Prezident Zeman volební kampaň nevede, jeho úderka ano

Tak nevím, je nadpis tohoto článku ideově správný? Čí potlesk sklidím a koho rozhněvám tak, až mi upřímně řekne, co si o mně myslí? To jsou zase moudra, co?

Každého cizího pozorovatele, jehož naše malá, avšak nanejvýš podivuhodná, země zaujme natolik, že v ní usadí natrvalo, vždy nadchne to, že se u nás jednou za pět let, nestane-li se ovšem něco výjimečného, konají prezidentské volby.

Našinec je s něčím takovým, to se ví, srozuměn. Už od mala je rodiči i školou veden k tomu, že až dospěje, bude moci volit hlavu státu dle svého nejlepšího vědomí a ovšemže mentálního úsudku, takže mu prezidentské volby přijdou docela přirozené. Po pravdě řečeno, všednější než prezidentské volby jsou snad už jen vánoce se svými černými pátky, jež se cyklicky opakují rok, co rok.

Ale pro cizího pozorovatele jsou naše prezidentské volby čímsi snad až metafyzický fantaskním, ne-li rovnou natolik groteskním, že z nich nemůže než být bezděčně nadšen. Lze se plným stanným právem domnívat, že pravě prezidentské volby jsou tím hlavním důvodem, proč se usadil v naší zemi, třebaže i naše ženy jsou široko daleko po celém světě vyhlášeny svou krásou a inteligencí, jedné z nich dokonce naměřili IQ 136.

Proto vždy, když nadejde ona osudová chvíle prezidentské volby, vydáváme se za nejbližším cizím pozorovatelem, abychom naše prezidentské volby, jež nám tak pohříchu zevšedněly, nahlédli i jinýma očima.

Není to vůbec těžké, protože se nenajde čtvrť, vesnice, která by neměla svého cizího pozorovatele.

V onen požehnaný čas očekávání příchodu nového prezidenta jdeme a shromáždíme se před příbytkem našeho cizího pozorovatele a třikrát hlasitě udeříme kameny, které jsme sebrali na cestě, o sebe, to je znamení pro cizího pozorovatele, aby vyšel ven.

Cizí pozorovatel, uslyše naše znamení, vyjde před dům a svěří se nám se svým pozorováním.

„Všiml jsem si, že se ve vaší zemi konají jednou za pět let prezidentské volby, jež jsou nutné jen z toho důvodu, že vaše země je zemí demokratickou a tedy musí být nutně jednou za čas dán volný průchod vůli lidu.

Ale ač jsem nadán pozorovatelských talentem, nepronikl jsem však ještě zcela do všech tajemství těchto prezidentských voleb, neodhalil jsem všechny záhadné mechanismy této volební mašinerie, již s neskrývaným zájmem pozoruji.

Ano, jsem ve vaši zemi příliš krátce, pouhých patnáct let, na to, aby si mohla činit moje pozorování nárok na absolutní, nikým a ničím nevyvratitelnou pravdu.

Moje skromnost mi velí, abych všechna svoje pozorování prezentoval jako čistě subjektivní pohled na to, co je pro vás tak přirozeným, co je nedílnou součástí života vašeho i vaší nádherné země. Neodvažuji se říct, koho bych v těchto volbách volil, vždyť potrvá ještě velmi dlouho, než budu já, původem cizinec, ve svých myšlenkách nerozeznatelný od vás, původních obyvatel.

Ale snad je moje pozorování právě proto cenné, že ještě nejsem jedním z vás,“ začne každý cizí pozorovatel své vyprávění těmito slovy a pak pokračuje, „vypozoroval jsem, že se prezidentské volby konají ve vaší zemi takto.

Když se blíží čas prezidentských voleb, začnou se vynořovat prezidentští kandidáti.

Jsou to lidé, které nikdo nezná, nebo jen zná z jakéhosi neurčitého doslechu, asi jako když se dva lidé baví v uzavřené místnosti, a člověk, který právě usíná v místnosti vedlejší, zaslechne za zdí jakési nezřetelné slovo, které ti dva vysloví, aby se mu to slovo zničehonic za několik let vybavilo už bez jakékoliv souvislosti.

Zdá se však, nakolik je toto mé pozorování přesné, je právě tato neznámost tou nejlepší kvalifikací pro to, aby se člověk mohl stát prezidentským kandidátem, či aby se aspoň za něj mohl považovat, a možná je to dokonce i nezbytně nutnou podmínkou. Vypozoroval jsem totiž, že ač váš národ oplývá mnohými skvělými a známými osobami, žádná z těchto osob kupodivu na prezidenta z důvodů mně neznámých nekandiduje, ač by se to přímo nabízelo, vždyť kdo jiný by měl být hlavou státu, než ten nejskvělejší syn národa?

A přesto tomu tak není.

Nenosil-li by prezidentský kandidát na svém oděvu zvláštní označení, nikdy bych se jej nebyl býval spojil s prezidentským kandidátem, potkav jej neoznačeného, byl bych si jistě pomyslel: ,Hle, jakýsi blázen! Vždyť vypadá jako želé!?

A přece je tento člověk prezidentským kandidátem, je jím díky nepříliš výraznému, ale přece jen při bližším setkání pozorovatelnému označení na svém oděvu.

Takových kandidátů se vždy vynoří kolem tuctu, mužů, již hodlají býti hlavou státu.

Je to odvaha či drzost?

Na to nedokážu odpovědět, neboť jsem nucen přiznat se, že v tomto bodě mé pozorovatelské nadání vždy spolehlivě selhává.

Přesto si však tito kandidáti, nebo aspoň někteří z nich, získají tábory svých příznivců, na které se v čas prezidentských voleb nesmiřitelně rozdělí váš národ. Tyto tábory se začnou vzájemně napadat, osočovat, bojujíce za svého favorita. Vypozoroval jsem, že nejúčinnější zbraní v boji je vytrvalé obviňování protivníka z toho, čeho se dopouštíme sami.

Ba dokonce jsem vypozoroval, že čím více děláme to, z čeho své protivníky obviňujeme, tím vypadají naše obvinění věrohodněji.

Ano, troufám si říct, jakkoliv jsem cizí pozorovatel, že nemá nejmenší smysl obviňovat své protivníky ze lhaní, z manipulace, z šíření dezinformací, pokud sami nelžeme, nemanipulujeme a nešíříme dezinformace, protože pak sami vypadáme jako ti největší lháři, manipulátoři a dezinformátoři!

Nemluvil jsem však zatím ještě o jednom zvláštním případu, kterého jsem si taky všiml a to toho, kdy na funkci prezidenta opětovně kandiduje prezident stávající. Je pochopitelné, že jste-li již jednou prezidentem, tak jím chcete být i podruhé, neboť tato funkce, jakkoliv čestná, má i své nesporné materiální výhody, nehledě na úctu celého národa.

Jak jsem vypozoroval, je v tomto případě nejlepší dělat prezidentskou kampaň během celého funkčního období. To probíhá pokaždé stejně. Hlava státu objíždí zemi a setkává se pod různými záminkami s obyvateli, nechá se hostit v krajích a pronáší při těchto příležitostech nejrůznější bonmoty hlasem vlídným a klidným, oblečena do svých nejlepších šatů.

Vypozoroval jsem ovšem, že jen to však nestačí. Je třeba rovněž útočit na své protivníky, připisovat jim smyšlené skutky a činy, obviňovat je z nejhorších úmyslů proti lidu země a jeho zájmům, učinit z nich obyvatele těch nejsmrdutějších kaváren.

Ale ani to ještě ke zvolení nestačí!

Chce-li být stávající hlava státu zvolena, musí místopřísežně prohlásit před celým národem, že žádnou kampaň nevede, a přitom ji vést, třebaže ne osobně, třebaže prostřednictvím dobře organizovaných aktivit, které je však potřeba prezentovat jako spontánní akce pokud možno venkovského, pramálo vzdělaného obyvatelstva.

A čím víc veřejného prostoru tato skrytá kampaň ovládne, tím více je nutno křičet, že všechen veřejný prostor si pomocí násilí a zákulisních čachrů uzurpují protivní kandidáti, a tak strhnout misky vítězství na svou stranu

Čas prezidentských voleb se tak stává časem vzájemně propletených lží, křiku, halasu a tartasu, v nichž zcela zaniká tiché šelestění těch nejušlechtilejších idejí, jež obývají duši národa.

Ale jde snad v prezidentských volbách o ty nejušlechtilejší ideje?

Nejde v nich především o ono lhaní, o vzájemné napadání, řev a hulákání, které pak je možno v souhrnu hrdě nazvat demokracií?

A jde v prezidentských volbách vůbec ještě o volbu nějakého prezidenta?

Nejde především o to, abychom s neskrývanou hrdostí v hlase mohli po volbách prohlašovat o tom či onom prezidentu, že to není náš prezident, protože my jsme volili někoho jiného?

Vždyť i já, cizí pozorovatel ve vaší nádherné zemi, jsem zaslechl, jak jakási žena, volící nynějšího prezidenta, říká svým soudruhům v prezidentské volbě: ,Než pan Drahoš prezidentem, to ať zůstane prezidentská funkce neobsazená, vyjde to na stejno!?

To mě zarazilo.

Chtěla ta, jistě svobodomyslná žena, říct, že pokud by prezidentské volby nedopadly podle jejich představ, tak nedopadly dobře, a onen Drahoš, zřejmě jeden z oněch kandidátů, nebude jejím prezidentem?

Naznačovala snad tím, že ona většina národa, která nevolila podle jejich představ, je nesvobodomyslná?

Jsa jen cizím pozorovatelem, netroufám si ji však soudit, raději vám řeknu vtip, který jsem rovněž bezděčně zaslechl.

Tak podle nejnovějších zpráv přišla manželka prezidenta Zemana do jiného stavu a Ovčáček se chystá napsat další tweet. Jenž zatím neví, jestli pouze proti Schwarzenbergovi, nebo celé pražské kavárně, hehe!“

Cizí pozorovatel, neznaje všechny konotace tohoto vtipu, se rozesměje, a tak se stane, co se stát musí.

Naše ruce automaticky vymrští po něm kameny, jež stále svírají, z našich hrdel se rozhořčeně vydere: „Možná se považujete za vtipného a inteligentního cizího pozorovatele, ale zrovna my si to rozhodně nemyslíme.

V každém případě si vyprošujem vaše sprosté nálepkování!“

Cizí pozorovatel klesne s rozbitou hlavou mrtev k zemi.

Shlukneme se a pozorujeme, jak se do naší rodné země vpíjí jeho krev.

„Byl u nás ještě příliš krátce, jen patnáct let. Kdyby v naší zemi žil ale už třicet let, nikdy by takovou největší sviňárnu neřekl,“ řekne ten nejmoudřejší z nás a my mu dáme za pravdu.