Jak to vidí Šichtařová a jak to vidím já

Mladí lidé nejsou nositelé nových technologií, ale jejich obětí. Po pravdě řečeno, vidím to trochu jinak než autorka několika ekonomických bestsellerů  

            Jsou prázdniny.

            V televizi je naprosté hovno, na sociálních sítích taky. O youtube nemluvě, jak se všichni youtubeři a youtuberky rozprchli na všechny strany, k vodě, do hor, do luhů a hájů, nebo prostě jen do nějakého houští.

            Co dělat v tento mrtvý čas?

            Četl jsem aspoň knihy svatých otců, hezky jednu po druhé, abych si zase jednou osvěžil, na jakých to základech vlastně spočívá naše západní civilizace.

            Ale u Augustinovy knihy „O zasvěceném panenství“  jsem náhle pocítil, že toho mám dost, že ještě dvě nebo tři stránky a zblázním se, nadobro a nenávratně zblázním.

            „Jak jsem mohl dřív přečíst všechny knihy všech svatých otců a nezbláznit se z toho?“ divil jsem se, kroutě hlavou, „asi stárnu, už nejsem ta rebelská mánička v těch nejvypasovanějších riflích, nebo jako Klaus na tom videu!“

            Jenže v televizi bylo pořád hovno, na sociálních sítích taky, o youtube ani nemluvě.

            Co, ksakru, dělat, když jsou ty pitomé prázdniny?!

            Už jsem chtěl rezignovat, podvolit se prázdninovému diktátu, pustit si televizi, čumět na to hovno tam, diskutovat o hovnu na sociálních sítích, sledovat hovno na youtube, a v duchu se modlit, aby už zase začal školní rok a do televize, na sociální sítě, i na youtube se zase vrátila kvalita, ale zásah vyšší moci mě od toho přece jen uchránil.

            Něco, co je určitě nad námi, mi totiž vnuklo spásnou myšlenku.

            „Co kdybych navštívil Prčálka?

            Už dlouho jsem ho neviděl, existuje ještě vůbec, nebo to byla jen halucinace?

            Navštívím ho, s moudrým člověkem je vždy dobré pohovořit.

            Naštěstí se mu nedá dovolat, budu muset k němu zajít osobně, aspoň se projdu!“ napadlo mne.

            Na nic nečekaje, popadl jsem nordické hole a pelášil za Prčálkem.

            Nebyl doma, ale to nevadilo, protože když není Prčálek doma, je zcela jistě v nějaké tiché čajovně.

            A opravdu, v jedné z těch tichých, tak domáckých čajoven jsem na Prčálka skutečně narazil.

            „Prčálku, tady jsi, člověče zlatá!

            V televizi hovno, na sociálních sítích hovno, na youtube hovno, buď rád, že se o to vůbec nezajímáš, tak jsem si řekl, že za tebou zajdu!

            Jak se máš, co děláš?

            Existuješ vůbec, nebo jsi jen halucinace?“ vysypal jsem ze sebe, objednav si mezitím pigi, ovšemže pětkrát slabší než to, co měl před sebou Prčálek.

            „Přemýšlím, tedy jsem,“ odpověděl Prčálek.

            „Přesně tak! Přemýšlím, tedy jsem!“ přikývl jsem nadšeně a zeptal se, „a o čem přemýšlíš, člověče zlatá?“

            „O jednom článku, který nedávno prosvištěl českým mediálním prostorem. Napsala jej známá ekonomka, autorka mnoha ekonomických bestselerů. Ten článek se zabývá youtuberingem,“ řekl Prčálek.

            „Počkej, safra, to mi něco říká.

            Počkej, člověče, já mám pocit, že jsem ten článek četl. To víš v televizi hovno, na sociálních sítích hovno, o youtube ani nemluvě, člověk v krajní nouzi sáhne po ledasčem, nejen po svatých otcích!

            Ano, určitě jsem ho četl!

            Jeho autorka použila své oblíbené schéma.

            Tvrdí, že někdo chce něco zakázat, regulovat, de facto prezentuje tento zákaz už jako hotovou věc, aby se mohla následně stylizovat do role zuřivé obhájkyně svobody.

            Ano, to bude určitě ten článek.

            Obsahuje samozřejmě pár logických a stylistických nesmyslů jako všechny články této autorky.

            Například autorka píše: ,Je vám více než třicet? Pak se youtuberingu nejspíš už nevěnujete. A statisticky vzato je slušná šance, že jste ho dosud ani nepochopili. Lidé ze starších generací by youtubering pochopit mohli, kdyby chtěli; oni ale většinou nechtějí, protože jim připadá pod jejich úroveň.‘

            Co s tím má proboha společného statistika, a proč slušná šance, a co chce na youteberingu vlastně chápat?

            Ale jinak mi ten článek připadal celkem rozumný,“ řekl jsem zase já.

            „Rozumný?“ ušklíbl se Prčálek, a, napiv se dlouze pigi, pravil, „po pravdě řečeno, já to vidím jinak.“

            „Cože, ty to vidíš jinak než Šichtařová? To není možná!“ zalapal jsem po dechu.

            Ale bylo to tak, Prčálek to viděl opravdu jinak než Šichtařová!“

            „Ten článek je, jako vždy náramně hloupý. Jeho autorce unikají zásadní věci, což ji ovšem nebrání v tom, aby exhibovala jako zuřivá, vlastně jediná obhájkyně té jedině zaručené svobody, jako neohrožená bojovnice proti stádnosti,“ řekl Prčálek a pokračoval, „v jádru je něco jiného.“

            „Co jiného?! Řekni, co jiného je v jádru!“ vykřikl jsem na celou tichou čajovnu, až se ta otřásla v základech.

            „Jde o to, že mozek starších a mladších lidí se naučil zpracovávat informace odlišným způsobem,“ zopakoval Prčálek zdánlivě to, co poněkud kostrbatě napsala i Šichtařová, ale pak dodal, „respektive mozek mladších lidí je důsledně učen nezpracovávat informace určitým způsobem, což je trochu rozdíl.

            Autorka článku, o němž je řeč, velmi ráda operuje s výrazem stádo, obviňuje, ze všeho nejraději, stát, že dělá z lidí stádo.

            Ale copak youtubering nedělá z lidí stádo mnohem efektivněji a v důsledku i mnohem nekompromisněji než stát, proti němuž autorka toho článku komicky zuřivě bojuje?“

            „Není možná! Youtubering dělá z lidí stádo?“ vykřikl jsem nevěřícně, až se tichá čajovna opět otřásla v základech.

            „Generaci náctiletých dělá psaný text problémy, ba dokonce ji zdržuje,“ řekl Prčálek zase to, co říká Šichtařová, aby však s ní vzápětí  nesouhlasil, „dělá jí problémy proto, že je záměrně o schopnost rozumět psanému textu připravována, to jest, je záměrně připravována o schopnost myslet v širším kontextu, to jest, je z ní, řečeno oblíbenými slovy autorky onoho článku, vyráběno stádo.“

            „Není možná!“ nezmohl jsem se opět na nic jiného než jen nevěřícný výkřik.

Ale Prčálek neoblomně pokračoval dál: „Autorka dokazuje svoji neschopnost myslet, když tvrdí, že ti, co považují sledování youtubingu za něco škodlivého, za něco, co je třeba dětem zakázat, protože to je jen mrhání časem, který by měl být spíš využit na psaní cvičného diktátu, mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že se svým budoucím uplatněním budou mít problém.

Nechme stranou tradičně trochu krkolomnou stylistiku, a přejděme k jádru věci.

To, co autorka takto popisuje, je přesně onen proces výroby stáda. Sledováním videí se žádné schopnosti nerozvíjí. Ano, zdá se zbytečné učit se vyjmenovaná slova po B, jestliže mají existovat IT nástroje, které budou psát text samy podle diktátu.

Ale kdo jim tento text bude diktovat?

Ti, co sledují stupidní videa na youtube?

Pokud práce polidštila opici, pak to byla práce především práce duševní

Nejde o to, že učit se vyjmenovaná slova po B, je vlastně zbytečné, že místo toho je lepší sledovat videa, protože to, podle autorky zvýší konkurence schopnost na trhu práce. Jde o to, že lidský mozek, učí-li se vyjmenovaná slova po B, pracuje, dává si věci do souvislostí.

I proklínané jazykové větné rozbory mají svůj smysl a význam. Jistě nejde o to, pamatovat si celý život, co jsou to vedlejší věty přísudkové či přívlastkové, do značné míry je to věc vskutku zcela pro tzv. praktický život zbytečná. Důležité však je, že se učíme, v určité, důležité vývojové fázi, chápat souvislosti, vztahy a významy v struktuře jazyka, jež jsou odrazem souvislostí, vztahů a významů i ve struktuře toho, co můžeme nazvat okolním světem či skutečností.

Samozřejmě, jazykové větné rozpory jsou v přímém rozporu s moderním a ,osvíceným‘ trendem ve školství, jehož zuřivou obhájkyní je autorka toho článku, totiž s trendem maximálně ,ulehčovat‘ dětem veškeré učení,  chránit je a obletovat, nenutit je, aby musely vynaložit jakékoliv úsilí k dosažení výsledku.

Než by mladí museli počítat místo hledění na facebook matematické příklady, budeme raději křičet, že povinná maturita z matematiky je zvěrstvo, že stát tak dělá z mladé generace stádo.

Je pak pochopitelné, že mladá generace má potíže s psaným textem, kdy je třeba rozumět a chápat logické vazby v rámci, jazyka, kdežto však ,rozumí‘ videím, kterým ovšem rozumí každý blbec.

Tak se dělá z lidí masa, tupá a bezmyšlenkovitá masa, snadno ovladatelná a manipulovatelná, k čemuž jedinému slouží youtubering.

Popasovat se s nástrahami instruktážního videa o bezpečnosti práce, jehož používání v budoucnosti predikuje autorka toho článku, se snad youtuberská dítka popasují snadno, ale co dál?

Dál budou jen masou, dobrou leda tak pro práci v montovnách.

Ale elitou, tím, kdo bude vládnout, tím bude někdo, tím bude ten, kdo bude umět vyjmenovaná slova po B, protože ten bude schopen skutečně myslet, ne jen tupě hledět na videa.

Ale bude někdo takový vůbec existovat?

Nepřebírá už dnes vládu nad světem umělá inteligence, o níž si naivně myslíme, že ji zkrotíme, abychom jí byly už dávno ovládáni?

Proč rodiče trpně a bez zájmu přihlížejí, jak se jejich děti před počítači mění ve stádo, v bytosti, kterými kdosi snadno manipuluje, kdyby už dávno nebyli sami stádem?

Ty´s ještě v mládí přečetl všechny knihy svatých otců, ale co ti náctiletí, nebo i šestiletí, kterým jejich rodiče sami strkají do ruky mobily a tablety?

Co ti vědí o kořenech naší civilizace?

Nebo snad je na to nějaké video?

Autorce článku uniká, jako vždy, podstata věci. Ona se chce jen prezentovat jako bojovnice proti cenzuře a regulaci internetu, toho internetu, který je už dávno regulován tím, co nás ovládá, co si v nastupující generaci vychovává poslušné otroky, vždyť i ona se svými prsy na facebooku není než jen součástí tohoto stáda.

Videa na Youtube neudělají z nikoho silné osobnosti, ba právě naopak. Cílem je udělat z dětí asociální bytosti, bytosti, které jen hledí na svůj mobil a nic jiného je nezajímá, kromě nových mobilních aplikací samozřejmě.

Ale copak můžeme chtít po autorce článku, aby aspoň trochu přemýšlela?

Zaplať za mě, prosím tě, socku dostanu až patnáctého.“

To řka, zvedl se Prčálek a odešel z tiché čajovny.

„Snad by nechtěl zakázat Šichtařovou?“ napadlo mě, abych se taky, zaplativ za sebe i za Prčálka, zvedl a odešel z čajovny, která se propadla zpátky do naprostého ticha.

Cestou domů jsem si všiml, pod vlivem toho, co všechno mi navykládal Prčálek, že mladí lidé, především dívky, drží v ruce mobil a hledí do něj.

Jsou prázdniny, hice, jak blázen, dívky chodí skoro obnažené a všechny drží v ruce mobil. Skoro to vypadá, že se jej bojí pustit, jako se trosečník na pustém moři bojí pustit trámu, který ho drží nad vodou.

„Tyhle dívky budou jednou matkami. Musí být matkami, jestli se máme rozmnožovat. Ale jak mohou být matkami, notabene matkami v tradiční rodině, když každá youtuberka tvrdí, že už nevěří na lásku, na vztahy?

 Ale pokud budou matkami, nebudou jimi jen proto, aby se mohly na facebooku ukazovat, jak kojí?“ napadlo mne, zatímco dívky skloněné nad svými mobily si ani nevšimly, že je očumuji možná víc, než je zdrávo.

A proč bych neočumoval, když jsem ještě ze staré školy, obnažená dívčí stehna a pod tílkem jasně se rýsující dívčí prsa mne spolehlivě vzruší, přečetl jsem přece kdysi všechny svaté otce, já se nemám za co stydět!