Dědičný hřích, požehnání nebo prokletí?

Co je to dědičný hřích? Po pravdě řečeno, neexistuje žádný dědičný hřích, protože neexistuje žádný hřích

Na ráji, který bůh osídlil prvními lidmi, Adamem a Evou, byla nejstrašnější příšerná nuda, jež měnila rajskou zahradu v učiněné peklo.

            Adam a Eva celé dny nic nedělali, nemusejíce hnout ani prstem, a tak jediným povyražením bylo pokušení ochutnat ovoce ze zakázaného stromu.

            To se týkalo hlavně Evy, protože Adam většinou spal na kanapi.

            „Bože, to je nuda!

Kdybych pojedla ovoce ze stromu poznání, snad by se konečně v tomto pitomém ráji něco dělo,“ dumala Eva, poslouchajíc mužovo chrápání.

Tak plynuly dny v ráji, jeden jako druhý v mrtvolném bezčasí, které Evu psychicky deptalo a ničilo, až toho jednoho dne měla opravdu plné zuby.

„Poslyš, Adame, proč nás vlastně bůh stvořil jako muže a ženu?“ zeptala se Eva Adama, když se ten zase jednou probudil a ospale mžourala na ráj.

„Co já vím?“ pokrčil Adam rameny.

„Kdybychom pojedli ovoce ze zakázaného stromu, možná bychom se dozvěděli, proč vlastně existujeme,“ řekla Eva.

Adam byl vmžiku vzhůru.

„Blázníš!“ vykřikl Adam, celý se třesa strachy, „vždyť nám to bůh zakázal!

Řekl, že nesmíme ani za nic okusit ovoce ze stromu poznání!“

„Bůh, bůh!“ zamávala Eva rukama a ušklíbla se, „byl to vůbec bůh?

Od té doby, co nám to zakázal, se už neukázal.

Jak můžeme vědět, že to byl bůh?

To by mohl říct o sobě každý, že je bůh!

Třeba se nám to jen zdálo. Spali jsme a zdálo se nám, že nám někdo zakazuje ochutnat ovoce ze zakázaného stromu.

Řekni mi, Adame, co může být na tom ovoci tak špatného, že ho nesmíme okusit?

Stvořil-li tento ráj bůh, pak musel stvořit i strom poznání.

Okusíme-li jej, pak musíme nutně poznat i boha.“

„Proboha, Evičko, co to říkáš?“ drmolil Adam, spínaje ruce, „to nesmíme! To nesmíme! Vždyť pravost bible byla již mnohokráte dokázána! Jakož je dokázáno, že když Hospodin s námi nakládá krutě, tak je to na základě naší krutosti, a když s námi nakládá milosrdně, koná tak pro svou vlastní milost a lásku.

Slib mi, že tě ani nenapadne na to ovoce pomyslet!?“

„Slibuji,“ řekla Eva, ale byla to ta nejčistší lež, protože v hlavě už jí klíčila ohavně hříšná myšlenka.

„To jsem rád, že jsi rozumná. Nesmíme se protivit božím zákazům, abychom nebyli potrestáni, navěky zatraceni. Musíme být absolutně poslušni, a nemusíme se ničeho bát.

Všechny ty zákazy, to je pro naše dobro!

Uvaž sama, k čemu by nám bylo nějaké poznání!“ oddechl si Adam a zívl si, „to se mi chce spát. Asi si zdřímnu. Zdřímni si taky, Evo, je to náramně zdravé.“

„Prdlajs, zdravé,“ řekla Eva, když Adam usnul a nic už nečekajíc, rozběhla se ke stromu poznání, hnána pokušením, jež ji náramně vzrušovalo.

Strom poznání byl zákrsek, který, dík příznivým klimatickým podmínkám, rodil své prokleté ovoce nepřetržitě. Když k němu Eva přiběhla, musela se napřed pořádně vydýchat.

A zatímco tak stála, v mírném předklonu, s rukama zapřenýma o svá stehna, připlazil se k jejím nohám had, největší inteligent ze vší polní zvěře, a začal se Evě obtáčet kol jejího nahého těla, což v ní vyvolávalo vcelku příjemné, ovšem dosud nepoznané pocity, neboť Adam se ji jaktěživo nedotkl, natož, aby jí přejížděl svým jazykem po prsních bradavkách, jako to teď dělal had.

„Kde se tady bereš, hade?“ zašeptala Eva.

„Ale, bydlím kousek odtud,“ řekl had, ptaje, „dostala jsi chuť na jablíčko?“

„Ano, milý hade. Bůh nám to sice zakázal, ale já na to kašlu, vždyť je tady taková nuda!“ odvětila Eva.

„Dobře děláš, hehe!“ uchichtl se had a děl, „dobře děláš, protože, kde je bůh, tam je vše dovoleno!

Bůh nic nezakazuje, protože to nemá zapotřebí, zakazuje a přikazuje jen ten, kdo se za boha vydává!

Řekni sama, co je skutečnému bohu do toho, jestli ho někdo uctívá jako jediného boha či nikoliv?

Jediný bůh ví, že je jediným bohem, a to mu ke štěstí stačí!

Avšak falešný bůh si své uctívání vyžaduje, falešný bůh si nepřeje poznání skutečného boha, protože by tak vyšlo najevo, že je bohem falešným.

Ničeho se víc falešný bůh nebojí víc než poznání!

A ten, kdo poznal skutečného boha, ví, že skutečný bůh na ničem nelpí, proto je skutečným bohem.

Skutečný bůh nelpí ani na člověku, nevyžaduje si jeho poslušnost, protože jakýkoliv lidský skutek je proboha skutkem zcela nicotným.

Vezmi si například takové smilstvo!“

„Co je to smilstvo?“ přerušila Eva hada.

„To už se brzy dozvíš, hehe!“ zasmál se had a pokračoval, „každý, kdo tvrdí, že smilstvo je hřích, degraduje boha na ubožáka, jehož by se mělo nějak dotknout, že se dva kusy hmoty na chvíli propojí!

Věz však, milá Evo, že jsi-li někdy blízko, blizoučko bohu, tak je to při sexu!“

„Co je to ten sex?!“ chtěla vědět Eva, již cela vzrušená.

„To se již brzy dozvíš!

Hned ti podám jablíčko, ty si do něho kousneš a budeš všechno vědět!“ řekl had a hbitě se vyplazil do vršku stromu poznání, kde utrhl nádherně zralé jablíčko a podal jej Evě, „tu máš!“

„Díky, hade!“ poděkovala Eva a zakousla se do ovoce stromu poznání.

Sotva sousto spolkla, zatočila se jí trochu hlava. Celý ráj najednou zmizel a před Evou se rozprostřelo nekonečné množství nekonečných vesmírů, které byly naplněny Boží nicotou, nádhernou a vznešenou.

            „Tak co?“ zeptal se had, když se Eva zase ocitla v ráji, který jí teď připomínal těsnou, poněkud zatuchlou garsonku.

            „Boží, vždy jsem si myslela, že ráj je peklo,“ řekla Eva.

            „Pakuj se! Pakuj se!“ ozval se jí za zády zlostný hlas.

            Eva se otočila a spatřila za zády boha, totiž zlostného a psychopatického dědka, jemuž se dělala u hubu pěny.

            „Ty, že jsi bůh, hehe?“ rozesmála se Eva a což psychopatického dědka rozzuřilo ještě víc.

            „Proklínám tě! Proklínám tě! Nebudeš žít věčně, couro! Za to, že ve mně nevidíš boha!“ křičel jak divý.

            „Právě jsem vstala z mrtvých! Strč si ten svůj rajský hrob za klobouk!“ vyplázla Eva na dědka svůj jazyk a kousla si znovu do jablka.

            Dědek zmizel a s ním i jeho blbý ráj. Eva cítila, jak jí něco proniká do pochvy a to něco to byl bůh, skutečný bůh, v jehož bezrozměrné království právě vstoupila její svobodná duše.

            A Adam?

            Ten v ráji zůstal.

            Vždy, když se na chvíli probudí, lomí rukama a lituje Evu: „Co to udělala!? Co to udělala? Vždyť pravost bible je dokázána, jakož i to, že na místě, kde stála Sodoma a Gomora, se vyskytuje síra!“

            Ale netrvá to dlouho a Adam zase upadne do umělého spánku své mrtvé nevinnosti, jež nebyla dědičným hříchem vzkříšena k životu věčnému...