Komu je určena propaganda synka z Poruby?

Podle pamětníků býval prý synek z Poruby celkem vtipným pozorovatelem života. On sám nejlíp ví, proč se dal na propagandu, poněkud směšnou ve své předstírané nevážnosti

Jdeme-li, lhostejno zda ve dne, či v noci za abnormálně silného úplňku po našich zemských hranicích, běží nám vstříc hraniční cedule, onen neklamný důkaz toho, že se nacházíme na rozhraní.

Na jedné straně, je naše, nadevše milovaná domovina, na straně druhé cizina, plná nám cizích, pivem se nalévajících a u toho jódlujích tvorů, kteří jako by přibyli na tuto planetu z druhého konce vesmíru.

„Hle, hraniční cedule! Bez nich by nebylo hranic, bez nich vše by se rozplizlo v jakési univerzální neurčito, v něž by se proměnili lidé zbavení nejen svého pohlaví, ale taky své národnosti!“ pomyslíme si, blížíce se k hraničním cedulím.

Avšak když k nim dojdeme, tu uhodí nás do očí cosi podezřelého.

Nu, ovšem naše hraniční cedule je v pořádku.

Ale cosi nehraje na ceduli cizácké!

Přiblížíme se k ní co nejvíce, vytáhneme z kapsy lupu a skrze její čočku čteme zvětšená písmena: „Landesgrenze.“

„Landesgrenze!“ vykřikneme už nahlas, zcela tím šokování.

Ano, na bavorsko-české zemské hranici jsou skutečně cedule, kde je napsáno: „Landesgrenze!“

Uvážíme-li to, vezmeme-li v potaz všechny okolnosti, pak se nám z toho zatočí hlava a mi konsternovaně zvoláme: „Co, to kua, znamená?!

Považuje nás ta berlínská baba Jaga už za součást té svoji muslimské spolkové jednotky? Tak to by měla z Berlína taky postarat o zvýšení platu na bavorskou úroveň, ni?!“

To zvoláme, ale dobře si uvědomuje, že tady jde o mnohem víc, než jen o to, aby se naše platy vyrovnaly bavorským.

Jde o zemskou hranici, po které jsme dosud kráčeli, hranici, která je zde už dob největšího, německy mluvícího Čecha, Karla IV., ne-li už od dob svatého Václava a jeho legendárních tributů!

„Kdyby tak člověk byl Bavorem, nebo ještě lépe tlustým sudeťákem, předsedou sudetoněmeckého landmanšaftu, vždy pohotovým k navrácení majetku, vždy žádajícím po Češích omluvu za vyhnání, stál by tady snad u této cedule rozplývaje se blahem tak dlouho, až by pak nechal majetek majetkem, protože žádný majetek neexistuje, až by nechal omluvu za vyhnání, omluvou za vyhnání, protože žádné vyhnání neexistuje, a zemi směrem od zemské hranice do českého vnitrozemí by skoro už neviděl, jsa najednou bez svého tralaláčku a kožených kraťas celý tumpachový!“ mihne se nám v hlavě podivné myšlenka.

Ale my jsme Češi!

My jsme Češi, my se nevzdáme!

Jakkoliv je zemská hranice, na níž stojíme jen zdánlivá, nakolik je jen myšlenou čarou, je pro nás vším.

Běžíme domů, lhostejno zda ve dne či v noci, za abnormálního úplňku, a když domů skutečně doběhneme, posbíráme, kde se dá, fotky oněch hraničních cedulí, abychom měli důkaz, že to všechno nebyla jen naše halucinace, a ty fotky zveřejníme s hlasitým, křiklavým varováním před českým (a moravským) protektorátem, ukazujíce přitom na zrádce našich národních zájmů Hermana a Bělobrádka, kteří jezdí na sjezdy bavorské CSU, díky níž v každé bavorské školní třídě dosud visí kříž s ukřižovaným Židem.

Když to uděláme, přece se jen nám uleví.

„Každý něco pro vlast!“ svalíme se unaveně do křesla, spojeni s českou půdou tak pevně, že nás nikdo nikdy z ní neodsune.

Nikdy!

Nikdo!