Rozvod pí. Vondráčkové a p. Plekance mi silně připomíná můj vlastní rozvod

Doufám, že výše dva uvedení dospělí lidé se budou rozvádět ještě pořádně dlouho, když jsou tak hezky a suprovně rozvadění

            Rozvedl jsem se mezitím už mnohokrát, přesto mi však v paměti nejvíce utkvěl můj první rozvod.

Paradoxně, protože jsem si ho vůbec ani trochu neužil a co si dnes pořádně neužijete, jako by ani neexistovalo. Jen ten lidský život je snesitelný, který není ničím jiným než jen nepřetržitým sledem nejrůznějších zážitků. Můj první rozvod vůbec, nebo skoro vůbec, žádný zážitek nebyl a to, že mi přesto utkvěl nejvíce v paměti, se mi dosud nepodařilo zcela objasnit.

Byli jsme s manželkou spolu už pět let. Stihly se nám narodit dvě děti, kterým jsme dali v tu dobu právě populární jména. Nemohli jsme ovšem jinak, strašně se nám ta jména líbila, hlavně manželce, takže se naše děti jmenovaly Matyáš a Adam.

Byli jsme spolu už pět let, sekundy, minuty i hodiny nezadržitelně plynuly a my se pořád nerozváděli. Nejspíše proto, aspoň mi to tak tehdy připadalo, že k tomu nebyl žádný skutečný důvod, abychom se najednou zničehonic, doslova z milisekundy na milisekundu, začali nenávidět.

Musím se ovšem přiznat, že tehdy jsem byl se svou sociální inteligencí velmi na štíru. Teď už je to, chválabohu bohu, mnohem lepší, musím to zaklepat. Hlavní příčinou toho bylo, že jsem zcela ignoroval sociální sítě, považoval jsem to, naivně, za naprostou ztrátu času.

„Proč bych měl pořád hledět na mobil, abych zjistil, co si o mně myslí nějací pošahaní lidi?“ ospravedlňoval jsem si pokrytecky to, že jsem místo vysedávání na facebooku třeba stloukl ptačí krmítko, ačkoliv jsem manuálně celkem nešikovný, nebo se šel projít s dětmi, ačkoliv jsem, jak se později vždy při dalších rozvodech nesčíslněkrát ukázalo, velmi mizerný otec.

Byl jsem tedy, jak říkám, v tomto ohledu naprostý kokot.

A tak jsem sotva mohl vnímat onen, stále se zvyšující, tlak, který byl vyvíjen na manželku na všech těch sociálních sítích. Nevěděl jsem nic o tom, že profily jejích kamarádek na facebooku (tehdy jsem ovšem ani pomalu nevěděl, co je to status) jsou plné výsměšných statusů typu: „Ty ses ještě nerozvedla, nevzala děti a neodešla od něho?

To tě teda fakt lituji!“

Ten tlak na manželku byl opravdu strašlivý. Ale já o ničem nevěděl. Ani mne ve snu nenapadlo, že bychom se měli rozvést, ačkoliv už i v práci si na mně lidé dívali divně a několikrát jsem si ji všiml, že si za mými zády ťukají prstem na čelo, chichotají se a píšou o mně na facebooku, že jsem blbec, který se nedokáže rozvést, a podobně.

Ale pak to konečně přišlo.

Rozvod.

Bylo krátce před vánoci. Po sněhu ani památky, všude jen taková nahnědlá šeď, na nebi i na zemi, kde ji ovšem aspoň trochu rozptylovala vánoční výzdoba. I my jsme už měli náš domek (platili jsme za něj hypotéku skoro dvacet tisíc měsíčně) celý omotaný těmi blikajícími pičovinami, kvůli dětem, to se ví.

Já už měl dárky koupené a spolehlivě schované tak, že je sotva mohl kdo najít. Pečlivě jsem je vodotěsně zabalil a ponořil do septiku, kde by je hledal jen blázen. Vlastně nám už jen zbývalo koupit stromek, k čemuž jsme se chystali právě příští den.

Seděl jsem u krbu, hleděl do něj. Už se dávno setmělo, ale manželka pořád nikde. Dal jsem dětem najíst, uložil je ke spaní, a žena pořád nikde. Myslel jsem si, že kupuje vánoční dárky, tak jsem jí nevolal, aby mi nemusela lhát, že je u kamarádky. Vím, že mi minulé vánoce volala, zrovna když jsem kupoval dárky, a já si v tu chvíli připadal přistihnutý jako při krádeži.

Zalhal jsem tehdy, že jsem se zdržel v práci při vánoční výzdobě kanceláře, protože jsem toho názoru, že vánoční dárky by měly být obestřeny co největším tajemstvím. Mohla přece neodolat pokušení a po mém příjezdu domů nějak, snad i bez mého vědomí a tajně, si dopředu zjistit, co dostane ode mne na vánoce, ženy jsou přece velmi zvědavé.

Bylo už dobře půl deváté a žena nikde. Nevadilo mi to ovšem zase až tolik, protože jsem si to čekání krátil jednak přikládáním do krbu a jednak upřesňováním představ, jak by měl vypadat vánoční stromek, který jsme měli jít na druhý den kupovat, protože letos jsem chtěl něco trochu jiného než všechny minulé vánoce.

Bylo půl deváté a pět minut, když manželka přišla. Hned jsem si všiml, že je rozrušená a přičetl to na vrub tomu, že skutečně, jak jsem předpokládal, kupovala vánoční dárky. Hbitě jsem vyskočil a nachystal jí večeři. Ale manželka, pořád tak rozrušená, se jídla ani nedotkla.

„Jez,“ pobízel jsem jí, ale marně.

Když jsem to třikrát zopakoval, řekla manželka popuzeně: „Nemám hlad! Už jsem jedla!“

„Bylas u rodičů?“ napadlo mne, že se manželka zastavila u rodičů, aby tam schovala dárky.

„Ne!“ ušklíbla se manželka.

„Tak, kde si jedla, když jsi nebyla u rodičů?“ zeptal jsem se.

„V restauraci!

Byla jsem na večeři v restauraci!“ vykřikla už docela hystericky manželka.

„V restauraci na večeři?“ podivil jsem se.

 A to už manželka vybuchla: „Copak to nechápeš?“

„Co mám chápat? Měla jsi hlad, tak sis zašla na večeři do restaurace, to se může stát každému,“ pokrčil jsem rameny.

„Panebože!“ vyjekla manželka tak, až jsem se lekl, že vzbudí dětí, „pochop už, že jsem konečně potkala někoho, s kým si rozumím víc, mnohem víc než s tebou, s kým jsem šťastnější než s tebou!“

„Cože? Ty?“ podivil jsem se.

„Jo, já!“ vykřikla manželka zase tak hlasitě a třesoucí se rukou mi podávala svůj mobil, „tady, tady to je!

Jen se podívej.

Podívej se, když mi nevěříš!“

Na mobilu bylo video, jak se manželka vášnivě líbá s nějakým chlápkem ve svém autě.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„To je přece líbačka!

Rozumíš?

Líbačka!“ křičela manželka jak nepříčetná, dodávajíc, „už je pozdě! Už je to na facebooku, už se musíme rozvést!“

„Rozvést? My? Kvůli té líbačce?“ pořád jsem se něčemu divil.

„Panebože, ty jsi hňup!“ zkřivil se manželce konečně obličej nenávistí, takže zároveň vypadala jako při orgasmu, „ani zmlátit mě nedovedeš, ubožáku!“

Konečně jsem pochopil, že bych měl manželku kvůli tomu všemu zmlátit. Párkrát jsem ji uhodil, ale tak nešikovně, že neměla žádné modřiny, kterými by se mohla chlubit na sociálních sítích. To ji rozzuřilo ještě víc.

Nečekala na to až do rána, ale vzbudila děti už teď, oblékla je a vmetla mi do tváře: „Počítej s tím, že děti už nikdy neuvidíš!“

Pak odešla, ale za pět minut byla zpátky.

„Nejde mi nastartovat auto. Něco s ním je, nechápu to. Půjč mi svoje, ať můžu od tebe odejít i s dětmi,“ řekla.

„Tu máš!

Můžu do práce jezdit na elektrokole, není žádná zima,“ podal jsem jí klíčky od svého auta, protože její pohled byl opravdu zoufale prosebný.

Děti jsem pochopitelně už nikdy neviděl, i když jsem manželku bez řečí vyplatil se vším všudy, protože jsme měli barák na půl. Jak říkám, byl jsem tehdy ještě kokot a nedokázal si rozvod pořádně užít, snad i proto, že jsem neměl, jakkoliv to teď zní neuvěřitelně, žádný profil na žádné sociální síti, takže jsem  se svým rozvodem neměl ani kde pořádně chlubit...

P.S. Na okraj toho, co jsem nyní řekl, chci ještě něco dodat. Nedávno jsem četl článek jistého údajného poslance, v němž tento, vcelku směšný, člověk tvrdí, že manželství je toliko svazek mezi mužem a ženou, a proto homosexuálové nemohou uzavírat manželství.

Dovolím si s tím nesouhlasit.

Manželství není primárně svazek mezi mužem a ženou, ale mezi svazek mezi dvěma lidmi, kteří se navzájem nenávidějí.

Správně by se měl těchto lidí, kteří chtějí vstoupit do manželství, ten, kdo je oddává, lhostejno, zda kněz či úředník, ptát takto: „Slibujete, že se budete navzájem nenávidět, že se rozvedete a že se i potom budete sobě mstít navzájem skrze děti či jinak si ubližovat a zraňovat se?“

A jen lidé, kteří na tyto otázky odpovědí třikrát ano, skutečně vstupují do manželství, a je zcela lhostejné, zda jsou mužem a ženou, či mužem a mužem, či ženou a ženou. Jedině důležité pro manželství je to, aby se lidé v něm navzájem nenáviděli, aby se zraňovali na těch nejcitlivějších místech a to nejlépe až do konců svých životů, jen pak je manželství manželstvím.