V pátek třináctého mívám mariánská zjevení

Ptáte se, proč zrovna v pátek třináctého? To se ale neptejte mne, ptejte se té, která se mi zjevuje, ta to bude vědět líp

            Skoro ještě za tmy vyhnal jsem krávy na pasínek.

            „Hni sebou, kurvo jedna!“ přetáhl jsem klackem po jejich bocích stračenu, které se moc nechtělo, která vždycky pořád kamsi odbočuje, zaostává za zbytkem, takže dovede člověka, zvláště když se spěchá, pořádně nasrat.

            Je to ale práce s tím tupým dobytkem!

            Jinak jsem měl ale důvod k náramné spokojenosti.

            Měřil jsem včera, jako každého dne, tučnost mléka.

            „7,1%!“ výskl jsem radostí, protože tučnost se letos s podzimem zvyšuje do výšin takřka nebeských.

            Kdybyste jen viděli, jak na mě nyní závistivě hledí ti, kteří se honem honem zbavovali červenostrakatého skotu, hnáni k tomu fetišem zvýšené dojivosti, kteří posílali jako šílení červenostrakatý skot na jatka a pořizovali si místo něho ty blbé holštýnky, které ze sebe nevymáčknout víc než 4,5 % tuku.

            „Moje krávy dojí 10 000 ročně!“ chvástali se přede mnou.

            „Jen se chvástejte! Přijde čas, kdy se lidé kvůli mléčnému tuku budou schopni navzájem povraždit!“ smál jsem se pod ousy, snášeje jejich posměšky.

            A teď mám já 7,1 % a pevně věřím, že to ještě není konec, že moje stračeny ještě zdaleka neřekly poslední slovo.

            Ano, věřím tomu jako písmu svatému, že jejich mléko ještě pořádně ztuční, že to dotáhne na minimálně na 10 %, a že se všichni budou jezdit dívat na ten zázrak, který prýští z vemen mých krav.

            „Tady je pěkně vidět, jak je spravedlivě odměněn ten, který ctí tradice, který se neodřezal od svých kořenů. Nevyměnil domácí starobylé plemeno za multikulti chcíplotiny vyšlechtěné sociálními inženýry, držel se červenostrakatého skotu jako Kristus svého kříže, nedal se obalamutit módními trendy, šel vytrvale proti proudu a teď může být vysmátý, protože mléčný tuk před vánoci, oslavou příchodu Spasitele na svět, to je vždycky terno.

            Stluče máslo, celé hory másla a vyrýžuje na tom hotový majlant.

            ,Farmářské máslo! Kilo za tři kila! Pravá česká kvalita, dar naší přírody!’ přírody bude vyvolávat na předvánočních trzích a lidi se budou kolem něho tlačit, jako kdyby uzdravoval nemocné a křísil mrtvé.

            Jo, takový vejvar, to by si dal líbit každý!“ budou všichni nadšení bez sebe při pohledu na bílý pramínek vyvěrající z nalitých vemen mých krav.

            Takto, opájeje se těmi nejsvůdnějšími vidinami, došel jsem na pasínek. Krávy se pustily do pastvy, velké bezduché stroje na výrobu masa a mléka, které my lidi bez rozpaků sežereme, abychom přežili, přestože bychom se mohli klidně živit pránou.

            Ale k čertu s pránou!

            Není nad pořádný krajíc chleba vezdejšího, namazaný tlustou vrstvou domácí másla!

            Krávy se pásly a já se ocitl ve stavu nirvány, za což mohl nejspíše tuk v mléce mých krav, jeho stále stoupající hladina, všechno to libé snění, s tím spojené, neboť teď již bylo absolutně jisté, že mne čeká zbohatnutí a s tím jistá mravní a morální satisfakce.

            Ať podzim, nebylo chladno.

            Vál vlahý západní vítr, který přinášel nad střední Evropu vzduch ohřátý požáry v Portugalsku.

            Uvelebil jsem se na mezi, pozorujíce krvavý východ Slunce, jež dralo se z rodidel obzoru na oblohu, přinášeje sebou nový den, pátek třináctého.

            Mé vytržení se stupňovalo, ale nebylo na tom nic zvláštního.

            Když ležíte ráno na mezi, když nadcházející podzimní den je navýsost vlahý, slibující teploty přes dvacet stupňů, když však zároveň už listí na stromech žloutne a rudne, mění se vám před očima v nekrotickou tkáň, když krávy přežvykují, ohánějíce se svými ocasy, když tu a tam skrze hluk věčného lidského shonu prosákne ticho takřka mystické, když pořád dokola počítáte, kolik musíte vydělat na másle před vánoci, když si uvědomujete jasně a zřetelně, že kdyby bůh neseslal na zem svého syna, tak by žádné vánoce nebyly a vy byste na másle tolik nevydělali, když přitom musíte obdivovat prozíravost boha, že poslal, snad právě kvůli vám, svého syna na zem právě v zimě, kdy je mléko tučnější, pak se je zhola nemožné, abyste neupadli do mystického vytržení jako já.

            A jak jsem tak v tom mystickém vytržení, vidím, že se mezi kravami motá jakési ženská.

            „Hej, osobo, to je soukromý pozemek!“ křiknu na ni.

            Ale ženská neopustí můj pasínek, naopak si to zamíří přímo ke mně.

            „Páni, to je ale kus!“ napadne mne úplně samo od sebe, když ženská ke mně přijde.

            Chci vstát, ale ženská řekne: „Jen lež, nevstávej, chlapče, není ještě čas na to, abys vstával.“

            Její hlas je líbezný, že ji bez odporu poslechnu.

            „Když myslíte,“ řeknu jen.

            „Lež, já si k tobě, kleknu a vezmu tě do náruče, svého chlapečka, své děťátko,“ řekne a opravdu si klekne a opravdu mne vezme do náruče.

            A tu se mi zdá, že tu ženskou poznávám, že jsem ji už někde viděl, a najednou vím, kdo ta ženská je.

            „Vy jste přece...,“ řeknu, ale žena my rychle překryje svojí dlaní ústa.

            „Ano, jsem!“ přikývne a pokračuje, „přinesla jsem ti svačinu. Nakrmím tě, abys neměl hlad tam, kde se teď duchem nacházíš.“

            Hbitým pohybem si obnaží prsy.

            „Páni!“ vydechnu, když spatřím tu nadpozemskou nádheru.

            „Neboj se, včera jsem si měřila tučnost. Mám ji 7,1%,“ řekne.

            „Páni, to je stejně jako já!“ vydechnu údivem.

            Ale to už mi žena zvedne hlavu a přiloží ji ke svým prsům, aby mě napojila ne svou krví, jako ten, kterého kdysi porodila, ale svým tučným mlékem.

            Lokám, co se do mě vejde, a žena mne zatím hladí po hlavě.

            „Jen pij! Všechno jde do hajzlu, celý svět, zlo vítězí nad dobrem a jinak tomu ani nemůže být. Ještě prodáš před vánoci všechno máslo, zázračně zbohatneš a pak všechno, přesně na štědrý večer, půjde do hajzlu.

            Lidé se přežerou tak, až prasknou, a pukne i jejich svět!

            Požehnala jsem tvým kravám, orodovala jsem za ně, protože se mi líbíš.

            Tobě svěřuji toto proroctví, neříkej ho však nikomu.

            Jedni by tě prohlásili za zhuleného blázna, druzí za svatého.

            Co je lepší?

            Lepší je být sám sebou, prvním i posledním, alfou i omegou!

            Ale neboj, do vánoc se máslo ještě zdraží.

            To mléko, které tvé krávy dojí, je mlékem mým, tím jsem kojila i Krista!“

            Samým blahem ztratím vědomí, a když se proberu, je ženská už pryč.

            Slunce stojí tak vysoko na obloze, že už musí být poledne.

            Krávy spokojeně přežvykují ve stínu.

            Promnu si oči a dumám: „Byla to zjevení, nebo nebylo?“

            V tom si však uvědomím, že nemám vůbec hlad.

            Je už poledne a já nemám ještě hlad, jako drtivá většina lidí, která ve dvanáct už šilhá hlady!

            Už ani nepochybuji ani v nejmenším o tom, že se mi nic nezdálo, že se mi Panna Marie, neboť kdo jiný to mohl být (snad ne Matka Země,  nebo Isis, nebo Aštar, chacha!) skutečně zjevila, a že mne skutečně napojila svým mlékem, ano, tím mlékem, které sál sám samotný Kristus.

            A pak se mi najednou vybaví i slova jejího proroctví.

            „Všechno jde do hajzlu! Na štědrý večer se přežereme a praskneme!“ výsknu vesele, vyskočím ze země a rozesměji se tomu, kolik nepřátel by mělo toto zjevení v církvi, kdybych to těm troubům  teď všechno vyklopil do posledního písmene