Stalin nebyl krutý tyran, ale dobrák od kosti, kovaný liberál

Dovoluji si souhlasit s panem Lhotákem. Označovat Stalina za tyrana, to je jasně ukázkové překrucování pravdy

            Už se zvedá, už zase duje!

            Ze širých stepí, z Uralu i z Kavkazu, ze Sachalinu i Murmansku, duje a sílí, sílí a duje vítr času!

            Nanesli na můj hrob berkovce (berkovec rovná se deset pudů rovná cca sto šedesát čtyři kilogamy) špíny všichni ti špinavci.

            Ale co špíny!

            Toho nejryzejšího hnoje!

            Trockij, Chruščov, slavní disidenti, kteří zpívali podle cizích not a vezli se na cizích vlnách, o běsech perestrojky, ani nemluvě, vždyť oni, ne já, nesmrtelný Stalin, rozvrátili samo paradigma tisícileté historie!

            A kde jsou teď všichni ti špinavci, co na mě kydali hnůj?

            Jsou mrtví!

            Ale já je neodsoudil, ani nepopravil!

            Každý svého štěstí strůjce!

            To vítr času je pohřbil v zapomnění, kdežto mne, vzkřísil k životu věčnému!

            A proč by ne, vždyť já jsem ten největší dobrák pod Sluncem!

            Trockij se zničil sám, Bucharin taky, Kameněv a Zinovjev, ti dva bratři v triku jakbysmet, o Ordžonikidzem ani nemluvě.

            A hladomor na Ukrajině?

            „Když nezaseješ, tak nesklidíš!“ to už se říkalo u nás v Gori.

            Ukrajinští kulaci nezaseli, proto nesklidili, a proto hladověli.

            To je dialektika!

            Ne, já nechtěl nikoho zlikvidovat, to všichni chtěli zlikvidovat mě!

            Kominterna, trockisté, světoví imperalisté, globalisté, sovětští liberálové, no prostě všichni mi šli po krku!

            A proč vlastně?

            „Žij a nech žít!“ to je mé životní krédo, kterému jsem zůstal věrný doposledka.

            Vždyť i toho Hitlera bych nechal žít.

            Ale abych mohl žít a nechat žít, musel jsem i přežít!

            Myslíte, že jsem při moskevských procesech jásal radostí?

            Kdyby to jen trochu šlo, dal bych všem milost, pozval je do Kremlu na báječnou hostinu, řekl jim: „Soudruzi, jestli jste špatní na plíce, má dača na Jaltě je vám plně k dispozici.

            Tamější vzduch dokáže divy, klíče jsou pod rohožkou, až půjdete, tak ho tam dejte zpátky!“

            Když mi oznámili, že odsouzení byli popraveni, plakal jsem celou noc, takže jsem ráno vypadal jak po těžké opici.

            „Škoda jich, dobrých lidí!“ třeštila mi hlava smutkem.

            Proto jsem taky nechal zlikvidovat Ježova.

            Vzrůstem byl sice malý, ale jeho ruce byly tvrdé, stalinské.

            Jenže co z toho, když nadělaly takovou paseku?

            Tolik lidí zlikvidoval proti mé vůli a za mými zády, mezi nimi ještě mé nejlepší přátele, dávné revoluční druhy, a ještě se odmítl přiznat ke spiknutí proti mně!

            Kdyby se přiznal, že mě chce odstranit, jistě bych mu dal milost, řekl mu: „I na Sibiři je pěkně, jdi si s pánembohem, všude jsou dobří lidé!“

            Ale co jsem měl dělat, když se nepřiznal?

            Co byste dělali vy na mém místě?

            Aby mohl někdo dostat milost, musí se napřed přiznat, i to je dialektika!

            Ale čert vezmi všechny ty hlupáky!

            I kdybych je skutečně zlikvidoval, co na tom?

            Hlupák zůstane hlupákem, špinavec špinavcem, i kdybyste ho na trůn ze zlata posadili.

            Jediné, na čem mi skutečně záleží, je to, abych nebyl viněn ze smrti Osipa Mandelštama.

            Pravda, napsal ten epigram.

            No, už se stalo.

            Žijeme a necítíme pod sebou zem,... kdejaká poprava, to je přece hračka, v široké náruči Osetince...

            Říkalo se, že si Mandelštam sám napsal rozsudek smrti, ježíšmarjá, ale já to vůbec nebral na sebe, ani trochu, vždyť je na světě tolik Osetinců!

            Naopak, chtěl jsem, aby právě on napsal text k sovětské hymně, jenže politbyro mne přehlasovalo, nejvíc proti byl samozřejmě Chruščov, svoloč jedna...

            Jenže on ještě předtím stihl zemřít v tranzitním táboře. Byl bych ho rehabilitoval, udělal předsedou svazů spisovatelů, ale už jsem to nestihl, tyfus byl rychlejší než já...

            Já vím, je to moje chyba, měl jsem se za ním co nejrychleji rozjet, osobně dohlédnout, aby dostával řádnou porci jídla. Jenže jsem zrovna prováděl armádní personální reorganizaci, bože, kolik mi to jen tehdy sežralo času, kvůli generálům jsem nakonec nechal zemřít básníka...

            To snad jediné mi lze vyčítat.

            Ale to všechno ostatní?

            To už odvál z mého hrobu vítr času...

            Jsem opět čistý a při síle, mé roucho je bělostné, vždyť vypral jsem si je v krvi beránkově, v krvi velikého Ruska, v krvi ruského národa, v jehož čele už zase kráčím, pokračuji v mírovém kursu stále vpřed, ani krok zpět!

Námět převzat z článku Byl Stalin krutý tyran? Vítr času pomalu oprašuje Stalinův hrob