Dnes uplynulo šest let od záhadného zmizení Václava Havla

Před šesti lety záhadně zmizel Václav Havel. No a za těch šest let kult osobnosti Václava Havla již vyčpěl

Kdoví, co mne tohoto mrazivého večera zavedlo do Institutu Václava Klause.

Byla to snad podvědomá touha po obyčejné, přesto však nefalšované lidské přítomnosti, touha po moudrém a pravdivém slově, jednoduše řečeno touha po naplněném bytí, jehož oázou se mi hanspaulská vila s rozsvícenými okny zdála být, když jsem kolem ní šel?

Buď, jak buď, její obyvatelé ukázali se být nadmíru milými a pohostinnými lidmi.

Uvedli mne do toho nejlepšího pokoje, kde mne posadili do toho nejpohodlnějšího křesla.

Nic mi nechybělo, až na to, že se mi ušlechtilá tvář mého hostitele zdála velmi smutnou.

„Co je vám? Zdá se mi, jako vás kdesi uvnitř svíral strašlivý smutek,“ řekl jsem.

Hostitel skutečně přikývl.

„Ano, jsem dnes velmi smutný.

Vždyť je to dnes přesně šest let, co záhadně zmizel Václav Havel.

Všichni jsme ho viděli naposled, jak odchází

Ale kam odešel?

To nikdo neví!

Odešel a už se od toho zimního dne neukázal. Kdo ví, kde je mu konec,“ povzdechl si pan Klaus.

„Hm, a dalajlamy jste se ptali?

Ten by o tom mohl něco vědět,“ napadlo mne.

„Ptali,“ přikývl pan Klaus a smutně pokrčil rameny, „ale nedověděli jsme se od něj nic určitého. Prý podle něj odešel tam, kam docházejí ti, kteří pochopili smysl jasného světla. Víc nám k tomu nebyl schopen říct.

Ale kde to je přesně, to nikdo neví!

Já osobně si myslím, že už se neobjeví, že už zmizel navždy.“

Smutek na tváři pana Klause se po těch slovech ještě víc prohloubil.

V tu chvíli ale do besedy zasáhl pan Jakl, který byl rovněž přítomen.

„Zmizel, nikdo neví kam, o tom není sporu. Tím jasným světlem, o kterém mluví dalajlama, může být cokoliv, prosím, o to se nepřu,“ řekl a, ohlédnuv se na pana Klause, pokračoval, „zmizel no a co?

Víte, mladíku, mně dělá hodně potíž vážit si člověka, který si dostatečné nevážil Karla Kryla.

Ale to vy ve svém věku nemůžete chápat.

Můžete říct, že si Kryl žil v Německu životem spokojeného německého maloměšťáka, který si jezdí s manželkou na dovolenou do Egypta, ale to jen jedna stránka mince.

Vy nemáte ani trochu šanci tomu porozumět.“

Pan Jakl se po těch slovech zatvářil nadmíru důležitě.

„Snad. Ale neměli bychom být vlastně vděční, že Havel neumožnil Krylovi, aby se přifařil k havlovskému establishementu?

Nebýt toho, možná by dnes byl z něj druhý Havel, možná by se na něj plivalo jako na havloida, už by nebyl oním mytickým svědomí národa, už by nebyl tím, kdo je dnes přirovnáván ke zlatému slavíkovi Ortelovi,“ namítl jsem a po chvilce dodal, „víte, co mě napadlo, když o tom mluvíte?

Co když šel za Krylem, aby se mu omluvil?

My se o něj tady strachujeme a on si zatím někde s Krylem prozpěvuje Marata ve vaně!“

„Ano, to je docela možné. Určitě je to tak, mohlo nás to napadnout hned,“ přikývl pan Klaus a obratně převedl řeč na svoji novou knihu, takže netrvalo dlouho a smutek z jeho tváře nadobro zmizel.