Jak to, že soud osvobodil anarchisty obžalované z útoku na vlak?

Anarchisté byli ovšem obžalováni toliko z přípravy útoku, ne útoku samotného. Ale taková manipulace s fakty už k práci našeho blogera používajícího falešnou identitu (stejně jako policejní a jiní agenti), už tak nějak patří  

Bylo už pozdě večer, když jsem dorazil domů.

Otevřel jsem dveře příbytku, který už ležel pod těžkým příkrovem tmy, před dvěma dny jakýsi vandal rozbil pouliční lampu, a ta dosud nebyla upravena, ačkoliv jsem na příslušná místa nejen volal, ale i dokonce je (dnes ráno) osobně navštívil.

„Nebojte, ještě dnes to opravíme,“ řekl mi hladce oholený úředník, jenž měl na starosti světla v našem místě, a já hned pochopil, že mi lže, že jeho srdečný výraz je ve skutečnosti tím nejodpornějším výsměchem byrokrata, jenž si je jistý svou nedoktnutelností.

V mém příbytku byla tma, ale přesto jsem se na chvilku zarazil.

Zdálo se mi, že skrze tmu prosakuje silueta postavy sedící u stolu, kde jsem ráno, spěchaje na příslušná místa kvůli rozbité pouliční lampě, nechal zbytky snídaně (půlku topinky) a nedopitý hrnek čaje.

Nezmocnil se mne však strach, jako by se snad zmocnil někoho jiného na mém místě.

Hbitě jsem cvakl vypínačem a zvolal: „Kdo jste!? Co tady chcete!?“

Žena, jež se vyloupla ze tmy, měla nad pomyšlení dlouhé rusé vlasy a stejně tak i dlouhé nohy.

Klidně vstala od stolu, za kterým sedávám při svém každodenním skromném jídle či četbě moudrých knih, a vyšla mi vstříc.

„Přišla jsem za vámi, chci vám pomoct. Dveře nebyly zamčené, asi jste ráno někam pospíchal a v tom spěchu zapomněl zamknout. Taky se mi to někdy stává,“ řekl a omluvně se usmála, „dlouho jste nešel a já měla docela hlad. Snědla jsem tu topinku, co ležela na stole. A taky, omlouvám se, vypila čaj.

Vy jste ráno musel asi opravdu hodně spěchat.“

„Co je vám do toho?“ obořil jsem se na ni, a úsměškem dodal, „zdá se mi, že máte policejní manýry. Nebo to nejsou policejní manýry, takto se vlamovat do cizích bytů?“

„Myslíte jako pomáhat a chránit?“ rozesmála se žena zvonivým smíchem, který by jí mohla závidět nejedna poslankyně, „ale máte vlastně pravdu.

Přišla jsem, abych vám pomohla.“

„Pomohla? Jak mi chcete pomoct? A v čem? Já přece nepotřebuji v ničem pomoct.“ namítl jsem ostře.

„V čem? Ale to je přece náramně jednoduché. Chci vám pomoct zabít pana X,“ řekla docela vážně rusovlasá žena.

„Cože? Zabít pana X.?!“ vytřeštil jsem na ni oči.

„Ano, pana X. Pan X. je přece řezník, který schválně nedává automaticky svým zákazníkům účtenky, ale schovává si je, aby se pak prostřednictvím nastrčených osob mohl účastnit Účtenkovky.

Je to amorální bytost, která šidí stát, kde se dá, na daních a ještě chce vyhrát v Účtenkovce, jako by už tak neměla peněz jako želez.

Copak si takový člověk zaslouží žít?“

„Ale vždyť já ho nemám ani čím zabít. To bych si napřed musel opatřit vražednou zbraň!“ vykřikl jsem.

„Tady je, Colt .45,“ řekla rusovláskaa v ruce se jí opravdu objevila zbraň, „koupila jsem ji na vlastní náklady jen pro vás.“

„Na vlastní náklady jen pro mne?“ opakoval jsem hypnotizován pohledem na zbraň, ale pak se přece jen vzpamatoval, „ta svině X. ale bydlí na opačném konci města.

Je pozdě, MHD už nejezdí.“

„Není problém, hodím vás tam,“ věděla si žena rady.

„Dobře, i když mne tam hodíte, jak se dostanu až k té svini X.? Jeho barák, to je přece pevnost,“ namítl jsem.

„Mám klíče. Vidíte?“ objevily se jí v rukou i klíče, dokonce jimi zazvonila, „slyšíte sám, že se vám to nezdá. Tak pojďme, ať už je po té svini, zabijeme ji hezky ve spánku.“

Nezdálo se mi to, ale přesto jsem si připadal jako ve snu.

Šel jsem za rusovlasou ženou, sedl s ní do auta, sportovního BMW, jel přes celé město skoro až baráku té svině X.

Lehce a bez problémů jsme se dostali dovnitř a došly až ke dveřím ložnice, za kterou bylo slyšet chrápání.

„Spí, zašeptala žena. Od dveří k posteli je to přesně pět kroků. Vyprázdněte do něho celý zásobník. Hodně štěstí!“ zašeptala žena, a strčila mne dovnitř.

Ušel jsem pět kroků a ocitl se u postele, na které opravdu ležela ta svině X. a bezstarostně chrápala, polštář jistě nacpaný účtenkami.

Zmocnila se mne strašlivá zlost, zalil mě celého vztek z toho, že taková svině nejenže chodí po zemském povrchu, ale v noci ještě klidně a pokojně chrápe.

Zmáčkl jsem spoušť a pak ještě šestkrát za sebou.

„Zdechni ty, svině!“ zařval jsem, když bylo po všem, pocítiv nesmírnou úlevu.

Ale v tom se stalo cosi zcela nečekaného.

Zničehonic nic se rozsvítilo, místnost byla najednou plná zakuklenců v neprůstřelných, kteří mne srazili k zemi, zkroutili ruce za záda, a dali mi na ně pouta.

Pak mne zvedli a já viděl, že na posteli neležel skutečný X., ale jen jeho figurína, dokonale připomínající spícího člověka, a jež nyní byla provrtána sedmi kulkami, které jsem do ní vpálil.

„Jste zatčen. Pokusil jste se zavraždit pana X.,“ řekla rusovlasá žena, strkajíc mi před obličej svoji policejní legitimaci, byla to opravdu policajtka.

Kdo by si však myslel, že jsem byl odsouzen za vraždu, nebo aspoň za pokus vraždy, protože jsem byl přesvědčen, že skutečně zabíjím člověka, tu svini X., a ne jen figurínu, ten se ovšem mýlí.

Naše přelidskoprávní justice uvažuje úplně jinak.

„Však se nic nestalo, přece tomu chuďátku (to jako mně, pozn. aut.) nebudeme kazit život dlouholetým kriminálem. Je ještě mladý, no von to určo tak špatně nemyslel, že jo? To prostě k nevybouřenému mládí patří, stejně jako justiční vraždy v padesátých letech nebo vražda Litviněnka, Politkovské nebo Němcova!“ zdůvodnila soudkyně svůj osvobozující rozsudek.

Tak, co věříte ještě, slepě doufáte, vkládáte do toho všechnu svoji naději, že to u nás není ještě tak zlé, a soud vyšší instance mne přece jen odsoudí za vraždu, nebo aspoň pokus o ní?

„Nu, věřte a víra vaše vás vyléčí,“ co jiného vám mám na to říct, hezky si běhající po svobodě, ač usvědčený vrah (a nepotřeboval jsem k tomu ani prezidentskou milost)...

Zdroj: Soud osvobodil anarchisty obžalované z útoku na vojenský vlak!