Tato země není vaše, pane profesore Halíku!

Mýlíte se, pane profesore Halíku, jako vždy! Tato země je naše a občané našeho státu v něm nejsou žádní cizinci! Sbalte si svých pět švestek a vypadněte odtud, když se vám tady nelíbí!

Byl jednou jeden profesor.

A taky farář.

Asi to pro vás nebude nic nového, když vám řeknu, že se jmenuje Halík.

Takže vám už ani nemusím říkat, protože to už dávno víte, že vylezl na kazatelnu, bylo to zrovna v 17. neděli v mezidobí, a začal hřímat: „Musíme se snažit jasně rozlišovat mezi oběťmi násilí a hladu a mezi oběťmi falešných slibů pohodlného života na Západě.

Avšak těm, kterým pomoci můžeme, těm pomůžeme, a to nejen proto, že jsme k tomu zavázáni našimi právními závazky, ale také proto, že jsme snad ještě úplně nezapomněli (ať už navštěvujeme kostely, nebo ne) zásady evangelia a také hodnoty humanismu a solidarity, na nichž stojí evropská kultura.

Pomůžeme jim především proto, že jsme lidské bytosti, nikoliv sobecké bestie s kamenným srdcem. Jsme lidmi natolik, nakolik vidíme v lidech v nouzi lidi, ne přítěž.“

Dal už se ale nedostal, protože ve svatém zápalu se příliš naklonil z kazatelny a tíha jeho vlastního těla, jež bude jednou vzkříšeno k životu věčnému v pekle, ho převážila tak, že spadl dolů a nabil si vám hubu!

Ale to ještě nebylo všechno, protože když šel s tou rozbitou hubou domů, chytli ho nějací lidé na ulici za ruce a za nohy (podle rozbité huby poznáte je!), a tak ho nesli až na česko-německou hranici, kde ho hezky vypakovali z Česka se slovy: „Táhni si do svého multikulturního ráje!

Tato země je naše a my, občané této země, máme právo a budeme si rozhodovat, s kým budeme v naší krásné zemi žít, až nám ji sucho spálí na troud!“

Ale to bylo naprosto v pořádku, protože ti občané měli naštěstí zdravý rozum, žádný strach, to jen Kristus, nepřítel národních států a západní civilizace, zcela odtržený od reality říká: „Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem, amen!“