Proč se V. Klaus ml. pořád cpe na fašistický Facebook?

Bůhví, odkud se v pravičákovi V. Klausovi ml. bere svaté přesvědčení, že má základní lidské právo na profil na neomarxistickém Facebooku. Že by to bylo výchovou? Ostatně stačí, že mu ty jeho třesky plesky nemažou na Novinkách

            Tak jako každého rána taky dnes jde Václav Laus do práce, jde do svého Institutu, těší se tam jako malé dítě a jeho ústa jsou roztažena do blaženého úsměvu, jenž není vyvolán ničím jiným než jen živou představou, jak jsou v Bruselu z něho, největšího bojovníka proti evropskému establishmentu, posraní až za ušima.

            „Já!

            Já!

            Já!“ vzdychá slastně Václav Laus do rytmu svých kroků.

            Ale v tom jako by ho udeřil někdo palicí do hlavy, jako by na něho spáchal, už potřetí (!) nepěkný atentát!

            Na fasádě jeho Institutu, onoho mozkového trustu, jenž udává směr veškerého myšlení, dosud pokojně podřimujícího za potemnělými okny, se skví obrovský světélkující nápis: „LAUS JE ZLODĚJ ZLODĚJSKÁ!“

            Nevěřícně na to hledí Václav Laus, ale není to zlý sen!

            Nápis na zdi hlásá do světa nepříjemnou pravdu.

            „Co!?

            Co!?

            Co to dák!?“ vyráží ze sebe nebohý Václav Laus, docela připomínaje solný sloup.

            Ale to už do práce přichází Láďa Prakl. Včera si v louhu umyl svůj ohon, pořádně jej naleštil a tak má hned po ránu dobrou náladu. Pohvizduje si nějakou melodii, která ho napadla, když si čistil zuby solvinou, která činí chrup kuřáků nádherně bělostným.

            A tu i on spatří nápis.

            Bodne jej u srdce, taková sprostá pravda!

            „Havel!“ ví hned Láďa Prakl, kdo to má na svědomí.

            Duchapřítomně se rozběhne a během chvilky vlastním tělem a s nezanedbatelnou pomocí koňského, nyní rozpuštěného ohonu, zakryje nápis, stačí to, však bohužel jen na jedno slovo.

            Situace se zdá beznadějná, ale to už do práce přichází i Vajgl. Vykládá si něco pro sebe arabsky, ale i na něj působí nápis stejně jako elektromagnet na kovovou pětikorunu. Okamžitě se přilepí na zeď a vlastním tělem zabraňuje, aby ta velká tiskací písmena hlásala do světa nepříjemnou pravdu.

            „Musíme to zamalovat dřív, než začnou chodit lidi!“ uvědomuje si Láďa Prakl vážnost situace.

            „Jo, to musíme. Ale taky to musíme zakrývat, protože nikdy nevíš, kdo půjde zrovna kolem,“ upozorňuje zase Vajgl na to, že se nemohou odlepit od zdi, protože by si nápis mohl vyfotit nějaký náhodný chodec a dát to pak třeba na facebook.

            Ale to už do práce přichází i Jindra Prejt.

            „Jé, kucí, co děláte přilepený na tý zdi?“ ptá se.

            „Hurá!“ vykřikne radostně Prakl a dodává, „Jindra zakryje nápis a my poběžíme pro barvu, abychom to mohli zamalovat!“

            A tak se opravdu stane.

            Jindra Prejt zakryje svým tělem celý nápis, přitiskne se ke zdi tak, jako by byla lajna toho nejbáječnějšího kokainu a Vajgl s Praklem běží pro barvu.

            Vědí, že se hraje o sekundy a proto sebou mrsknou tak, že za tři minuty jsou zpátky i s barvou a štětkou.

            „Tak a teď to zamažeme!

            Já vám dám, že LAUS JE ZLODĚJ ZLODĚJSKÁ!“ vykřikne Prakl a začne zamalovávat nápis.

            „To nesmíš, Láďo!“ vykřikne však kdosi za ním a vytrhne mu bez ptaní štětku z ruky hned po prvním tahu.

            Láďa Prakl se otočí a koho nevidí?!

            Vidí Lause ml.!

            „Musíme to zamalovat!

            Vždyť je to přece pravda!“ vyhrkne Láďa Prakl.

            „Ne, nesmíme to zamalovat,“ řekne Laus ml, a vezme Láďovi Praklovi z ruky i plechovku s barvou, „nesmíme to zamalovat, protože nejsme nacisti, to si pamatuj!

            Máme svobodu slova a každý má právo vyjádřit svobodně svůj názor, třeba i na zdi tátova Institutu.

            Co je zveřejněno, nesmí už být smazáno, leda by se to týkalo genocidy!

            Tento nápis se však genocidy netýká, proto jej nesmíme smazat.

            Svoboda slova je nedotknutelná!

            Chápeš, Láďo, nedotknutelná!

            To mě vždy učil táta.

            Že je to tak, tati!

            Že jsi mě to učil!“

            Laus ml. se obrátí na Lause st..

            Toho zmínka o svobodě slova zázračně probrala z jeho ohromení.

            „Ano, to jsem tě vždy učil.

            Svoboda slova je nedotknutelná, přesně tak,“ přikývne Laus st. a pohladí Lause ml. po hlavě, „naší povinností je teď umožnit lidem, aby mohli zcela svobodně diskutovat o tom, že jsem zloděj zlodějská.

            Svobodná diskuze, to je nejlepší metla na havlisty, toho se bojí ze všeho nejvíc!“

            „Za všechno, co je ve mně dobré, vděčím tobě, tati,“ řekne Laus ml. a zeptá se, „je to pravda, tati, že jsi zloděj zlodějská?“

            „To se ví, že je, synku, jakpak by nebyla!

            Tady ti dva, ti by mohli vyprávět, chichi“ ukáže Laus st. na Vajgla s Praklem a smíchem se div nezakucká.

            „Jo, to bychom mohli, hehe!“ zasměje se Prakl.

            „Neříkal jsem to, že se svoboda slova vždy vyplatí!“ vykřikne radostně Laus ml. a podívá se na hodinky, „no nic, já už musím letět do sněmovny!“

            No a od té doby svítí a bije do očí na zdi Institutu Václava Lause nápis „LAUS JE ZLODĚJ ZLODĚJSKÁ“.

            Lidé se před ním beze strachu fotí a přitom uznale pokyvují hlavou: „Asi dobrý oddíl, to se hned pozná, když někdo miluje svobodu slova víc než sebe sama!

Nacisti na facebooku by to už dávno smazali!“