Ženy, které vraždí své muže

Uznávám, že níže uvedený případ možná není tím nejlepším příkladem toho, když žena zavraždí svého muže. Ale snad je to lepší, než pořád dokola upozorňovat na totalitní praktiky EU

            Stávalo se mi, že jsem někdy svou ženu ráno, než jsem odběhl do práce, políbil.

            Muselo se nejspíše jednat o náhlé, zcela nevysvětlitelné hnutí mysli, protože jsem ještě poslední sekundu předtím, než se tak stalo, ani v nejmenším netušil, že se tak stane.

            Vskutku, nijak jsem to dopředu neplánoval, neusínal předešlého večera s myšlenkou, že ráno, těsně před odběhnutím do práce, svou ženu políbím, probouzeje se pak kvůli tomu celou noc, nemoha se dočkat rána, abych mohl realizovat tento svůj absurdní záměr.

            Ani po procitnutí nebylo mojí první myšlenkou, že svoji ženu jistojistě políbím, myslel jsem zcela určité na úplně jiné věci, nebo rovnou na nic, jsa ještě jednou hemisférou v limbu.

            Z ničeho, ze žádných náznaků nedalo se během rána, plného horečnatých příprav na moje odběhnutí do práce, neomylně usuzovat na to, že zrovna toho jitra manželku políbím.

            Vypozoroval jsem sice, že se tak nejčastěji dělo, když moje žena stála u okna v mírném předklonu a když ještě byla venku tma. Ale nemohu tvrdit, že jsem jí několikrát nepolíbil i tehdy, když vůbec nestála u okna, když se ani nad čímsi neskláněla v mírném předklonu, a když už bylo dávno světlo a ptáci venku se mohli přetrhnout ve svém křiku.

            Co z toho vyplývá?

            Vyplývá z toho, alespoň dle z mého soudu, že jsem si nemohl být nikdy ničím jistý, že i za letního jitra mohl jsem manželku, sedící na kanapi v kuchyn,i políbit, sám nevěda dost dobře, proč vlastně.

            Vždy jsem byl ale už obutý a měl na zádech svůj běžecký batoh.

            Avšak místo toho, abych vyběhl, přistoupil jsem nečekaně ke své ženě a políbil ji.

            Ona, celá vyplašená tou, předem neohlášenou, něžností, omráčeně na mě hleděla, nevědouc co si o tom myslet, jak se zachovat.

            Ovšem i já jsem stál v tu chvíli zcela ohromen tím, co jsem právě udělal, čeho jsem se dopustil bez jediného varovného výstřelu do vzduchu.

            Takto jsme na sebe hleděli asi půl sekundy, než jsem se konečně vzpamatoval a řekl: „Tak já už běžím.“

            Co jiného jsem taky mohl říct po tom všem, co se mezi námi právě událo?

            „Dej na sebe pozor. Nepřepal tempo, hlídej si tep, ať nepřiběhneš do práce celý strhaný a nepoužitelný,“ odpověděla mi, ale její pohled byl příliš vyděšený na to, abych poznal, že to říká jen podvědomě, automaticky, stejně tak, jako lidé vykřikují bolestí, když je do ruky či do nohy zasáhne kulka vypálená nějakým vraždícím maniakem.

            Jednou jsem však svoji ženu dokonce políbil dvakrát.

            Poprvé, než jsem odběhl do práce, bylo to jako vždy zcela nenadálé a nečekané, a jako vždy jsme já i moje žena stěží ukrývali naše rozpaky z toho.

            Ale vrátit to už nešlo, už se stalo.

            Raději proto vyběhnu do práce, ale přibližně po kilometru si uvědomím, že něco nehraje. Běžím ještě ale dobrých sto metrů, než se zastavím, abych zjistil, co se děje.

            Sáhnu na batohu do kapsy pro lahev a hned vím, kolik uhodilo.

            Já, korunovaný vůl, nechal flašku s tolik potřebnou tekutinou doma!

            A skutečně si vzpomenu, že jsem nápad políbit manželku dostal ještě předtím, než jsem si dal flašku s tekutinou, kterou je potřeba při běhu doplňovat, do k tomu určené kapsy batohu.

            Na nic nečekám a běžím zpátky domů.

            Moje žena, právě umývající nádobí, vzpřímená nad dřezem, na mne pohlédne, oněmělá překvapením.

            To se ještě nikdy nestalo, abych se tak brzy vrátil domů!

            „Já vůl, nechal jsem doma flašku s tekutinou. Tady je, podívej, to je ona,“ řeknu, protože se cítím trochu provinile, takto ji doma překvapit, ale pak přece jen dodám, „to jsi nemohla tu flašku vzít a běžet s ní za mnou?“

            „Já myslela, že ji nepotřebuješ, když jsi ji nechal doma,“ odvětí žena.

            „Bože, když běžíš, tak potřebuješ doplňovat tekutiny! To sis myslela, že budu chlemtat vodu z kaluží, abych nebyl dehydratovaný?“ chtěl jsem vybuchnout.

Ale místo toho, abych vybuchl, a byl bych jistě v právu, jsem svoji ženu něžně políbil, toho rána už podruhé!

„To není možné, už zase!“ vydechl jsem nevěřícně, kdežto žena si zakryla tvář dlaněmi a dala se do pláče, sténajíc, „proč ses vracel, proč?“

Tak tomu bylo i toho osudného rána.

Chystal jsem se odběhnout do práce, zatímco žena stála opřena o kuchyňskou linku a o čemsi přemýšlela.

Zdálo se, že je vše v nejlepším pořádku, ale v tom mne to zase popadlo.

Přistoupil jsem ke své ženě, něžně ji objal kolem pasu a ještě něžněji políbil na čelo.

Žena, takto nečekaně vytržena ze svého zamyšlení, instinktivně sáhla po kuchyňském noži, který nešťastnou náhodou zrovna ležel na lince, a bodla mne jím do hrudníku.

Když nůž z mého hrudníku vytáhla, náhle se vzpamatovala.

„Já nebohá, což nebudu mít nikdy pokoj?!“ vydral se jí z hrdla nelidský sten a ona sama se nervově zhroutila na zem.

Bylo na mně, abych si sám přivolal záchranku, zatímco mi z hrudi prýštila krev.

Zranění však nebylo tak vážné, jak se zdálo, čepel nože nezasáhla žádný životně důležitý orgán, nestrávil jsem proto v pracovní neschopnosti víc než měsíc.

Přesto jsem však ani chvíli nepřemýšlel nad tím, že bych nedal souhlas k trestnímu stíhání své ženy, prostě mne to ani jednou nenapadlo, na tolik mi to připadalo zcela přirozené, že je moje žena stíhána za to, že mne bodla, zvláště když byla shledána zcela příčetnou.

Po soudním přelíčení, když byla žena nepodmíněně odsouzena, proti čemuž se neodvolala ani ona, ani státní zástupkyně, mne při východu ze soudní síně zatahal za rukáv soudní znalec, který moji ženu shledal v okamžiku jejího činu zcela při smyslech.

„Můžete na okamžik?“ zeptal se mne.

„Samozřejmě, že můžu, proč bych nemohl, když už je po všem a rozsudek brzy nabude právní moci,“ řekl jsem a dodal, „co mi chcete?“

„Chci vám něco říct. Ale pojďme raději trochu stranou,“ řekl znalec a zatáhl mne do jakéhosi tmavého kouta na chodbě okresního soudu, kde jsme byli opravdu sami.

„Tak co mi chcete říct?“ vyzval jsem jej.

„Já jen..., asi byste to měl vědět, jste přece jen pořád ještě manžel odsouzené,“ začal znalec.

„Co bych měl vědět?“ pohlédl jsem na něj.

„To, že vaše žena to neudělala poprvé,“ odpověděl znalec.

„Jak to myslíte, že to neudělala poprvé?“ zeptal jsem se s neskrývaným zájmem.

„Víte, když jsem zkoumal její duševní stav pro účely svého znaleckého posudku, něco se mi na vaší ženě pořád nezdálo. Podrobil jsem ji proto hypnotické regresi a víte, co jsem zjistil?“ usmál se znalec.

„Co?“ chtěl jsem vědět.

„Že vaše žena v každém svém minulém životě, v kterém byla zákonně provdanou osobou ženského pohlaví, bodla svého manžela nožem, zrovna jako vás,“ sdělil mi soudní znalec.

„Chcete říct, že je to u ní chronické?“ zeptal jsem se.

„Vypadá to, že ano. Co jsem se dozvěděl, to jsem vám řekl. Teď už je na vás, jak s tím naložíte,“ řekl znalec.

„Myslíte, že bych se měl rozvést?“ prohodil jsem.

„To už vám neřeknu. Já jsem jen obyčejný psychiatr, ne psycholog. Musíte se obrátit na nějakého psychologa. Ten vám poradí, co je v této situaci nejlepší. Já ne, já jsem psychiatr. Rozumíte mi? Jen psychiatr, ne psycholog!“ řekl znalec s trochu přehnaným důrazem.

„Ano, rozumím,“ přitakal jsem.

„To jsem rád, ani nevíte jak. Těšilo mne a někdy zase nashledanou, jeden nikdy neví, Fuj, tady je ale tma, nezdá se vám? Raději co nejrychleji pryč odtud!

Nesuďte, abyste nebyli souzeni, hehe!“ zasmál se soudní znalec a vypálil z tmavého kouta chodby okresního soudu, jako když do něho střelí.

Ani já jsem se tam déle nezdržoval. Brzy jsem se ocitl venku na rušné ulici a dal se doleva, tedy tím směrem, kterým vedla rušná ulice mírně z kopce.

V první tiché čajovně jsem se posadil ke stolku a objednal si silné maté, abych urychlil své myšlení.

Ale možná to bylo zbytečné, ženu nepustí podmíněně ven dříve jak za devět měsíců, to je dost dlouhá doba na to, abych se jí navždy ztratil z dohledu, dojdu-li, s pomocí psychlologa, k závěru, že je to jediné možné řešení.