Čas žít, radost umírat

Někdy je radost umírat. Nebo si myslíte, že ne? Jak málo toho víte o životě! Ale vlastně se ani není čemu divit, vždyť jste nikdy nebyli dál než na záchodě

Umieram, sám to viem najlepšie.

         Je nepochybné a neodškriepiteľné, že čoskoro zomriem. Smrť vyrve ma z pazúrov života a vrhne moju dušu do zbesilého metafyzického víru, či len prosto prestanem existovať, ako prestáva existovať každé dobytča samo o sebe, keď ho rozštvrtia na jatkách a kusy jeho tela rozvesia v mäsiarskych chrámoch na háky z nerezu.

         Desím sa toho?

         Sám neviem.

         Teším sa na to?

         To rovnako nemôžem s určitosťou povedať.

         Napriek tomu však môžem svoje umieranie považovať za šťastie, ktoré sa na mňa predsa jen usmialo, hoci na sklonku môjho života.

         Ľudia mnou totiž doposiaľ, do tej chvíle, než som začal umierať, nadovšetko pohŕdali.

         Pohrdali mnou ovšem plným právem.

      Vždyť byl jsem člověkem docela nicotným, v mnoha věcech dokonale neobratným a nešikovným, směšným tak, že by i největší nepřítel (kdyby ovšem takový nicotný člověk mohl mít vůbec nějaké nepřátele, neboť nepřítele může mít jen člověk, který něco znamená, v kterém se skrývá nějaké nebezpečí) by se ve chvíli, kdy by mi měl rozbít hubu, musel rozesmát nad tím, že se vůbec zaobírá takovou nickou, jako jsem já.

         „Člověče, já ti chtěl rozbít hubu na cimprcampr, ale vždyť ty mi za to vůbec nestojíš, tak jsi směšný, hahaha!“ smál by se můj nepřítel, až by se za břicho popadal.

         Ovšemže jsem byl směšný a nicotný, protože jsem k tomu všemu neměl ani jedinou vlastní myšlenku. Skutečně, cokoliv jsem vyslovil, cokoliv jsem si pomyslel, všechno to byla cizí slova, všechno to byly cizí myšlenky.

         Celý život jsem nedělal nic jiného, než jen papouškoval slova a myšlenky jiných lidí, jak by pak lidé neměli mnou pohrdat?

         Pohrdali mnou, stranili se mě, neodpovídali mi na pozdravy, na všechny mé pokusy o sblížení reagovali povýšeným mlčením, ne-li rovnou úšklebky, kterými mi jasně říkali: „Snad si nemyslíte, že se s vámi budeme přátelit, nebo že vás dokonce budeme považovat za sobě rovného, vás, člověka tak neobratného, nešikovného a nicotného, člověka, jenž nemá a nikdy neměl jediné vlastní myšlenky!“

         To mi dávali najevo a já je za to nemohl ani nenávidět, protože vlastně měli pravdu, protože byli v právu. Můj život byl tak dokonale pustý a prázdný, neboť nemohl jsem jej vyplnit ani láskou (kdo by miloval takového člověka jako já?), ale ani nenávistí, protože jsem nemohl nenávidět lidi za to, že mnou pohrdají, vždyť toto pohrdání mnou bylo jejich mravní povinností!

         To všechno se však změnilo s mým umíráním.

Prožil-li jsem celý svůj život víceméně v osamění, ať už fyzickém, či duševním (a člověk se přece může, a v mém případě i musí, cítit osamělý i uprostřed duchaplné společnosti, která ho okázale přehlíží), tak nyní si na nezájem a samotu stěžovat rozhodně nemohu.

Již od samotného rozbřesku shlukují se u mého smrtelného lože lidé, aby mi mohli pohlédnout do očí, aby mi mohli stisknout vřele ruku, aby mi pošeptali pár povzbudivých slov. Stane se někdy, že i některá z žen skloní se nade mnou a políbí mne na mé, umírání svraštělé čelo, tak něžně a mazlivě, jako bych byl jejím milencem, se kterým se loučí v hotelovém pokoji.

Nepřestal jsem být tím, kým jsem byl vždy, nicotným, neobratným, nešikovným člověkem bez jediné vlastní myšlenky, avšak mé umírání zcela obrátilo postoj lidí, již mne vždy přehlíželi a pohrdali.

Teď, když umírám, už mne nemohou přehlížet, už mnou nemohou pohrdat, už mne musí vzít na vědomí, neboť umírání vtisklo mé existenci punc čehosi jedinečného, docela neotřelého, něčeho, co stojí rozhodně za pozornost, co si zcela jistě nemohou nechat ujít.

Docela pravděpodobně je jejich zájem o mne tentýž, jaký jeví cirkusové obecenstvo, jež zaplatilo vstupné, o klauna, který pořád zakopává a pořád padá, a tedy lze se mu bez obav srdečně smát.

Ale copak bych nemohl být vděčný aspoň za takovýto zájem po tom všem pohrdání a přehlížení?

Dobře jsem si všiml, že čím víc jsem slabší, tím jsou pohledy lidí stojících u mého smrtelného lože srdečnější, stisky rukou vřelejší a polibky žen mazlivější.

„Tak co, už je vám líp než včera?“ ptají se mne každý den se zájmem, ačkoliv musí vidět, že jsem opět zeslábl.

„Myslím, že už se brzy z toho dostanu,“ odpovídám, usmívaje se vděčně u toho.

„Tak, tak. Všichni tam jednou musíme,“ pokývají lidé hlavami a začnou se mezi sebou rozprávět o svých záležitostech, přátelsky přitom na mne pomrkávajíce, kdežto já ležím na svém smrtelném loži a umírám.

„Krize je nevyhnutelná. Ve světě existuje příliš mnoho paralelních nerovnováh, které se prohlubují,“ řekli třeba, obracejíce se na mne, „a vy si co o tom myslíte?“

„Není otázkou zda, ale kdy to přijde,“ odpověděl jsem sotva slyšitelně.

„Ano, ano, otázka je, kdy to přijde,“ dali mi ochotně za pravdu.

Dnes kdosi z nich ke mně zavolal lékaře, snad pro zvýšení onoho zábavného účinku, kterým na lidi působí moje umírání.

Lékař mne s předstíranou důkladností vyšetřil a pak nahlas vyslovil, co muselo být zřejmé každému: „Na svou čest přísahám, že do tří dnů je po všem!“

Lidmi projelo vzrušení. Ženy po těch slovech div neomdlely, aby se vzápětí na mne vrhly a zasypaly svými polibky.

„Neříkal jsem to, že nejpozději za tři dny je hotovo?“ zaslechl jsem v té houštině polibků jakýsi hlas.

„Já bych se ani nedivil, kdyby bylo hotovo již zítra,“ odpověděl jiný hlas.

„I to je docela možné,“ přitakal jiný hlas, a všechny ty hlasy patřily velmi váženým lidem, kteří tak brali na vědomí moji existenci.

Umieram.

Už len dvakrát či trikrát sa pri mojom smrteľnom lôžku zhromaždia ľudia, aby ma mohli so záujmom pozorovať. Až bude za dva či tri dny skončené (ale možno už aj zajtra), dajú ma do prostej, tej najlacnejšej rakvy a tým to pre nich skončí.

„Keby takto verejne neumieral, nebolo by vskutku na ňom nič, čo by stálo za reč. Azda ani jedinú vlastnú myšlienku nemal, ba dokonca, ani keď umieral, nevyslovil nič svojho, originálneho, i keď sme na to trpezlivo čakali, dali mu šancu.

Načo takí ľudia vlastne existujú?

Eh, škoda o tom vôbec vravieť!“ odpľujú si, rozchádzajúci sa za funebrákmi do svojich domovov.