Uber nebo smrt!

Komu by se chtělo chodit všude pěšky? Párkrát ťuknete do mobilu, ani nepotřebujete hotovost (však už ji nám taky brzy zruší) a už se vezete. Kdepak, pokrok nikdo nezastaví!

            Jedné noci jsem vstal a vydal se na onu místnost, kam i vtělené Slovo nejspíše chodilo samo. Do oken mé vily svítí mi sice pouliční lampa tak, že se nemusím bát tmy, ale přesto jsem zakopl o koberec. Mohly za to ostré stíny, ty mne docela zmátly. Boj o znovunastolení rovnováhy byl prohrán a já si při pádu rozbil hlavu.

            Rázem mi z ní valily potoky krve

            „Kdyby mě tak viděla Frída! Jistě by si mne spletla s Trockým, hehe!“ napadlo mne, musel jsem se sám zasmát směšnosti své situace.

            Na spánek už ovšem nemohlo být pomyšlení, rána na mé hlavě si vyžadovala odborné ošetření, mysle na Trockého bych neusnul tak jako tak, chvílemi bych se musel smát tomu, že jsem dopadl jako on, chvílemi bych se toho musel samozřejmě děsit.

            Ovázal jsem si pruhem obvazem, který jsem vyrobil z pyžama a po svém mobilu, jsem si jen pár pouhých hodin prozřetelně, na zoufalé mých příbuzných, kteří se nemohli stále smířit s tím, že ji ještě nemám, stáhl aplikaci Uberu.

            „Něco se ti stane, udělá se ti nevolno, a jak se dostaneš do nemocnice?

            To budeš čekat, až ti přijede taxík?“

            Nebo budeš pospíchat na letiště, abys někam odletěl, do nějakého ráje nedotčeného civilizací a čtvrtou průmyslovou revolucí chtěje ode všeho utéct, a zaplatíš kvůli tomu nějakému vychcanému taxikáři majlant? “ naléhali na mě tak dlouho, až jsem si opravdu aplikaci stáhl.

            Objednal jsem si auto, které, jak se ukázalo, stálo přímo na naší ulici, takže jsem nemusel ani čekat.

            Bylo to stříbrné audi, prémiové.

            Vzal jsem si sebou to nejnutnější, pár věcí, které se člověku hodí, když jede v noci na pohotovost a vyšel ven ze své vily, kterou jsem pečlivě zamkl a klíč schoval do škvíry mezi kameny zídky, jíž je moje vila obehnána.

            Audi už přijíždělo, ale v tom se z červené felicie, u které jsem stál, vyskočil nějaký chlap.

            „Já vás taky svezu!“ křikl na mne, a než jsem stačil jakkoliv, reagovat, vtáhl mne do svého auta, a rozjel se dřív, než mu v tom řidič ze stříbrného audi stačil zabránit.

            „Máte štěstí, že jste natrefil na mě, Uber by vás oškubal jako kuře. Já ty jejich řidiče znám.

            Chtějí si jenom přivydělat a jezdí pro Uber šestnáct hodin denně a ještě se nestydí říct si o spropitné.

            Ale já, nebojte, já mám ještě starou školu. Já začínal ještě za bolševika, nad náma, taxikáři, byli tehdy už jen veksláci, “ sdělil mi člověk za volantem a kývl na moji hlavu, směje se„cepín, hehe?

Šlápl jste někomu na kuří oko, hehe?“

            „Kdeže cepín, zakopl jsem o koberec,“ odpověděl jsem.

            „Máte recht, nemusí doktoři všechno vědět. Já bych taky řekl, že jsem zakopl o koberec a rozbil si přitom gebuli,“ řekl člověk a dodal, „takže na pohotovost, šéfíku?“

            „Ano, na pohotovost,“ přikývl jsem.

            „Hned to bude,“ řekl člověk za volantem a šlápl na to, takže jsme se za chvíli zařadili do kolony aut, jež pomalu směřovala k noční pohotovosti.

            „Už jste někdy sdílel auto formou spolujízdy?“ zeptal se mne člověk za volantem.

            „Ne, ještě jsem auto takto nijak nesdílel,“ odpověděl jsem.

            „Nebojte, nic to není. Je to, jako kdybyste jel v normálním taxíku, jenom tady nemám taxametr,“ řekl člověk za volantem, zatímco jsme se ploužili v koloně, „ta sdílená ekonomika je dobrá věc.

            Já jezdil dřív s obyčejným taxíkem.

            Ale tam vás dřel jednak stát na daních, a jednak dispečink, takže jste se museli zahojit na klientech.

            Já vám jednou vez‘ nějakýho cizince z letiště za do města pět tisíc.

            Pak na druhý den otevřu Blesk a on to byl nějaký slavný umělec, jeho obrazy se prý prodávají za milióny, hehe!

            Ale to víte, že takový šizení není kdoví co, to jste pořád jako na jehlách.

            Nakonec se mi to všechno zhnusilo až tak, že jsem se hnusil i sám sobě.

            Já se vám vůbec na sebe nemohl podívat ani do zrcadla.

            ,Dost! Takto se už nedá žít, není možné, aby se šizení lidí stalo smyslem života!‘ vzbouřilo se všechno to dobrý, co ve mně zbylo, a já se udělal pro sebe.

            Jó, člověk musí jít s dobou, musí se přizpůsobit trendům, jinak ho permanentní IT revoluce pošle na smetiště dějin. Proto jsem si stáhl aplikaci, která mi hlásí, když si někdo nablízku objedná Uber. Ale než k němu Uber dojede, už si ho naložím já, zrovna jako vás, hehe.

            Neplatím daně, neodvádím státu vůbec nic, šetřím si hezky na důchod, ale, to se ví, hezky bokem.

            Jenom hlupáci jezdí ještě pro Uber, jako tady tendlete, být jím, tak se propadnu hanbou, hehe!“

            Člověk za volantem se rozesmál, ukazuje na auto před námi, které snad opravdu jezdilo pro Uber.

            „Co jsem dlužen?“ zeptal jsem se, když jsme konečně dojeli k nemocnici, obzor na východě už bledl, a kdesi na vzdáleném předměstí se už kokrhali kohouti.

            „Přijdete mi shrabat listí kolem baráku, že jste to vy, až budete zase v cajku, jinak si nechávám řezat dříví,“ řekl si řidič o peněžní substitut.

            Souhlasil jsem, a on mne za to vysadil rovnou až u vchodu do nemocnice.

            Rozloučil jsem se s ním a kvapil do čekárny pohotovosti, jež byla plná lidí s rozbitou hlavou, kteří čekali na zašití rozbité hlavy. Čekal jsem asi půl hodiny, když konečně z ordinace vyšel člověk se zafačovanou hlavou.

            „Nejhorší je, když jste tam vevnitř,“ řekl a ukázal za sebe na dveře ordinace, „že první hodiny vůbec nevíte, co s vámi děje.“

            Jeho slova začala mi tančit před očima, rostla a bobtnala, měnila své významy, a když praskla jako bublina, napadlo mne, že všechny předběhnu, a tak jsem se vrhl ke dveřím ordinace a buše na ně, křičel: „Frído, Frído, otevři, to jsem já Trockij, nic mi není, jenom mi trochu teče krev z hlavy! No tak, neblázni, já vím, že jsi doma!“