Lidskoprávní štvanice na mrtvého

Základní lidská práva jsou smrt! Naše smrt. Smrt nás lidí. Čím dříve jich budeme zbaveni, tím lépe pro nás, lidi! 

                Měří-li se duchovní a mravní vyspělost společností jejich vztahem k smrti, pak jsme společností nesporně vyspělou. Smrt u nás uctíváme a nade vše si jí vážíme, a to tak, že ani nevěříme v zmrtvýchvstání.

                „Na co by měl člověk vstávat z mrtvých, zemřel-li již jednou?

                Kdyby měl žít věčně, neexistovala by přece smrt.

                Ale existuje-li smrt, pak jakékoliv zmrtvýchvstání postrádá smysl, krása života spočívá právě v tom, že není věčný, ba naopak, že je nekonečně krátký v porovnání s věčností.

                A učiní-li nás smrt věčnými právě tím, že přetaví náš život v to co, je skutečně věčné, tedy věčnost samu, pak je nutno smrt uctívat jako jediný a taky nejvyšší smysl našeho života,“ nedáme na smrt dopustit.

                V praktické rovině se to projevuje tak, že se smrti nebráníme. Sezná-li nějaký člověk, lhostejno, zda muž či žena, že se blíží jeho smrt, nijak se tomu nebrání, ba naopak, kráčí smrt vstříc, těší se na ni jako na druhé vánoce, a tuto radost se dělí s ostatními.

                Co chvíli se objeví na sociálních sítích někdo, lhostejno, zda muž, či žena, kdo oznamuje, že již okouší slast umírání, odchodu z toho světa, načež je zahrnut lajky a mořem gratulací k tomu, že již brzy bude mrtev.

                Ano, u nás ze smrti radujeme, místo toho, abychom s ní marně bojovali. Nejvíce ctěni a slaveni jsou u nás proto sebevrazi, jelikož jaké rozhodnutí může zásadnější, než rozhodnutí odejít ze světa vlastní rukou, jaký čin může být posvátnější než sebevražda?

                Nikdo u nás nepochybuje ani v nejmenším o tom, že sebevrazi jsou skutečnou naší elitou, proto se jim nikdo nesnaží jejich čin mařit, proto je nikdo nezavírá do blázince, proto jsou pro nás všechny ztělesněním mravního ideálu, ať by si byli za svého života třeba i sebevětšími kreaturami.

                Sebevrahem byl i muž, kolem jehož úmrtního lože jsme se radostně tlačili. Nebyl zase ještě tak starý, dle všeho mu nebylo ještě ani padesát. Z jeho obličeje vyzařovala radost, jež přeskakovala na nás zrovna tak jako elektrická jiskra. Konečně se mu přitížilo natolik, že bylo jasné a nepochybné, že do deseti minut nám zemře před očima.

                „Nastává posledních deset minut vašeho života!

                Ó, jak jste šťastným člověkem!“ zvolali jsme, tisknouce mu jeho, takřka již bezvládné ruce.

                „Posledních deset minut!

                Jaké to štěstí!“ ztěžka promluvil onen muž, hledě do stropu zrakem již docela kalným.

                Nikdo z nás se tomu člověku nesnažil zachránit život, i kdyby to snad bylo ještě možné.

                Naopak jsme ho ještě povzbuzovali: „Možná to nebude trvat ani těch deset minut!“

                „Kéž byste měli pravdu!“ zasípal umírající sebevrah tak, že ho bylo sotva slyšet, dodávaje, „chci, aby až zemřu, snad dřív než za oněch nyní tak nekonečných deset minut, až budu mrtvý, jak se říká, byla moje památka zcela zneuctěna.

                Chci, až budu mrtvý, aby o mé osobě byly šířeny ty nejohavnější lži a pomluvy, totiž ty, že jsem byl člověkem zcela čestným a naprosto bezúhonným, že jsem nikdy nemlátil svou ženu a podobně, a to tak dlouho, dokud většina populace neuvěří tomu, že je to čistá pravda.

                Ale to není všechno!

                Chci, aby můj hrob byl neustále hanoben tím nejzrůdnějším způsobem, tj. aby byl bez přestání zaplaven věnci a květinami a bez přestání na něm plály svíčky.

                Ano, to chci, protože pomyšlení na to, že se tak po mé smrti stane, že můj hrob bude připomínat žumpu, mi způsobuje nesmírnou rozkoš!“

„Opravdu to chcete?!“ zvolali jsme, zděšeni podivným přáním tohoto muže, sebevraha, jemuž příslušeli ta nejvyšší pocta, totiž rozemletí jeho tělesných ostatků na masokostní moučku, jež je následně zkrmena tupým dobytkem, nevěříce vlastním uším, „vždyť máte právo na to nemít žádný hrob!

Větší cti se člověku dostat nemůže, než když je po smrti okamžitě zapomenut!“

„Chci mít hrob, a chci, abych byl i po smrti hanoben vzpomínáním.

Je to moje základní lidské právo!“ stačil ještě zachrčet onen muž, načež zesnul.

Dívali jsme se na sebe a naše rozpaky ještě umocnil nějaký právník, který byl rovněž přítomen: „Má, respektive měl pravdu. Je to jeho základní lidské právo, být i po smrti hanoben vzpomínáním. Jsem totiž právník, zde je moje vizitka.“

                Právník předložil svoji vizitku, z níž vyplynulo, že je skutečně právník a tedy zesnulý měl pravdu, když namítl, že je jeho základním lidským právem být hanoben i po smrti.

                To si však nenechala líbit jeho žena, která vykřikla: „Můj muž byl duševně chorý!

                Jeho slova nelze brát vážně!

                Jako sebevrah má nárok na rozemletí!“

                Byl ovšem mezi námi i psychiatr, který se přihlásil o slovo: „Nejnovější výzkumy dokazují, že každý člověk je v poslední minutě svého života zcela příčetný, a to i tehdy, byl-li předtím třeba i celý svůj život duševně chorý. Ba dokonce se stále víc ukazuje, že je-li člověk vůbec někdy příčetný, tak jedině v poslední hodině svého života.

                Jsem totiž psychiatr, zde je moje vizitka.“

                Z vizitky, kterou nám předložil, skutečně vyplynulo, že tento člověk je psychiatr, načež žena zesnulého vypukla v pláč: „Ježíšmarjá, kde já na to všechno vezmu?!“

                Nezbývalo však splnit než poslední přání, jakkoliv podivné a výstřední, ve své podstatě dokonale odporující zavedeným pořádkům, zesnulého, jelikož to je jeho základní lidské právo, které, chtě nechtě, musíme respektovat, nemáme-li být dokonalí barbaři.

                Uspořádali jsme mezi sebou narychlo sbírku a její výtěžek věnovali ženě sebevraha na pohřební obřad, na jehož provedení jsme už ovšem téměř zapomněli.

                „Děkuji, děkuji,“ štkala žena.

                „Váš muž byl čestný a poctivý člověk.

                Ruku by na vás nevztáhl, i kdybyste jej sebevíc podváděla, kurvila se s kdekým,“ začali jsme chválit nebožtíka, tak jak si to přál.

                „Do své vlastní smrti na něj nezapomenu!

                Každý den na jeho hrobě zapálím svíčku!“ vykřikl jsem, abych snad neporušil ono základní lidské právo mrtvého, o které tady šlo především.

                „Já taky!

                Já taky!“ vzkřikli i všichni ostatní, připojujíce se ke vzpomínkové štvanici na mrtvého, který se šťastně a spokojeně usmíval.