Peklo je tam, kde je bůh

Málo platné, ale je to tak. I kdybyste se rozkrájeli, tak s tím nic nenaděláte, protože je to psáno v tomto článku, hehe!

            Nestydím se ani trochu za svůj ocas, ba naopak jsem na něj náležitě hrdý, vždyť co by byl čert bez ocasu, hehe!

            Čert bez ocasu by vypadal jako anděl bez křídel, a copak to jde, uznejte sami, aby andělé neměli křídla, hehe!

            Jsem proto hrdý na svůj ocas, jsem hrdý i sám na sebe, jsem hrdý na to, že jsem čert!

            A čím víc jsem odpornější, čím víc jsem vlezlejší, čím větším jsem slouhou, čím víc se šklebím, tím víc jsem na sebe hrdější, protože to ani, jářku, jinak nejde, hehe!

            Vždyť i čertů je třeba. Je jich možná ještě víc třeba než andělů. I já čert, jsem součástí řádu, ba dokonce jsem možná součástí řádu nejdůležitější. Nu ovšem, bez nás čertů, bez našeho zla, které reprezentujeme, jehož jsme nositeli a nosiči, bez našeho šklebu by všechno to dobro, co nám nemůže přijít na jméno, sežralo samo sebe, rozpadlo by se na prach zevnitř i zvenčí, protože by se nemělo vůči komu vymezovat, nemělo by na koho ukazovat svým neposkvrněným prstem!

            Jako andělům dělá dobře boží láska, mně zase dělá dobře lidská nenávist těch, kdož námi čerty opovrhují za to, že jsme jen vlezlými a věčně se šklebícími slouhy, kteří sabotují velkolepý boží plán lidské spásy, hehe!

            Ale k čertu, to jest ke mně samotnému, s lidskou spásou, hehe!

            Nenávist těch dobráků, kteří se už vidí v nebi, je přímo balzámem na moji čertovskou duši. Rochním se v ní jako té nejodpornější žumpě, hehe!

Ti dobráci se vidí už v nebi, a přitom nedokážou překousnout, že jsem čert, že jsem taky součástí řádu, můj škleb je znejišťuje, a proto mne nenávidí, proto, že by všechno mohlo být jinak, než si oni myslí, proto, že se bojí, co přijde pak, hehe!

            Čím více mně nenávidí, tím více se šklebím, tím více se tetelím blahem, neboť láska všech těch dobráků, to je kvintesence toho nejhnusnějšího pokrytectví, ale nenávist, to je jediný skutečný cit, kterého jsou schopni, který je ovládá, a který oni sami považují za víru v boha, za projev své neskonalé čistoty, hehe!

            Proto jsem taky, já čert, na světě. Ne proto, aby mi lidé podepisovali ceduličky krví, ale kvůli nenávisti všech těch dobráků, kteří se ohánějí bohem, vlastní ušlechtilostí, a přitom nejsou než jen zbabělé a pokrytecké skety, jež všechno zlo a všechnu špatnost, kterou překypují jejich duše, svádějí na mě na čerta, ačkoliv já nad nimi stojím mnohem výš, hehe!

            Ale stříkejte si, jak chcete tou svojí svěcenou vodou, mne z tohoto světa nevyženete, protože já, šklebící se čert, jsem vaším Pánem, vždyť i ten, v kterého věříte, není nakonec než jen čertem, hehe!

            Copak si myslíte, že i já nepředstírám víru v boha, abych se k vám dostal co nejblíže?

            Není nic snadnějšího, než předstírat víru v boha, zvláště pro čerta, hehe!

            Tuhle mě vám dokonce napadlo, že se nechám vysvětit na kněze, hehe!

            A jak jsem si řekl, tak jsem i udělal, hehe!

            Nasoukal jsem do sebe všechna ta dogmata, co musí kněz znát, naučil jsem se rozcvičku, která se, kdoví proč, nazývá mše svatá (to by jeden neřekl, kolik se při ní nazdařbůh spálí energie!) a nechal se vysvětit na kněze, hehe!

            Když mi biskup dával na moji rohatou hlavu své chlupaté ruce, mohl jsem se smíchy potrhat, šklebil jsem se v duchu na celé kolo, za to ho v jistě nebi nepochválí, že vysvětil čerta na kněze, hehe!

            Jen jsem byl vysvěcen, hned jsem se pustil do práce, hehe!

            Sloužil jsem mše, krmil věřící hostiemi, křtil, dával rozhřešení, žehnal kdekomu a kdečemu, dělal křížek na čelo, oddával a kdoví co ještě, hehe!

            Kdyby tak všichni ti, co za mnou dolézali, co se domáhali spásy, co mi strkali peníze (a já jsem peníze musel od nich brát, abych vypadal opravdu jako kněz), aby si tak koupili místo v nebi, věděli, že nic z toho neplatí, že jsem je ani nepokřtil, ani neoddal, že jim nebyly odpuštěny žádné jejich hříchy, že to, co se jim rozplynulo na jazyku, není Tělo Páně, ale jen docela obyčejná oplatka, protože jsem čert, hehe!

            Ani nevíte, s jakou radostí jsem řečnil na kazatelně, s jakou nesmírnou slastí jsem si vychutnával každé slovo svých čertovských homilií, jak jsem se oháněl bohem, Kristem, láskou, až se o mně začalo mluvit, že jsem velmi zbožný, ba dokonce, že jsem jistě světec, hehe!

            Ale kdo jiný by už měl být svatý než čert, hehe!

            Tak jsem si to svoje kněžství pěkně užíval, ale nebyl bych čertem, natož svatým, kdybych neměl slabost pro inteligentní ženy. V každé farnosti se mezi tupým stádem, přežvykujícím hostie a otčenáše, najde taková inteligentní bytost, která ve všech těch žvástech hledá něco víc, než v nich skutečně je.

            A to mne na těchto ženách, myslím, přitahuje nejvíc. To, jak snadno je člověk, tedy respektive čert, okouzlí a omámí hlubokomyslnými řečmi, když všechnu tu prázdnou slámu z evangelií načechrá, naloží ji na vůz a předstírá, že veze do sýpky kdoví jakou úrodu, hehe!

            Ona inteligentní žena, jež se vyskytovala v mé farnosti, byla učitelkou na církevní škole, kde taky jinde. Nebylo nijak těžké stát se jejím duchovním přítelem, ocitnout se v její blízkosti, stačilo jen vznešeně a vzletně mluvit o bohu, o Kristově oběti, a pak, taky samozřejmě, odsuzovat čerty, hehe!

            Ale proč bych neměl odsuzovat čerty, když jí to dělalo takovou radost, a mně to nic nestálo!?

            Byla mými oduševnělými řečmi dokonale omámena, nepoznala, že to není nic jiného než jen škleb, hehe!

            Byl právě půst a my se bavili o jeho významu pro věřícího člověka. O tom, že slouží, abychom si uvědomili vlastní nedokonalost, atd. bla, bla, bla.

            Ale jak už to bývá, všeho moc škodí, a i mě to už v tu chvíli všechno omrzelo, protože to bylo, celkem vzato, docela primitivní, nedůstojné ďábla, protože co je na tom inteligentního, vydávat se za kněze, a oblbovat inteligentní věřící ženy jalovými žvásty a citacemi z evangelia?

            „Věříte v peklo, paní Veroniko?“ změnil jsem proto najednou téma, ta žena se jmenovala Veronika, „chci říct, je možné, aby existovalo peklo, je-li bůh absolutně milosrdný?!

            Nu, věděl jsem přesně, co mi odpoví, a nemýlil jsem se, protože já, čert se nikdy nemýlím a v ženách už vůbec ne.

            „Právě proto, že je bůh milosrdný, musí existovat!“ řekla se svatým zápalem, který dělá inteligentní věřící ženy ještě půvabnějšími, „bůh zlo neskladuje! Bůh zlo likviduje a likviduje jej v pekle! Ti, co neznali nic než jen vztek, ti, co neměli na tváři nic než jen škleb, ti budou zlikvidováni v pekle, protože jsou zlo!

            Vše, co vykonali, bude zapomenuto, zapomenuti budou i oni, i jejich památka!“

            „Není to trochu kruté, paní Veroniko?“ zeptal jsem se předstíranou bolestí.

            „Není,“ řekla rozhodně a oči se jí rozhořely, „není milosrdnosti bez krutosti! Milosrdnost bez krutosti je jen zbabělost! A bůh není zbabělý. Pro ty, kteří se radovali z jeho lásky, připravil život věčný ve svém království. Avšak ti, co se jen šklebili, ti musí být zlikvidováni, protože škleb nemá v božím království co dělat. Čerti, ti odporní a vlezlí slouhové, patří do pekla!“

            „Ano, čerti patří do pekla, paní Veroniko! To by bylo, aby čerti třeba učili na církevní škole! Zlo musí být zlikvidováno, aby ti, co uvěřili, mohli se radovat se života věčného v božím království!“ horlivě jsem s ní souhlasil, ale pak se, ovšem zatím jen vcelku nevinně, ušklíbl, „ale co když je to naopak, paní Veroniko?“

            „Jak naopak?“ podivila se.

            „Prostě naopak,“ řekl jsem a pokračoval, „pravda, v evangeliu, ani v katechismu se o tom nic nedočteme, ale ani tam nemusí být všechno.

            Říkala jste, že zlo musí být zlikvidováno, a proto i ti, kdo se šklebí, budou zlikvidování v pekle, že jejich památka bude zapomenuta, a to je pro ně ten největší trest, že po nich ve finále ani pes neštěkne, že to bude vypadat jako by nikdy neexistovali.

            A v tom, je, abych tak řekl, kámen úrazu.

            Totiž, věříme-li v boha jen proto, aby naše památka byla zachována, není to jen projev naší nesmírné, vpravdě ďábelské ješitnosti a pýchy, se kterou se chceme stavět na roveň bohu stejně jako druhdy Satan?

            Protože je-li tady bůh, k čemu je nám nějaká naše památka, má-li být bůh cílem veškerého našeho snažení, středobodem všeho jsoucího?

            Všechny naše myšlenky, máme-li být skutečné věřící a skutečně zbožní, se musí nutně upínat k bohu, nikoliv k naší památce, ba právě naopak!

            Uvažte sama, paní Veroniko, co je důležitější naše památka, naše existence, nebo bůh?

            Jistě budete se mnou souhlasit, že důležitější je bůh, ale lze boha dosáhnout jinak než jen naprostým sebezničením, odstraněním své vlastní existence?

            Co tím chci říct?

            Chci říct, že pokud bychom si v božím království uvědomovali svoji existenci, byli bychom od boha pořád ještě odděleni právě touto vlastní existenci.

            ,To jsem já, a to je bůh!´ uvědomovali bychom si sami sebe, a uvědomovali bychom si boha jako něco, co je pořád mimo nás.

            Ale v božím království není přece možné, uznejte sama, aby existovalo něco jiného než bůh. To jest, aby boží království bylo božím královstvím, na rozdíl od tohoto světa, které právě proto není božím královstvím, že se tady potulují všelijací šmejdi, čerti a jiná pakáž, musí v něm existovat jen bůh.

            Proto ne v pekle, ale v božím království musí být naše existence beze zbytku zlikvidována, aby byla naplněna tato premisa, abychom my sami takto splynuli s bohem.

            Chápete, paní Veroniko?

            Já vím, že chápete, jste inteligentní žena!

            K čemu by nám byla v božím království naše existence, náš život, naše památka, jež musí být ve srovnání s bohem, který je vším, absolutně nicotná?

            Tam, kde je bůh, kde je jen bůh, je naše existence, veškeré naše snažení, zcela zbytečné a naprosto irelevantní, a náš život věčný, to jest život v bohu, nemůže se počít jinak než naší likvidací, která je skutečným vzkříšením.

            A to platí i naopak, paní Veroniko.

            Ti, co lpí na své památce, na své existenci, ti skončí v pekle, kde se budou bez přestání chvástat, jací jsou dobří, jak si zaslouží žít věčně, protože chodí do kostela, protože stojí na straně dobra, protože nenávidějí čerty, ano ti, skončí v pekle, protože budou uvězněni ve své existenci, budou touto existencí oddělení od boha, protože jí budou přisuzovat větší význam než existenci boha.“

            „Ježišmarjá, co to je?! Tam na zemi!“ vykřikla však najednou ona inteligentní žena, ukazujíc na zem.

            „To je můj ocas,“ řekl jsem, protože to, na co ta žena ukazovala, byl opravdu můj ocas, který mi vylezl zpod ornátu.

            „Panebože, dejte to pryč! To je hnus!“ křičela ta inteligentní žena.

            „To, bohužel, nejde, protože jsem čert,“ řekl jsem.

            Žena se na mne podívala a pak vybuchla: „Já vás tak nenávidím! Nenávidím! To, co jste mi říkal, to není pravda! Není!“

            „A co když je? Co když je to pravda? Co pak, milá paní Veroniko, ha?“ zašklebil jsem se.

            „Není! Nemůže to být pravda! Táhněte ke všem čertům! Slyšíte, táhněte ke všem čertům!“ byla paní Veronika ve svém hněvu tak pekelně rozkošná, že být svatou Terezou, a ne čertem, už bych se svíjel v extázi, vyrážeje ze sebe to nejslastnější sténaní, jaké se jen může z hrdla světice vydrat na tento boží svět...