Chcete mít vysokou karmu? Jděte proti proudu a publikujte své blogy u Olšera

Jak jste si jistě všimli, některé blogy mají karmu jako hrom a některé, např. moje, mají karmu tak ubohou, že je člověku až hanba je číst. Ale v mém případě už to neplatí. Konečně jsem zmoudřel a budu u Olšera kráčet proti proudu 

                Lhal bych, nestoudně a až do morků kostí sv. Václava, kdybych tvrdil, že mne nemučila a nehryzla malá čtenost a taky víc než ubohá karma mých článků.

            Užíral jsem se tím dnes a denně stále víc, jako se gambler užírá vidinou výhry, jež rázem smaže všechny jeho dluhy, jako se alkoholik užírá vidinou gejzíru samohonky, jež tryská ze země měrou vrchovatou!

            „Nožička dá článek po 19. hodině a má karmu 40!

            Já už tady exhibuji od rána a zaujal jsem opět jen ty samé!

            Čím to?“ hlodala ve mně závist a frustrace, bujela jako to nejzhoubnější vejce, které kdy vyprodukovaly všechny vaječníky světa v děsivém hormonálním deliriu.

            Kdybych ovšem na celou věc pohlédl s rozumem chladným a střízlivým, tj. dokonale a bez jediného drobku hutného žitného chleba (kterým se sedláci živí především) rozumem selským, pochopil bych hned, v čem je chyba. Totiž v tom, že mé názory a články nejdou vědomě proti proudu, že jen plním zadaný úkol od americké „National Endowment of Democracy“, která dělá jen to, co kdysi dělala tajně CIA.

            O mém členství v zednářské trilaterální komisi ani nemluvě.

            Zdálo se proto, že toto mé utrpení nebude mít nikdy konce. Tak jsem toužil po tom, aby mé články měly nejvyšší čtennost a nejvyšší karmu, ale realita, ta skutečná, byla úplně jiná, a čím víc jsem řval, čím větší jsem byl ultralevičák, čím fanatičtější pseudodemokrat, tím více jsem u lidí skutečně svobodomyslných a taky rozumných, klesal mnohdy i o řády celých nul…

            Snad za to mohla samohonka, kterou jsem pil, že uprostřed toho všeho běsnění jsem tuto pravdu najednou uzřel, holou a nahou jako bohorodičku, jež právě vylézá z mikve.

            „Já blbec!“ uhodil jsem se v tu chvíli mocně do hlavy tak, že jsem odletěl dobře dva metry, „kdybych nebyl blbec, už bych měl dávno nejvyšší karmu.

            Vždyť stačí jít jen proti proudu!“

            Na nic jsem už nečekal a rozběhl se tam, kde jedině mi mohli dát odpuštění.

            Běžel jsem a běžel, až konečně jsem doběhl ke spásným dveřím a začal na ně bušit, jako o život.

            „Otevřete! Otevřete!

            Já už nechci být anální žurnalistický ztroskotanec jako Slonková s Kubíkem!“ řval jsem, jako kdyby mě na dlouhé nože bral.

            „Vždyť je otevřeno!“ ozvalo se zevnitř.

            Oddechl jsem si v tu chvíli náramně a vpadl dovnitř.

            „Proč tak bušíte na ty dveře?“ zeptal se moudře vypadající muž se šedivým plnovousem, kterým nebyl nikdo jiný než Olšer.

            Ale to už jsem se mu vrhl k nohám: „Už nechci být libový frajer!

            Už mám dost toho humusu, který ze mne stříká jako hnis!

            Už nechci být duševně omezený havloid s krutě zdeformovanou myslí!

            Už nechci, aby mne vzrušovalo, když můžu po sobě přečíst, co jsem napsal, vlastně vyzvracel ze svého nitra, aby bylo zase v alejích nablito!

            Už nechci, abyste musel v duchu vyčítat MUDr. Ivanovi Davidovi, že se nezasadil o mé, a vůbec všech amorálních a proto pro společnost vysoce nebezpečných osob, umístění do detenčních ústavů, anebo aspoň blázinců se zkušenostmi doktorů Chocholoušků!

            Nechci, aby mi život skončil prohrou, kterou se končí jakákoliv forma nenávisti!

            Odpusťte mi!

            Odpusťte mi, jestli můžete, pro Havla navěky mrtvého!“

            „Tak to máte pravdu!“ řekl tento moudrý muž ne bez jisté, ovšem v jeho případě zcela pochopitelné, pýchy a dodal, „vstaňte, odpouštím vám.

Budu Vaše články od nyní zveřejňovat na svém webu.“

            „Děkuji, děkuji!

            To mi jistě karma poroste jako divá, jako Nožičkovi, jako Větvičkovi!“ oddechl jsem si a upozornil Olšera na chybu, které se dopustil ve svém článku, „ve svém článku o chrochtavému hovadu Alexandru V. píšete, že jiné hovado David Č. znesvětilo jméno skvělého tvůrce J. Chalupeckého.

            Chalupecký byl ale kritik a teoretik, to jste si ho spletl asi s J. Štýrským.“

            „A víte, že jo?

            Že jsem si ho spletl s J. Štýrským?“ zvolal Olšer po mém upozornění a zvesela se rozesmál, „jsem to ale hovado, co?

            Hehe!“

            A jeho smích byl tak nakažlivý, že jsem se jím div nezadusil, kdyby mě nebyli byli zavřeli do detenčního ústavu, jistě bych se jím udusil!