Nejsou to hrdinové, pro mě jsou skuteční hrdinové sovětští vojáci ze srpna ‘68

Máme mlčet, a nebo chválit za něco, co absolutně nemá smysl? Kdy jindy se vyhranit proti účasti našich vojáků v Afghánistánu, když ne právě u takových to smutných událostí?

Už brzy půjdeme položit prostou kytici lučních květů a zapálit svíčku k nenápadnému pomníčku.

Již pět desetiletí nám tento prostý kámen, o který my, členové naší základní organizace, s láskou a pietou pečujeme, připomíná smrt opravdového hrdiny, o němž se nikde nepíše a přece, mám-li porovnat tohoto hrdinu s „hrdiny“, již padli v Afghanistánu, místo toho, aby střežili naše hranice před osvalenými migranty s mobilními telefony a ve značkovém oblečení, jsou to nebe a dudy.

„Na tomto místě v srpnu 1968 tragicky zahynul při osvobozování naší země na dehydrataci a přehřátí organismu vojín Sovětské armády Vasilij Alexejevič Prochorov.

Zemřel, abychom mohli v klidu pracovat.

Nikdy nezapomene!

Českoslovenští občané!“ stojí psáno zlatým písmem na tomto pomníku.

Ano, Vasilij Alexejevič Prochorov, to je skutečný hrdina!

Když v roce 1968 rozehrávaly u nás západní rozvědky své temné hry, kdy hrozilo, že se moci chopí nikým nevolená pseudoelita, neváhal Vasja Prochorov ani minutu, a vydal se do naší, od jeho rodné vesničky Sarapulka nedaleko Novosibirsku tisíce kilometrů vzdálené, vlasti, aby zabránil občanské válce, kterou chtěli u nás rozpoutat pravdoláskaři z KANu a K231.

Ne, nedělal to pro peníze, jako ti, co v cizím žoldu bojují za zájmy světovládců!

Dělal to z přesvědčení, z horoucí lásky k bratrské zemi, prostě se sebral a šel, bez zbytečných póz a řečí.

A tak se Vasja Prochorov ocitl 21. srpna 1968 na křižovatce nedaleko našeho městečka jako regulovčík, vysazen tam z velitelského vozidla. Stál tam věrně a nehnutě i 22. srpna i 23. srpna, aby 24. srpna statečně padl v boji s nepřítelem na dehydrataci a přehřátí organismu.

Jeho smrt byla ovšem zbytečná a vinu na ni nese zmanipulovaný dav, který obracel směrovky a mátl tak bratrskou Sovětskou armádu. Zásobovací kolona pak projela křižovatkou, kterou Vasilij Prochorov, věren přísaze sovětského vojína, neopustil, až ve chvíli, kdy statečný Vasja již dodýchal.

Ne, jeho smrti nikdo nelitoval, ani Brežněv, ani nikdo jiný se o ní v Pravdě nezmínil, protože hrdinství Vasji Prochorova bylo docela přirozené a neokázalé. Vasju nedopravili domů, do jeho rodné vsi se slávou a v luxusní rakvi. Domů putoval, jak se na takového prostého hrdinu sluší a patří, v zinkové rakvi a bez fanfár.

A pohřeb?

Kdepak by ho pohřbívali do rodné země s vojenskými poctami, jako tamty!

Ani ho nepovýšili in memoriam, ale copak by náš milovaný Vasja o to stál?

„Jděte s tím někam, kdyby bylo třeba, jel bych tam zas, stál tam na slunci!

Jaký já jsem svobodník in memoriam, řekněte sami?“ řekl by Vasja, kdyby ho snad chtěli zase povýšit.

Takových hrdinů si je třeba vážit, jejich památku je třeba uchovávat ve věčné paměti!

Proto se již brzy vypravíme k tomu prostému kameni, abychom u něj položili kytici docela obyčejných lučních květů a zapálili svíčku na paměť našeho statečného Vasji Prochorova.

„Nepřišel jsi a tví druzi ve zbrani zbytečně bránit naši vlast, milý Vasjo.

Tvá smrt budiž nám připomínkou, že lidská svoboda se nerodí lehce, že je třeba za ni bojovat, což si dnes, když se nad naší zemí zase stahují černé mraky, ukazuje stále víc!“ pronese jako vždy Standa Novák, předseda naší organizace.

Půjdeme pak domů, ale nebude klidně spát.

Budeme se v noci budit s nadějí, že uslyšíme onen hukot, jako tenkrát v osmašedesátém, když jsi nás, Vasjo, přišel osvobodit, položit svůj mladý život za naši svobodu, kterou nám zase chtějí vzít.