Je to jasné, Slonkovou a Kubíka zaúkolovala Šojdrová. Chudáček zase a opět zneužitý Havel!

Člověk by málem řekl, taková novinářská konstrukce. Ale je to samozřejmě dobře načasované na 17. listopad. Chudák zase a opět zneužitý Havel!

Ač bylo krásně, na tuto roční dobu, přece již jen značně pokročilou, možná až příliš, seděl jsem v převozníkově loďce sám.

Nemohlo být proto divu, že se převozník, muž silně neurčitého věku, a ovšem také silných paží a nejspíše i celého trupu, dal do řeči právě se mnou.

„Babišem vyhození ,novináři´ Slonková s Kubíkem sehráli divadlo a to je celé. Navíc sehrané jako obvykle tak amatérsky, v tak obvyklém ,overkill´, že kdyby to nebylo tak nechutné, bylo by to k popukání.

Tito lidé, stejně jak jim podobní se nemohou změnit, a nevědí proč. Jen pomalu už zase začínají zoufale tušit, že celá zbabraná operace nemůže skončit jinak, než že Velkému Andrejovi opět přinesou ještě další zpevnění už tak vysokých volebních preferencí,“ pronesl převozník, když jsme byli deset metrů od břehu.

„Už se ví, kdo je řídil a řídí?“ zeptal jsem se, hledě na hladinu řeky zapomnění, která kamsi lhostejně tekla, snad do nějakého plavebního kanálu.

„Ano, už se to ví,“ přikývl převozník.

„A ví se už taky, proč to vlastně udělali.

Bylo to snad kvůli dostavbě Temelína?“ zeptal jsem dál neodtrhávaje zraky od vodní hladiny.

„Ne kvůli Temelínu to nebylo.

Zaúkolovala je europoslankyně Šojdrová.

Ona je, víte, původní profesí zahradní architektka a proto nechtěla, aby se vybudovala vesnička pro syrské sirotky. To už máte takové lidi, že i při humanitě myslí na svůj vlastní prospěch,“ řekl převozník a dodal, „vy jste byl někdy v řeckých uprchlických táborech?“

„Ne, nebyl.

Jen loni jsem byl, tuším, na Krymu,“ odpověděl jsem.

„Ve Feodosiji?“ zajímalo převozníka.

„Ne, ne, ve Feodosiji, tuším, ne.

Byl jsem, tuším, v Jevpatorii,“ vzpomněl jsem si.

„Já rovněž nebyl v řeckých uprchlických táborech.

Co bych tam taky dělal?

Snad tam jsou nějací sirotci.

Ale i kdyby byli, tátu, ani mámu už jim stejně nevrátíme, zůstanou sirotky až do své nejdelší smrti,“ filosofoval převozník.

„Ano, tátu a mámu už jim nevrátíme.

Někteří lidé sice tátu mají, ale jako by ho neměli,“ odtušil jsem.

„Myslíte třeba Johna Lennona?

Toho, co má na Kampě tu zeď, jak u ní teď ve dne v noci popravují?“ zeptal se převozník.

„Ano, asi myslím Johna Lennona,“ přikývl jsem, ale to už jsme přiráželi ke břehu.

„Tak jsme tady.

Dnes je to špaténka, všichni jsou na demonstracích, a zítra budou nejspíše tak.

Teď se nám, převozníkům, žije náramně těžko, co se jen furt demonstruje, co je to jeden nepovedený puč za druhým, lidem se vůbec nechce přes řeku zapomnění, jako by už zapomněli, že existujeme,“ stěžoval si převozník.

Podíval jsem na něj a řekl mu: „Máte pocit ohrožení?“

„Líp jste to formulovat nemohl,“ přikývl.

„Pomoct vám nepomůžu,“ pokrčil jsem rameny, ale pak mne, při pohledu do jeho očí, které jako by hleděly kamsi za mě, řekl, „nepůjčil byste mi svoji převoznickou loďku?

„Proč ne?

Když mi ji vrátíte.

Beru přece jen na ni dotace z EU, i když je EU pro Evropu největší zlo a jednou za dvanáct let nemusím celý rok nic dělat a stát mě přitom platí,“ souhlasil převozník.

„Vrátím vám ji, nemějte strach,“ ujistil jsem převozníka.

Převozník vyskočil na břeh, kdežto já se pořádně opřel do bidla a během chvilky se vzdálil od břehu.

„Už jste moc daleko!

Vraťte se!

Slyšíte?
 Vraťte se!“ křičel na mne převozník.

„Nevrátím se!

Nikdy!

Všichni si to zapamatujte!" křikl jsem radostně na něj,  věda, že už se nevrátím, jako by se už nikdy nevrátili syrští sirotci, navždy by nám zůstali na krku, táhli nás ke dnu, jako těžký kámen sebevrahy.