Včera drazí, dneska vrazi! Zasloužilý soudruh Filip vzpomíná na srpen ’68

A s ním i všichni ostatní zasloužilí soudruzi a všechny zasloužilé soudružky. A že jich je! Jako rudého vlčího máku v kulacké pšenici!

            Nedalo mi to a vyhledal jsem pamětníka srpna 68, abych se dozvěděl, co nejvíce podrobností oněch dramatických událostí, o kterých se nyní tak mluví na každém pracovišti i v každé domácnosti.

            Pan Vojta Filip ochotně vyslyšel moji prosbu a uvolil se mi říct všechno, co si pamatoval. Navštívil jsem ho proto v jeho domku ve smluvený den a smluvenou hodinu.

            Ještě, než se pustil do vyprávění, nalil mně i sobě stopečku skvělé domácí slivovice, kterou jsme do sebe vzápětí obrátili. Jeho žena, skvělá kuchařka, položila na stůl právě upečený piroh a vybídla mě: „Berte si, tak my si užíváme důchodu, furt něco žereme.“

            Vzal jsem piroh a usedl vedle Vojty Filipa k počítači, kde už byla na monitoru nachystána mapa CCCP.

            „Když jsem šel 20. srpna spát, měl jsem takové divné tušení. A opravdu, když jsem se pak ráno probudil, byla invaze už v plném proudu.

            ,Včera drazí, dneska vrazi!‘ zmocnil se mne takový hněv, že jsem sotva mohl dýchat.

            Na nic jsem nečekal a běžel do práce, do fabriky, jako šílený. Tam už se spontánně organizoval odpor proti okupantům. Lidé fasovali barvy a štětce, a takto vyzbrojeni vyráželi do ulic, aby kde co pomalovali nápisy odsuzujícími barbarský vpád Ukrajinců.

            Stoupl jsem si taky fronty, ale někdo mne chytl za rameno.

            Byl to předseda naší závodní organizace, soudruh Standa Novák, poctivý komunista, který už koncem padesátých let nenechal na Chruščovovi nit suchou kvůli Krymu.

            ,Pro tebe mám jinou práci, soudruhu,‘ řekl a pokračoval, ,myslel jsem na tebe celou noc. Jsi mladý muž, na vrcholu fyzických sil, navíc svobodný. Tvé svaly teď potřebujeme ze všeho nejvíc. Ukrajinci tady budou co nevidět, půjdeš stavět živé barikády.

            Víš, jak se staví živá barikáda, soudruhu?‘

            ,Ano, vím, soudruhu předsedo. Lidé si stoupnou těsně vedle sebe v několika řadách, tak aby mezi nimi neproklouzla ani myš, natož tank,‘ přikývl jsem.

            ,Ukrajinci se nesmí dostat do centra našeho města. Musíme jim v tom zabránit stůj. Utíkej do Gottwaldovy ulice a tam se připoj k ostatním,‘ nařídil mi předseda závodní organizace a plácl mne otcovsky po zádech, ,nic se neboj. Ty jejich ukrajinské tanky taky nejsou všechno. Pravda je na naší straně. Hezky stůj a nepohni se ani za nic.

            ,No pasaran!‘ to jsme si říkali v únoru 1948, když jsme postavili, příslušníci Lidových milic, v Malostranské ulici taky živou barikádu, abychom zabránili zmanipulovaným studentům jít na Hrad protestovat proti legitimně zvolenému soudruhu Gottwaldovi.

Bylo mi tolik, kolik je teď tobě a taky jsem byl svobodný.

            Víš, co to znamená, no pasaran?“

            ,Že neprojdou, soudruhu předsedo!‘ odpověděl jsem.

            ,Přesně tak.

            Ale už utíkej!

Co nevidět už tady budou,‘ řekl soudruh Standa Novák a odběhl za dalšími povinnostmi hlavního organizátora odporu proti ukrajinským okupantům.

Pelášil jsem rychle do Gottwaldovy ulice. Živá barikáda už tam stála, tvořili ji mladí a svobodní muži. Stihl jsem se postavit ještě do první řady, kde bylo místo, a už se objevil ukrajinský první tank s bílým pruhem.

,Musíme se chytnout kolem ramen, aby dostali Ukrajinci strach!‘ křikl kdosi.

Chytli jsme se kolem ramen a ukrajinský tank se opravdu zastavil asi ve vzdálenosti asi padesáti metrů od nás. Stál tak asi pět minut, než se zase pomalu rozjel.

Blížil se, ale my neustoupili ani o centimetr.

Když byl deset metrů od nás, tak zase zastavil. Hleděli jsme do jeho periskopů, vůbec jsme neuhnuli pohledem.

Po deseti minutách začal ukrajinský tank couvat, ale my věděli, že je to jen léčka, že Ukrajinci svůj ústup jen předstírají, a proto jsme se dál drželi za ramena. Tank poodjel od nás padesát metrů a zase zastavil. Hlaveň jeho děla klesla a mířila přímo na nás.

,Včera drazí, dneska vrazi!

Jdi domu, Olehu, čeká tě Oksana!‘ stačili jsme ještě vykřiknout, než ukrajinský tank do nás vypálil tříštivým.

Na nic víc si z jednadvacátého srpna nepamatuji. Mohlo být tak čtvrt na osm ráno, když se to stalo. Z těch, co jsme tam stáli, jsem na světě už jen já,‘ řekl Vojta Filip a ukázal na mapu CCCP, zabodávaje svůj prst do Ukrajiny, „okupanti přijížděli odtud. Prach, který se jim usadil na tancích je prozrazoval, byl to bezpochyb ukrajinský prach z Doněcké a Luhanské oblasti, historie srpnové okupace je stoprocentně zfalšovaná.

Vojta Filip smutně pokýval hlavou a já sáhl do kapsy, abych z ní vytáhl tisícovku.

„Tu máte, vaše vzpomínka mi ukázala srpnovou okupaci ze zcela nové perspektivy,“ podával jsem mu bankovku.

Vojta Filip ji vzal, důkladně prohlédl proti světlu a pak si ji strčil do kapsy.

Potom nalil mně i sobě slivovici, kterou obrátil do sebe, zvolav předtím: „Dnes drazí, zítra vrazi, já je znám dobře, Ukrajince!“