Andrej Babiš jako trenažér pro zlé udavače

Opozice už musí ztrácet docela nervy. Jestli vůbec nějaké nervy měla, jestli je už dávno neztratila, tak dávno, že si na to už nikdo nepamatuje, ani Kalousek ne

            Nejlíp se udává mezi druhou a třetí hodinou ranní.

            Ne, to nevím ze své vlastní mnohačetné zkušenosti, aspoň zatím ne mnohačetné. To mi řekl jeden zkušený udavač, který udával už za komunistů.

            „Jdeš liduprázdnými ulicemi, všude klid a pokoj, v hlavě si hezky sumíruješ to svoje udání a když přijdeš na policii, ruce ti tam můžou utrhnout, protože aspoň mají, co dělat.

            Já už chodím udávat jen mezi druhou a třetí hodinou ranní,“ vykládal mi ten udavač, muž dobře metrákový, s lysou hlavou a mrožím knírem nad horním svým pyskem, na kterém se mu zachytily nejspíše zbytky od snídaně, oběda i večeře, včerejších i dnešních.

            „A koho tak udáváte?“ zeptal jsem se.

            „Babiše, koho jiného?

            Ten se udává úplně sám!

            Žádná práce s tím skoro není, a taky není lepšího prostředku pro naprosté nicky, jak se zviditelnit než Babiš“ odpověděl mi onen udavač a spokojeně zamlaskal, nejspíše při představě, že již brzy zase Babiše udá.

            Vím, že udavače lidé v globále nesnášejí, vzpomeňme jen na Cibulkovy seznamy!

            A taky vím, jak pokleslé právní vědomí funguje ve Sněmovně. Dnes politikům stačí článek v novinách, který okamžitě považují za stejně rozhodný jako výsledek vyšetřování státního zastupitelství.

            Ale to zamlaskání udavačovo, tak slastné a požitkářské, to ve mně zanechalo dojem, nutno, říct, že dojem nanejvýš zhoubný, neboť jsem se na druhý den přistihl, že mu to udavačství vlastně závidím, ano, že mu závidím tu jeho spokojenost, to jeho štěstí a nesporně i slast, když někoho udá, respektive, když udá Babiše.

            Věděl jsem, že tato závist, jež byla ovšem ve skutečnosti nepřiznaným obdivem, je svinstvo a hnus, ale přesto mne ovládala víc a víc, až nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že musím Babiše taky udat, jinak se z toho všeho zblázním.

            Marně jsem si stokrát před zrcadlem opakoval: „Co je však ze strany politiků doslova alarmující, že v jejich zášti účel světí prací prostředky. Proto dnes tleskají jednou rukou protestu takzvaných aktivistů, kterým se díky novinářským průkazům podařilo proniknout do Sněmovny.

Kdoví, jestli někoho z těch Fialů, Kalousků, Němcových, Farských nebo Bartošků napadlo, že takovým děravým ementálem by se krásně a jednoduše dostalo do Sněmovny i sebevražedné komando?

Dnes jásají, protože to bylo protibabišovské komando.

Ale až budou rozhazovat ručičkama třicet metrů daleko, bude pozdě myslet na bezpečnost!“

Stal jsem se tedy i já jedním z těch Fialů, Kalousků, Němcových, Farských nebo Bartošků, protože teď kráčím nočními ulicemi, je sotva čtvrt na tři, a v hlavě si sumíruju své udání.

„Všichni kradou!

Krade proto i Babiš!“ vybrousím jej nakonec do podoby nádherného drahokamu.

Ale jaký je můj údiv, když spatřím, že před policejní služebnou je už dlouhá řada lidí a všichni ti lidé jsou stejní udavači jako já!

„Já Babiše udala už pětkrát!

A dnes ho udám zas!“ prohlašuje o sobě nějaká tlustá žena.

„A vy jste Babiše udal již kolikrát?“ otáže se mne vlídně nějaký starší pán, který se představí jako Standa Novák.

„Já..., dnes je to poprvé,“ přiznal jsem se.

„Všechno je jednou poprvé!

Tak hodně zdaru!

Ti, co jsou přesvědčení o své jediné pravdě, nám mohou závidět!“ popřeje mi ten vlídný pán a začne vyprávět o Babišovi takové věci, že se úplně přestanu stydět sám před sebou za to, že jsem udavač, ba dokonce jsem na to hrdý!

Na řadu přijdu ale až za svítání.

Policista, jenž mne přijme, vypadá unaveně.

„Chci podat udání,“ řeknu.

„Na Babiše?“ zeptá se policista.

„ANO, na Babiše,“ přikývnu.

„Tady mi to podepište,“ vezme policista papír ze stohu, který je před ním a podá mi ho.

„Co to je?“ chci vědět.

„Předtištěné udání na Babiše.

Ušetří se tím spousta času, než bych to měl všechno ťukat na stroji,“ vysvětlí mi policista.

„Aha,“ řeknu a podepíšu se.

„Další!“ zavolá policista na dalšího udavače, když jsem už ve dveřích.

„To je všechno, nic víc?“ ptám se, když jsem venku a nic necítím, žádnou radost, žádnou slast.

Ale udělám jen pár kroků a všechno to se naráz dostaví ve vlně tak silné, že mě to div nepovalí. Mozek mi drásá nevyslovená slast, hruď se mi div neroztrhne samou radostí, slyším, jak se mi z úst derou jakési hýkavé zvuky, takže já sám divže nevypadám jako Babišův volič, naprostý nevzdělanec.

„Protibabišovská mánie snad nefunguje, ale já sám na sobě teď poznávám, že není na tomto světě většího štěstí než udat Babiše!“ klokotá mi v mozku pořád dokola jedna a tatáž, nadevše omamná myšlenka.