech. Dnes už to není nutné, a proč taky, když lidé by mne stejně zvoliil tak jako tak, ostatně nikdo mi neřekne jinak než Valachbaši, otec všech Valachů.

A tak je to se vším!

Islám odstranil z našich životů zhoubný a  demoralizující liberální zmatek, vtiskl mu jasné a zřetelné obrysy, a o nic jiného nejde.

Vezměte si například trojjedinost křesťanského boha.

Kdo to ve skutečnosti chápal, ačkoliv se na hodinách katechismu tvářil, že to chápe?

Pravda, já jsem byl kdysi současně starostou, hejtmanem, i senátorem, ale to je přeci něco ještě trochu jiného než boží trojjedinost.

Ne, od chvíle, co jsem konvertoval, nedám na islám dopustit. Nebýt islámu, tak už Evropa není, bůh by ji vyhladil z povrchu jako liberální Sodomu a Gomoru!“

Na důkaz toho sebou Č. mrskl na zem, neboť právě udeřila ta hodina, kdy jsou muslimové povinni klanět se směrem k Mekce.

Strávil jsem v příbytku wálího Č., jenž mne nechtěl ani za nic pustit, noc a brzy ráno, za úsvitu, vyrazil na další svoji pouť do svaté země kdesi na nejdálnějším východě.

Ale nebyl jsem od V. vzdálen ani tři kilometry, jda proti proudu takřka vyschlé řeky, která jím protéká, když mne dohnala žlutá Toyota, ze které vyskákali vousáči s automatickými puškami bren.

„Alláh, nebo život!“ dali mi na vybranou.

„Alláh,“ řekl jsem samozřejmě.

„Allahu akbar! Bratře! Mír s tebou!“ začali mne radostně objímat.

Inu, muslimové, v mnohém velké děti, slabé a bezbranné, vydané napospas své víře, někdy však i nelítostní vrahové, což se vlastně nijak nevylučuje, co byste taky chtěli jiného...