Církevní restituce Květné zahrady, další katolická zlodějna

Je to jen čtyřiadvacet a něco hodin, co se zde na blogu psalo o Květné zahradě a žádosti církve o její vrácení. A hle, už jsem o Květné zahradě napsal článek i já. Asi jsem opravdu zloděj, stejný jako katolická církev   

            Navštiv svatý Hostýnek v den velkého svátku naší Panenky, jejího nanebevzetí, vracel jsem se po mši svaté i nazpět pěšky.

Ale neušed ani pár kroků, zmocnil se mne strašlivý, ba přímo ďábelský strach.

„Snad nezapomenou řádové sestry při modlitbách zmínit mé jméno, poprosit Panenku Marii, aby u pána boha orodovala i za mne (a přímluva Panenky Marie, nebeské královny, je mocná!), vždyť jsem přece za to zaplatil jimi požadovanou částku!

Zaplatil, ale ony na to možná zapomenou, nepoprosí Panenku Marii, aby za mne orodovala!“ zabublala ve mne jako bezedný močál plný bahenního plynu (metanu) ona smrdutá myšlenka.

Jak mne to jen mohlo napadnout, že řádové sestry, Kristovy nevěsty, mohou zapomenout na něco, za co dostaly zaplaceno!?

Ale napadlo mne to.

Nedovedu si to vysvětlit jinak než jen tak, že si mne sám Ďábel předem vyhlédl (a Ďábel se vždy ochomýtá kolem svatých míst, přitahován jimi jako smrtihlav světlem paškálu) a sotva jsem se jen trochu vzdálil od hostýnského chrámu Páně, sotva jsem opustil území vysvěcené půdy, zákeřně na mne zaútočil touto ohavnou myšlenku, vnukl mi ji zrovna tak, jako Mohamedovi vnukl Korán a Lutherovi jeho devadesát nebo kolik tezí.

Boží trest za moji věrolomnost, za moje zakolísání ve víře, za moje pochyby, za moje lpění na pozemských statcích (tedy na oněch penězích, které jsem dal řádovým sestrám, a kterých by mi taky bylo pochopitelně líto, kdyby se mi za ně nedostalo kýžené protislužby) přišel záhy.

Svírán tímto strachem, nemysle na nic jiného, sešel jsem z cesty a zabloudil v hlubokých hostýnských lesích.

Když jsem se vzpamatoval, když jsem tu ohavnou myšlenku z hlavy vypudil, a opět se stal bohabojným a pokorným, když jsem od sebe, s pomocí svého anděla strážného, odehnal Ďábla, bylo už pozdě.

Stál jsem na jakési lesní mýtině, vůbec netušiv, kde jsem.

Vydal jsem se tedy nazdařbůh po jakési lesní stezce, která z mýtiny vyvěrala. Ale tato stezka patřila nejspíše lesní zvěři, protože mne zavedla do strmé rokliny plné bílých, dle všeho zvířecích kostí.

Slunce už zapadlo, když se mi konečně podařilo narazit na pěknou lesní asfaltku.

„Kde je asfaltka, tam je i civilizace!“ oddechl jsem si, děkuje bohu.

Pustil jsem se tedy po asfaltce, směrem z kopce. A opravdu se za chvíli les přede mnou rozestoupil a dole pode mnou se zatetelila vesnice.

Div jsem se nerozběhl dolů, ale asi po sto metrech jsem se zastavil jako zkamenělý, srdce mi sevřel nepředstavitelný děs.

„Probůh! Vždyť je to Rusava!

Luteránská Sodoma!

Těžko může být větší propast, než je mezi Církví, založenou samotným Kristem (nevěrnost mnoha jejích pastýřů na božském původu katolické církve pranic nemění) a sborem luteránských ,církví‘, definovaných mnoha závažnými věroučnými omyly!

Aby bylo jasno, jednotlivé pravdy víry, jež lze v protestantismu rozpoznat, nelze mít za jeho definiční znaky. Jsou jen pozůstatkem Kristem svěřeného pokladu víry z doby před Lutherovou vzpourou proti autoritě Církve i samotného Boha!“ vykřiknuv zděšeně, otočil jsem a běžel zpátky do kopce, ani se za sebe neohlédnuv, vstoupit do té Sodomy znamenalo by připravit se o spásu, o věčnou blaženost!

Mezitím se však začalo stmívat.

„Co teď?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem se konečně ve svém zběsilém úprku zastavil, byv zase v lese.

Nezbývalo mi nic jiného, než jít dál po asfaltce.teď opačným směrem.

Ta se však zdála být bez konce, nikam nevedoucí, jen se pořád klikatila jako had.

Stmívalo se stále víc, a já už začal klesat na mysli.

„Hospodine, vyveď mě z tohoto lesa, bože zástupů!“ modlil jsem se vroucně k bohu za svoji záchranu.

A bůh mne vyslyšel, neboť najednou se v ohbí asfaltky vynořila vytáhlá postava.

Zprvu jsem ji, pro již dosti husté šero, nepoznal, ba se jí dokonce lekl, domnívaje se, že je to nějaký zlý lesní duch. Ale když se přiblížila, srdce mi vzplálo radostí.

„To je přece arcibiskup G., Jeho Excelence! Jsem zachráněn!“ vykřikla moje duše a opravdu tou postavou nebyl nikdo jiný než sám arcibiskup G.

„Otče, arcibiskupe! Zabloudil jsem, nevím, jak se odtud dostat, atd.“ vylíčil jsem arcibiskupovi svoji situaci.

„Nebojte se, vyvedu vás z lesa, znám tady každý strom, každý kámen, protože tento les náleží Pánu Našemu!

Byl jsem, jako řádný pastýř, ještě po mši svaté, zkontrolovat, zda stojí všechny stromy na svém místě, a zda je nenapadl kůrovec.

Dřeva není nikdy dost. Uvažme jen, že kříž, na kterém je Náš Pán ukřižován, je taky dřevěný,“ odpověděl arcibiskup G.

Připojiv se tedy k němu, jda vedle tohoto skvělého služebníka božího, řekl jsem: „Tento les náleží Pánu Našemu, a brzy mu bude opět vrácena i Květná zahrada.

Co bylo ukradeno, musí být i vráceno!“

„Dá-li bůh, bude jeho synovi patřit i Květná zahrada.

Ale nepatřila mu snad vždy?

Byla mu vůbec ukradena?“ řekl však na to arcibiskup G., dělaje tak dlouhé kroky, že jsem mu sotva stačil.

Ta slova mě zaujala, ačkoliv jsem ne zcela chápal, co tím chce sluha boží říct.

Zeptal jsem se proto: „Jak to myslíte, otče arcibiskupe? Chcete říct, že komunisté Květnou zahradu neukradli?“

Arcibiskup G. odpověděl nanejvýš podivně: „Komunisté ji neukradli. Komunisté ji znárodnili, zestátnili. Kdybych znárodnění nazvali krádeží, jak bychom potom měli nazvat konfiskaci nekatolického majetku po Bílé hoře?

Pak bychom museli přece tvrdit, že církev svůj majetek taky ukradla.

Nebo si vezměme svatý Hostýn, nepřivlastnili jsme si jej taky my katolíci bez dovolení?

Postavili jsme u zdejšího pramene kapli (to samé v Lurdech), ačkoliv v okolí vydatných pramenů se vždy vyskytují silné energetické zóny, to věděli lidé už dávno před námi.

Ale přesto to vydáváme za zázrak, ačkoliv to nemá a ani nemůže mít s Ježíšem nic společného, natož s jeho zahalenou matkou.

Klidně by se dalo říct, že jsme Hostýn ukradli, stejně jako všechny hory, Radhošť, Klášťov a mnohé jiné, na kterých jsme vztyčili své kříže, ačkoliv jeho znamení se používá už od pradávna.

Ale copak můžeme říct, že církev krade?“

Nu, něco na slovech arcibiskupa snad bylo.

„Dobře, dejme tomu, že komunisté majetek církvi neukradli, že ho jen znárodnili, a že tedy nepatřil jen komunistům, ale všemu národu, a tedy i vlastně nám katolíkům, kteří jsme byli taky součástí tohoto národa.

Ale nelze popřít, že komunisté církev, mystické tělo Kristovo čtyřicet let pronásledovali a řádně bičovali.

Už jen proto by se měla Květná zahrada vrátit do vlastnictví Kristova mystického těla,“ argumentoval jsem.

Ale arcibiskup G. odpověděl, zase nanejvýš podivně: „Snad nás komunisté čtyřicet let bičovali, aby nás zároveň platili ne jako služebníky boží, ale služebníky své, protože my jsme ty peníze přece od nich brali.

Ale co je to čtyřicet let?

Co je to proti věčnosti?

Křesťanovi nepřísluší uvažovat v řádu pozemského času, ale v řádu věčnosti, neboť naše víra spočívá v tom, že budeme žít, vzkříšeni, věčně!

Nebyla-li Květná zahrada Kristovým majetkem nějakých čtyřicet let, co to znamená?

Neznamená to vůbec nic, protože vše, co je tímto světem, tak jako tak patří bohu, a tedy i jeho Synovi!

To nás přece učí naše víra!

Čtyřicet let komunisté pronásledovali církev, ale copak ji skutečně pronásledovali?

Kdo mohl věřit, jsa křesťan, že komunisté snad mohou nad Kristem zvítězit?

Bylo přece řečeno: ,Pro mé jméno budete pronásledováni!‘

Nebyl to tedy všechno jen boží záměr?

Nebyli komunisté jen vykonavatelé boží vůle?

Vzali nám majetek, ale copak jsme bez tohoto majetku přestali existovat?

Copak náš skutečný majetek není minimálně tisíckrát větší, než to, co nám vzali komunisté, o pokladu v nebi ani nemluvě?“ odpověděl arcibiskup G. a dodal, „kdyby bylo po mém, kdybych se nepodřídil rozhodnutí biskupské konference a instrukcím z Vatikánu, nesoudil bych se o Květnou zahradu ani trochu.

Z hlediska věroučného dožadujeme-li se vrácení Květné zahrady u soudu, uznáváme tím svrchovanost pozemského soudu nad boží spravedlností, zpochybňujeme tím fakt, že všechno tak jako tak patří tady Kristovi, neboť s jeho druhým příchodem je přece spojen konec toho světa a tím i všech vlastnických vztahů.

My, církev, jakožto mystické Kristovo tělo jsme přece nad tím vším, nad vším, co je pozemské. Co je nám do nějakých pozemkových knih, když víme, že to nejdůležitější je být zapsán ne v pozemkové knize, ale v knize života!“

To už se zcela setmělo, mezi korunami stromů tu a tam prosvítala hvězdná obloha.

Slova arcibiskupa však působila na mě nanejvýš tísnivě, protože z nich dýchalo cosi na můj vkus přespříliš transcendentního.

Proto jsem se raději zeptal: „Nevíte v jakém stádiu je proces blahoslavení kardinála Trachty?“

„Kardinál Trachta blahoslaven nebude,“ odpověděl arcibiskup G.

„Protože měl slabost pro ženy, a ne pro muže?“ zeptal jsem se.

„Ano, kdyby měl slabost pro muže, a ne pro ženy, byl by již blahoslaven,“ odpověděl kardinál G.

Po těch slovech bylo chvíli ticho, tmou se ozývaly jen naše kroky, než jsem řekl: „Vy byste, otče arcibiskupe, mohl být přece taky kardinálem, mít červený klobouk, kardinálský prsten, vždyť sloužíte bohu věrně a neúnavně.“

„O tom, zda sloužím bohu věrně a neúnavně, ať rozhodne sám bůh.

Je-li tomu skutečně v očích boha tak, pak mohu bez obav přijmout i červený klobouk i kardinálský prsten,“ řekl arcibiskup G., ale to už jsme vyšli konečně z lesa a ocitli se u zaparkovaného auta, v němž spal na místě řidiče nějaký člověk.

Arcibiskup jej lehkým zaťukáním na okno probudil. A tu se ukázalo, že auto náleží arcibiskupství a ten spící člověk je arcibiskupův osobní řidič.

„Kam chcete hodit, bratře v Kristu?“ zeptal se mne arcibiskup.

„Do Květné zahrady. V noci, za umělého osvětlení je nejkrásnější,“ řekl jsem.

„Tak to máme po cestě,“ usmál se arcibiskup G., a sám si sedl vedle řidiče, abych měl vzadu co největší pohodlí.

Auto se rozjelo, a já jsem únavou usnul, po tom bloudění není ani divu.

Když jsem se probudil, ležel jsem na lavičce v Květné zahradě, kde mne nejspíše opatrně přenesl arcibiskup G. se svým řidičem.

Bylo to, jako bych se probudil v ráji, natolik se uměle osvětlená Květná zahrada podobala božímu království, však jsem si taky v první chvíli dokonce pomyslel: „Ani boží království není tak pěkné!“

Ornát, kterým mi arcibiskup G. podložil hlavu,  aby se mi leželo na lavičce co nejpohodlněji, jsem si nechal na památku. Bude-li arcibiskup G. prohlášen za svatého, je to vlastně už teď velmi cenná relikvie, s ní si na mne Ďábel určitě už netroufne!