Nechejte si svůj diesel, paní Šichtařová, já jdu pěšky

Automobilismus je smrtelnou chorobou naší civilizace, a je už jedno, jestli sedíme v elekromobilu, nebo v dieselu. Článek paní Šichtařové pak jen dokladá, že lidé jsou druhem určeným k vyhynutí či vyhubení, jako kdo chce  

Maminka nás, děti, každý den naloží hezky všechny do autíčka, vlastně ani ne naloží, samy tam naběhneme, jak se nemůžeme dočkat, až se povezeme autíčkem.

„Přece nebudete chodit pěšky, fuj, takový hnus!

Abyste si ošoupaly nožičky, moje zlatá děťátka!

Ale nebojte se, maminka vás bude vozit celý den v autíčku!“ ujišťuje nás maminka, když kontroluje, jestli jsme dobře připoutané v našem autíčku, aby se nám nic nestalo, kdyby nám někdo náhodou vjel do protisměru.

„To je paráda!

Budeme se vozit celý den v autíčku!“ zatleskáme ručičkama.

„Kam chcete jet, zlatíčka?“ zeptá se maminka, když si sedne za volant.

„Do města!“ vykřikneme, protože ve městě jsou kruháče, které milujeme, a taky semafory, líbí se nám ta barevná světélka, jak blikají, jak se autíčka poslušně rozjedou, a pak se zastaví a tak pořád dokola, zatímco motory těch autíček spokojeně brumlají a lidé v těch autíčkách se šťastně usmívají, že nemusejí chodit pěšky a můžou sedět v autíčku jako my.

„Tak dobře, pojedeme do města,“ usměje se maminka a nastartuje.

Motor naskočí, maminka vycouvá, ohlížejíc se do zadu a už jedeme!

Maminka je dobrá řidička, za volantem jí to náramně sluší. Když maminka řídí, má takové divně lesklé oči, skoro jako při orgasmu, a taky takový sebevědomý výraz, asi proto, že naše autíčko je tak velké, abychom se všichni do něj vešli.

Jedem a všude je plno autíček, maminka, aby se zbytečně nevysilovala, si to v zatáčkách zkracuje přes čáru, dělají to tak všichni, ale naše maminka to dělá ze všech nejlíp!

Jedeme a neloudáme se, jako kdybychom šli pěšky, a to se nám strašně líbí.

„Ať si nechají svůj elektromobil, já jdu do diesela!

Podobně jako si RVHP myslela, že poručí větru, dešti, europoslanci si myslí, že poručí fyzice a auta nebudou mít téměř žádné zplodiny,“ nadává maminka po cestě na europoslance, že nám chtějí vzít naše dieselové autíčko.

Ale to už jsme ve městě.

Všude je tolik autíček, až se nám z nich hlava točí!

Kam se podíváš, tam jsou jen autíčka!

A šťastní lidé v nich!

„Maminko, podívej, to je autíček!

A jak jsou všechna velká!

Skoro jako naše SUV!“ jsme jak u vytržení ze všech těch autíček.

Snažíme se ty autíčka spočítat, ale dopočítat se nemůžeme.

„Maminko, ty jsi ekonomka, řekni nám, kolik je těch autíček?“ ptáme se proto maminky.

„Touto ulicí projede denně sto tři tisíc aut,“ odpoví maminka, protože jsme právě na severojižní magistrále.

„Sto tři tisíc aut!“ vydechneme, protože si to vůbec nedovedeme představit a tak nám maminka pomůže, „Kdyby se ta autíčka postavila za sebe, taky by vytvořila kolonu přes celou republiku.

A kdyby v každém autíčku seděli průměrně dva lidé, tak kdyby se ti lidé postavili za sebe, tak by ta fronta měřila třicet kilometrů.“

„Jenom třicet?“ jsme zklamaní.

Ale to už uvízneme v koloně.

„Jé, kolona!

Stojíme na místě!“ křičíme nadšením.

Maminka už tak nadšena není, a tak začne nadávat na politiky, že „neřeší dopravu“.

Ale nám kolona nevadí, aspoň pak budeme mít, až budeme staří, na co vzpomínat, jak jsme stáli v koloně, tedy jestli se toho dožijeme, jestli z nás klimatická změna taky neudělá uprchlíky a my se neutopíme někde v moři.

A pak se zase rozjedeme a maminka nás vozí všemi těmi ulicemi celý den, a když přijedeme domů, jsme tak utahané, že se nám ani z auta nechce a maminka nás musí tahat ven jednoho po druhém.

„Ještě, že máme autíčko!

Co bychom bez něho dělali!

To bychom jistojistě bez něho museli zemřít!“ víme, když večeříme suchary s medem, které nám maminka nachystala, protože se nám pokazila lednička a taky robot, maminka tam vždy ulomí takový zobáček.

Maminka nás pohladí a řekne: „Život bez auta je nemyslitelný. Kdo chce přežít musí mít auto, musí v něm jezdit každý den, víc a víc, jinak to nejde, kdyby tomu tak nebylo, tak by přišlo o práci spousta lidí v montovnách, a vůbec by všude bylo bez aut tolik místa a tolik ticha, že by člověk nemusel ani jezdit autem do přírody, aby si od toho hluku musel odpočinout a co by pak celé dny dělal?!“

„Maminečko, nechejme si diesela, ať můžeme jezdit do přírody, abychom si odpočinuli od hluku a od lidí!“ vykřikneme spontánně.

„To víte, že si necháme diesela!“ uklidní nás maminka a pak přísně dodá, „a teď spát!“

Poslechneme maminku, jdeme spát a zdá se nám, že je už je zase ráno, že nás maminka zase nakládá do autíčka a že nás zase veze do města, kde je spousta jiných autíček, a jsme v tom našem snu tak šťastné, že si ani nevšimne, že jsme se zase probudily, a že nás maminka zase naložila do auta, a že všude je spousta autíček, a v nich sedí děti jako my, které možná taky, nevědí, stejně jako my, že už se jim to nezdá, že sedí v autíčku, protože ta spousta autíček kolem je holá skutečnost...