Budoucnost patří stejnopohlavním manželstvím, pane kardinále Duko!

Marně lobboval kardinál Duka u Babiše, popíjeje u toho víno, proti stejnopohlavním sňatkům. On i jemu podobní se musejí smířit, že manželství mezi mužem a ženou je mrtvou minulostí

            Na začátku letošního podzimu jsem vyhledal své vzdálené, pohříchu jediné příbuzné a oznámil jim, že se budu ženit.

            „Nevidím jediný důvod, proč bych vás o tom neměl informovat, zvláště není-li moje ženitba čistě formální záležitostí.

Miluji svoji budoucí ženu a touto láskou se nijak netajím. Cosi se v mém životě brzy změní, ale chci vás ujistit, že na mém vztahu k vám, mým jediným příbuzným se nic nemění, ano, nepředpokládám, že by se můj brzký vstup do manželství měl snad nějak negativně odrazit na našem, byť vzdáleném příbuzenství, vždyť dosud neměl jsem na světě nikoho jiného než vás, byli jste mi nejbližší lidé,“ řekl jsem příbuzným něco v tomto duchu a dále je do nejmenších podrobnosti informoval o tom, jak jsem se seznámil se svou budoucí ženou a jak jsem se pevně rozhodl, že vstoupím do manželství.

            Když jsem to všechno vypověděl, začali mi k mému nemalému údivu mojí vzdálení příbuzní, vlastně vzdálené příbuzné, neboť se jednalo o vzdálenou tetu a její dvě, již dospělé, avšak neprovdané dcery, můj úmysl vehementně rozmlouvat. Totiž nerozmlouvaly mi ženitbu jako takovou, ale to, že si chci vzít ženu.

            „Chceš se ženit, dobrá.

            Nemohu ti to zakázat, neboť nás příbuzenský vztah není toho druhu, který by mi dovoloval, abych ti to zakázala, a ty jsi mne musel bez výhrady, už jen ze zvířecího strachu z vydědění, poslechnout,“ začala teta, zatímco sestřenice (vzdálené ovšem), souhlasně přikyvovaly, „nezbývá mi tedy, než apelovat na tvůj zdravý rozum.

            Říkáš, že si chceš vzít ženu.

            Dokonce tvrdíš, že ji miluješ.

            To je sice hezké, ale je třeba myslet i na praktické věci.

            Být tebou, být na tvém místě, vzala bych si muže.“

            „Muže?“ podivil jsem se tetiným slovům.

            „Ano, muže.

            Je přece známým faktem, že muži vydělávají víc než ženy. Co se týče zaopatření, bylo by pro tebe výhodnější vzít si muže. Nezapomínej, že dnešní muži jsou už jiní, než bývali. Nebojí se domácích prací, nebojí se dávat najevo své city a svou lásku. Zastanou v domácnosti totéž, co ženy, dokážou se plně věnovat rodině, avšak nosí domů více peněz než ženy.

            Copak to není pádný argument k tomu, abys vstoupil do manželství s mužem, zvláště budeš-li mít nárok na společné zdanění a případný, nedej bože, samozřejmě, vdovský důchod, který bude nutně vyšší, než kdybys sis vzal ženu?“

            „Promiňte, teto, ale já vůbec nechápu, co mi tím vším chcete říct.

            Miluji ženu, chci s ní vstoupit do manželství, do posvátného svazku, a vy mě nutíte do sňatku s mužem!“ ohradil jsem se.

            Teta i její dcery mne obstoupily.

            „Dobře ti radím!

            Dej na mě!“ řekla teta docela tvrdě.

            „Matka ti dobře radí!

            Nebo si myslíš, že je hloupá!?“ houkla na mě sestřenice.

            „Měl bys to udělat!

            Vzít si muže!

            Už kvůli nám!“ zasyčela mi do ucha druhá sestřenice.

            „Kvůli vám?“ řekl jsem nechápavě.

            „Jsme přece tvoji jediní příbuzní.

            Nebo chceš, aby se na nás lidi dívali skrz prsty?

            Máš vůči nám i jisté povinnosti, na to nezapomínej!

            Pojí nás pouto, které nelze jen tak přetrhnout, krev která koluje v našich žilách, je částečně i tvoje krev.

            Musíš si vzít muže!

            Je to pro tvoje dobro!“ řekla teta.

            „Promiňte, teto, ale to nepůjde.

            Nemohu si vzít muže.

            Nejsem buzerant.

            Miluji ženu a chci si ji vzít, copak to nechápete?“ bránil jsem se.

            „Ty nic nechápeš!“ vykřikla teta a nanejvýš rozhořčená pokračovala, „kliď se nám z očí!

            Takové příbuzenstvo opravdu nepotřebujeme!

            Člověk aby se ještě za tebe styděl!

            Pane bože, za co nás tak trestáš tímto příbuzným!?“

            „Ale teto...?“ nestačil jsem nic říct, protože mne sestřenice, ostatně velmi široké v ramenou, stejně jako jejich matka, uchopily každá z jedné strany.

            „Vrahu!

            Chceš nás připravit o matku!

            Proč jsi za námi vůbec chodil!?

            Kdyby ses radši nikdy nenarodil, bylo by nám líp!

A my ti ještě uvařily čaj, pohostily tě zavařeninou“ křičely jedna přes druhou, dokud mne nevyhodily z jejich domu.

„Ech, příbuzné si člověk nevybírá! Vždyť už je přece nemusím nikdy vidět,“ mávl jsem nad tím rukou a, nasednuv na bryčku, pobídl jsem koně, „hyjé!“

Brzy jsem vjel do polí a tam na své příbuzné docela zapomněl, jako každý zamilovaný muž těsně před svatbou plně jsem se zaměstnával luznými představami manželského sexu tak, že jsem málem po dvou hodinách jízdy minul odbočku, a místo k sobě domů jel pořád dál a dál, až bych dojel do cizího, zcela mi neznámého kraje.