Kdo je skutečná elita a kdo jsou skuteční intelektuálové?

V podstatě velmi dobře víme, kdo jsou pseudointelektuálové z pražské či křesťanské kavárny, kteří se vydavají za samozvanou elitu národa. Ale jak poznáme skutečné intelektuály, koho máme uctívat jako skutečnou elitu?  

            Nikdy nepřestanu být vděčný svým rodičům, prostým a obyčejným lidem, že mi neumožnili, abych se vzdělával, nikdy je nepřestanu velebit za to, že mám díky nim to nejnižší možné vzdělání!

            Už od první třídy jsem byl problémové dítě, moje školní výsledky působily mým laskavým a hodným rodičům skutečné trauma.

            Vzpomínám si dobře, jak otec přicházíval z třídních schůzek se zkrabatělým čelem, jak ztěžka dosedl na židli, jak chvíli mlčel a pak, celý zoufalý, řekl: „To dítě roste pro šibenici. Zase má samé jedničky.“

            „Panebože, aby z něj nebyl ještě ten pseudointelektuál!“ zalomila matka rukama a dala se do pláče.

            „Z toho mám strach!“ řekl otec a celý se tím strachem zalkl.

            Učil jsem se opravdu výborně. Vlastně ani neučil, jako bych už všechno dávno věděl. Měl jsem ze všech předmětů jedničky, aniž bych musel vynaložit nějaké hmatatelné úsilí, jako mnozí jiní spolužáci, kteří dřeli jako diví, aby se dostali na víceletá gymnázia, za účelem svého dalšího rozvoje.

            Já ovšem zůstal na základní škole, už tehdy spásně zaúřadoval selský rozum mých rodičů.

            Na všechny dotěrné otázky, proč mne nedali na nějaké elitní víceleté gymnázium, odpovídal otec rozhodným mávnutím ruky: „Dejte pokoj, kluk má na to času dost!“

            Léta však nezadržitelně plynula, nastal ten čas, kdy musel jsem se rozhodnout, kam půjdu ze základní školy, jaký další směr nabere moje další vzdělávání a s ním i můj život.

            A tak si mne jednoho dne rodiče zavolali k sobě do ložnice. Byl večer, po zprávách na TV Barrandov. Matka již měla na sobě noční košili, otec pyžamo, jen já jsem byl oblečen, jako bych měl každou chvíli vyběhnout ven do noční tmy.

            „Už jsi velký chlapec. Já v tvém věku jsem už byl rok ze základky, ale není to tvoje vina, že vás tam nechávají zavřené devět roků,“ řekl otec a dodal, „pověz nám, synu, co bys chtěl jednou ve svém životě dělat?“

            „Já bych chtěl být kulturní antropolog, nedávno jsem četl ,Myšlení přírodních národů‘  od Léviho-Strausse, a docela mne to oslovilo. Ano, tak nějak bych si představoval svoji budoucnost, že nabudu humanitní vzdělání, nejlépe na College London Univerzity,“ odpověděl jsem.

            „Panebože, aby z něj nebyl ještě ten pseudointelektuál!“ zalomila se matka rukama a dala se do pláče.

            „Nekřič, pláčem nic nespravíš!“ okřikl ji poměrně hrubě otec.

            „Jediné dítě a pseudointelektuál!“ nepřestávala však matka plakat.

            „Povídám, neřvi! Musíme vzít selský rozum do hrsti! Ještě není nic ztraceno, vždyť kluk je teprve v devítce,“ okřikl otec opět matku a pak se obrátil ke mně, „vidíš, co jsi natropil. Teď bude řvát celou noc, ty´s nám to hochu teda pěkně zavařil.

            Hm, kulturní antropolog říkáš?

            Myšlení přírodních národů?

            Humanitní vzdělání, tak si představuješ svoji budoucnost?

Na College London Univerzity? “

            „Ano, tati,“ přikývl jsem.

            Po mých slovech se otec zatvářil tak vážně, jako dosud nikdy, i když byl jinak vcelku veselé povahy, jednou dokonce, na sedmdesátinách mé babičky z matčiny strany, imitoval knížete Schwarzenberga (kandidoval zrovna proti Zemanovi) tak zdařile, že se děda, starý komunista a spolupracovník StB, div neudusil smíchy.

            „Poslouchej,“ řekl mi, mna si bradu, „víš, my, já a tvoje matka, jsme tě nepřivedli na svět, abys jednou, až budeš velký, vysedával po kavárnách, hrál si na samozvanou elitu a pohrdal těmi, kteří bydlí na venkově.

            Ano, proto jsme tě nepřivedli na svět, a nehleď na to, že máme maturitu.

            To, že máme, já a matka, maturitu, to vůbec nic neznamená. Nás k tomu donutili naši rodiče ještě za normalizace. Tehdy byla jiná doba, kdo měl maturitu, měl šanci na to, že bude sedět v kanceláři.

            Ale dnes, dnes aby se člověk bál mít i tu maturitu, aby ho neindoktrinovali.

            Zkrátka a dobře, po základce půjdeš na učňák.

            Na nějaký dvouletý obor, to bude pro tebe nejlepší. Naučíš se makat rukama, a hlavně, a to je, kamaráde, dnes to nejdůležitější, to je ta hlavní deviza, to je ten sociální kapitál, nezavřeš se do bubliny, neztratíš kontakt s prostými a obyčejnými lidmi, a s takovým kontaktem do nižších pater společnosti to nakonec můžeš dotáhnout ještě hodně vysoko.“

            „Tati, já ale...,“ chtěl jsem protestovat.

            Ale můj otec se v tu chvíli proměnil v nesmlouvavého a přísného Otce, který se právě chystá na kříži obětovat svého jednorozeného Syna: „Už jsem řekl! Půjdeš na učňák, mezi tu největší verbež! Nebo nás chceš utrápit!?

            I matka se na mne vrhla, tisknouc mne v náruči jako Madonna svého ukřižovaného Syna: „My to s tebou myslíme dobře, Kájo!“

            A jak otec řekl, tak se i stalo, se samýma jedničkama šel jsem na učňák na obor stavební práce, a tak se zachránil pro život. Nebýt prozíravosti rodičů, byl bych kulturní antropolog, nebo politolog, nebo filosof, nebo muzikolog, nebo etnolog. Seděl bych v pražské, nebo v křesťanské nebo kdoví jaké kavárně, nevolil bych Zemana, ani Okamuru, volil bych Kalouska, psal papežovi, ať neprodlužuje Dukovi mandát, usiloval o to, aby byl Sudeťákům, vrácen majetek, chtěl bych, aby naši zemi zaplavily milióny imigrantů, byl bych proti Czechexitu, byl bych „západním demokratem“ a považoval se za elitu.

            Ale díky rodičům mě humanitní vzdělání nepřipravilo o rozum, takže vím, že mainstream lže, že Krym je ruský a Ukrajinci jsou fašisti, že v Letech nebyl žádný koncentrák, vím, že pražská kavárna se neštítí ničeho...

            Rád bych ještě vzpomínal na rodiče (a jestliže jsem se jich pak veřejně zřekl, tak jen kvůli tomu, že měli maturitu, pro nic jiného), velebil je v duchu za to, že mne dali na učňák. Ale práce nepočká, i já chci jít dnes co nejdřív domů, ke své ženě, ke svým dětem.

            „Dal jste odsouzeným duchovní útěchu?“ obracím se proto na kněze, který poskytuje útěchu všem, kdož si vyslechli spravedlivý rozsudek lidového soudu.

            „Chtěl jsem. Ale všichni ji odmítli. To víte, svobodní zednáři,“ pokrčí kněz rameny.

            „Jejich věc,“ řeknu a obrátím se ke svým chlapcům, již stojí připraveni v řadě, „ četo, zalícit!“

            Když je můj rozkaz splněn, křiknu: „Četo, zbraň odjistit!“

            Uzávěrů příjemně kovově zacvakají.

            „Ať žije Havel! Ať žije EU! Střílejte, psi!“ ozvou se od zdi ojedinělé výkřiky, které však skoro zanikají ve vyděšeném kvikotu a pištění pisklounů tam stojících, kteří se nikdy nezmohli na nic jiného.

            „Četo, pal!“ předchází můj rozkaz hřmotné salvě.

            Pseudointelektuálové padají k zemi, já vytahuji z pouzdra služební pistoli a jdu zkontrolovat, jestli není třeba někoho dorazit.

Ale není, moji hoši jsou přesní, aby ne, vždyť náleží k elitě...