Povedená štvanice na lidskou hyenu

Mně se štvanice libí. Člověk se při nich nádherně odreaguje, vyčistí hlavu, jak se říká. A taky občas, což je v mém případě obzvláště důležité, vytáhne paty z té své čajovny, kde sedí a čučí do magoráku

            Zrovna jsem procital z bezesného spánku (už dlouho se mi, spícímu, nic nezdá), když mi byl doručen doporučený dopis od knížete S.

            „Milý jmenovče,“ psal mi svým typickým švabachovitým písmem onen příjemný a žoviální starý pán, o jehož vlastenectví nemůže být sebemenších pochyb, „nemáte-li dnes nic lepšího na práci, zvu Vás srdečně na štvanici, která se bude konati na mých polích, lukách, jakož i v lesích.

            Začátek jest stanoven na desátou hodinu dopolední. Bohaté občerstvení, včetně magoráku, zajištěno.

            S pozdravem Váš kníže S.“

            Nebudu tajit, že mi ono pozvání přišlo náramně vhod, protože jsem neměl ještě žádný program na tento den, leda bych jej zase celý proseděl v čajovně a jen to jsem věděl, že makat se mi rozhodně nechce. Honitby knížete S. jsou proslulé hojností zvěře, jež sama ochotně leze lovcům před ústí jejich pušek, snad ještě nikdy se nestalo, aby se někdo z honů, pořádaných knížetem S., odcházel s prázdnou, i když by měl být jeho jediným úlovkem prachobyčejný pratur či rys ostrovid.

            Srdečně zván, přijal jsem tedy tuto nabídku s nadšením, jež lze jen velmi těžko vylíčit tak, aby toto líčení bylo zcela objektivní. Skákal jsem, výskal, luskal prsty, šťastně se smál, mával rukama a kdoví co ještě, abych se krátce před desátou hodinou opravdu již nalézal v rozkošném sídle knížete S., kde se už tísnili nedočkaví lovci, zatímco venku fanaticky štěkali knížecí lovečtí psi, sotva zadržováni svými psovody.

            „Přátelé, dámy z toho pochopitelně nevyjímajíce,“ pravil kníže S. přesně úderem desáté, zahajuje štvanici, „mé honitby jsou bohaté na zvěř jako žádné jiné honitby v této zemi, vždyť mí myslivci jsou špičkoví odborníci. Obdržel jsem však důvěrnou informaci, že v mých honitbách zdržuje se jistý kriminální živel.

            Napadlo mne tedy uspořádat štvanici na něj, neboť jen velmi špatný hospodář, trpí ve svém revíru škodnou.

            Poznáte jej snadno, lže jako když tiskne Kunderovy romány.

            Nezbývá mi tedy než jen nám všem popřát: ,Lovu zdar!‘“

            „Lovu zdar!“ odpověděli všichni přítomní, vzrušeni navýsost důvěrnou informací, kterou nám sdělil kníže S., totiž že dnes budeme štvát jakéhosi kriminálníka.

            „Na kriminálníky jsou nejlepší broky o průměru 3,5 mm,“ tvrdila jakási žena s puškou přes rameno.

            „Kdepak, kdepak, milá paní!

            To se pletete, na kriminálníky je nejlepší kulovnice!“ oponoval ji jakýsi muž, kterého jsem již kdysi spatřil na golfu.

            Za takových a podobných řečí jsme se rozvinuli do nádherné rojnice, zatímco byli vypuštěni psi, kteří se okamžitě rozběhli po stopě onoho kriminálníka, již neomylmě větřili.

            Postupovali jsme vpřed a, soudě dle štěkotu, štvali psi kriminálníka vytrvale před sebou. Lidé, kteří kráčeli vedle mne, se ukázali lidmi inteligentními, ba co víc, i vzdělanými.

            „Nejhorší je, když se takový kriminálník dostane do vlády. Takových případů bylo již mnoho,“ tvrdil člověk, jenž kráčel vedle mne.

            „Přesně tak,“ přitakal mu člověk, jenž kráčel po mé levé ruce.

            „Je to na nás, aby se takových kriminálníků dostávalo do vlády nejméně. Vždyť nejvíce vypovídá složení vlády o nás samotných,“ podotkl jsem já.

            „Přesně tak,“ přitakal mi člověk, jenž kráčel po mé levé ruce.

            Čas plynul, a šance na přežití kriminálníka se tomu úměrně zmenšovala. Štvali jsme jej z místa na místa, nedali mu na chvilku oddechnout. Psi mu byli neustále v patách, něco takového by uštvalo i tlupu pralidí, natož kriminálníka, byť by ten byl zvyklý jakkoliv makat.

            „Teď už jistě bude docela uštvaný, štveme ho dobře již šest hodin,“ řekl člověk, jenž kráčel po mé pravé ruce, když se Slunce dotklo obzoru.

            „Přesně tak,“ přitakal člověk, jenž kráčel po mé levé ruce.

            Všech se nás zmocnilo nevídané lovecké vzrušení, neboť šťastné rozuzlení naší štvanice bylo již nablízku. Vešli jsme právě do nějakého řídkého březového lesa (ostatně si nyní uvědomuji, že jsem dosud neviděl žádný březový les, jenž by byl skutečně hustý).

Psí štěkot se už nijak nevzdaloval, bylo jasné, že kriminálník již nemá sílu před námi prchat, že jsme jej skutečně uštvali. A opravdu, když se stromy zničehonic rozestoupily a před námi se objevil palouk, spatřili jsme na tomto palouku smečku knížecích psů, obstoupivších mohutný solitérní dub, na který z posledních svých sil vylezl štvaný kriminálník.

            „Je váš!“ vykřikl člověk, jenž kráčel po mé pravé ruce, neboť tento dub nalézal se skutečně v mém perimetru.

            „Přesně tak!“ přitakal člověk, jenž kráče po mé levé ruce.

            Odjistil jsem zbraň, přistoupil k dubu a zvolal: „Slezte dolů z toho dubu, vidím vás, Babiši!“

            Kriminálník však moji výzvu neuposlechl a tak jsem si musel pro něj dojít.

            Sotva jsem se i s ním dotkl země, vmetl jsem mu do tváře: „Stálo ti to za to, těch padesát mega?“

            Kriminálník, jsa uštvaný, nedokázal již najít v sobě dostatek sil, aby mi odpověděl. Ale to už se ze všech stran sbíhat ostatní lovci, takže se palouk brzy zaplnil lidmi tak, že na něm nebylo takřka hnutí, nyní již zbývalo jen dopravit kriminálníka do sídla knížete S. a tam jej předat do rukou světské spravedlnosti, ať s ním naloží dle odvěkého zákona, tak, jak se sluší a patří s kriminálníky naložit.

            Trubač  mohl bez obav zatroubit konec štvanice a my všichni jsme byli zase bohatší o nezapomenutelné zážitky, které nám již nikdo nikdy nevezme, nevymaže z kolektivní paměti a tak je to dobře, tak je to v nejlepším pořádku.