Stop hemeroidům! Tato shithole country je naše! Volte Miloše!

Naše země, tam pracujeme, žijeme, tam milujeme se navzájem ve stínu stromu poznání, jehož ovoce se nikdy nedotkneme!

Není to dvakrát příjemné, když víte, že za hranicemi čekají milióny hemeroidů, kterým se nezdá o ničem jiném než jen o vaší řiti.

            V takovéto atmosféře dusivého strachu se nejenže nežije zrovna dvakrát, natož třikrát radostně, ale nedá se v ní ani vůbec poctivě pracovat na zvelebování naší vlasti a kultivaci národa, zvláště pak když jste osoby k tomu nejpovolanější, totiž senátoři Velebové, nebo, co hůř, rovnou básníci.

            Ráno vstanete a hned, ani se ještě nevyserete, cítíte silné nutkání napsat nějakou, velmi povedenou báseň.

            Sednete si proto za stůl, ale stačíte sotva smočit své pero v temně modrém inkoustu, jehož pětilitrový kanystr jste si nedávno výhodně koupili, a už vyskakujete ze židle, jako by vaše řiť skutečně byla plná hemeroidů, jako by se ocitla v té nejpekelnější výhni, a to i přesto, že jste mnohdy řádní křesťané a proto víte, co se sluší a patří.

            Pište pak básně, vtělujte do svých veršů tu nejušlechtilejší krásu, když máte pocit, že vás neustále něco škrábe a svědí ve vaší řiti!

            „Některé citlivé a velmi vnímavé povahy to tak mohou skutečně mít. Už jen pouhá skutečnost, že za hranicemi čekají na jejich řiť milióny hemeroidů, je s to v nich vyvolat představy natolik živé, že tyto lze těžko odlišit od skutečnosti, takže cítí totéž, jako bych jejich řiť byla již opravdu plná hemeroidů,“ vysvětlil mi jednou jeden odborník, když jsem se ho na to tázal.

            „Nu, a jak se proti tomu dá bojovat?

            Je přeci známo, že přinejmenším dobrá třetina našeho národa je tvořena právě takovýmito poetickými a senzitivními povahami, jejichž řitě tak nesmírně trpí, ač by se na první pohled zdálo, že k tomu není nejmenší důvod.

            Já například, jsem tupé a nevědoucí hovado, které neví nic o miliónech hemeroidů, jež se na nás valí, které se shlukují u našich hranic, aby je dříve či později překročily, moje řiť je tedy v bezpečí, i když možná jen samozřejmě zdánlivém.

            Ale co naši poetové, naše svědomí národa?

            Copak to jde, aby byli násilně umlčováni něčím tak přízemním, jako jsou hemeroidy?“ chci vědět.

            Odborník pokývá hlavou, chvíli mlčí, je vidět, jak o něčem přemýšlí a pak, asi za hodinu, řekne: „Na to existuje jediný lék. Zlikvidovat po vítězných svobodných prezidentských volbách všechny svobodné zednáře.“

            „Svobodné zednáře?“ podivím se.

            „Ano, svobodné zednáře. Počkejte, brzy už budou zveřejněny všechny přesvědčivé důkazy jejich napojení na Římský klub a Moravcovu Českou televizi. Je potřeba je všechny zlikvidovat. Pak budou zase naše řitě zdravé jako tuřín,“ přisvědčil odborník a začal se škrábat v řiti.

            Nu, přiznám se, jeho slova, slova odborníka, na mě hluboce zapůsobila.

            „Hemeroidy, svobodní zednáři, Římský klub, Moravcova Česká televize. Vida tak je to!“ otevřely se mi oči a já už vím, koho musím volit v prezidentských volbách, aby naši básníci mohli zase psát své nádherné básně, své skvělé ódy na blbost, a my, my abychom si nemuseli pořád škrábat svoje národně konzervativní řitě.