Dostal jsem včera dopis od jedné známé, poslala ho Českou poštou.
Měl jsem dnes milión volných chvilek, tak jsem ji v jedné z nich odpověděl.
„Moje milá,
píšeš mi, jak velkým překvapením proto Tebe je to, že pan Nožička uzavřel pod svými články diskuzi.
,To bych od člověka, který tak skvěle rozumí problematice školství, a jen o trochu míň sportu, rozhodně nečekala,‘ píšeš doslova
Pro mne to však žádným překvapením, že pan Nožička uzavřel diskuzi pod svými články. Už delší dobu jsem tušil, že se tak stane a pokud bych se měl něčemu divit, tak snad jen tomu, že ji již neuzavřel mnohem dřív.
Ptáš, se jestli máš kvůli tomu považovat pana Nožičku za zbabělce.
,Rozhodně ne!‘
K něčemu takovému je potřeba mnoho odvahy, něčeho takového je schopen skutečně jen člověk, který směle a nebojácně kráčí proti proudu.
Nijak za to, že zavřel diskuzi pana Nožičku neodsuzuji.
Kdo by toužil po tom, aby mu někdo vyvracel jeho lži v diskuzi pod jeho článkem?
Rozhodnutí pana Nožičky je lidsky docela pochopitelné, lidé jeho druhu většinou jako důkazy svých lží používají další, proč by měl tedy trpět v diskuzi nějakou pravdu?
Myslím, že jej brzy bude následovat i pan Petřík. Ale ani v jeho případě se není ničemu divit, sbírání poštovních známek z Afghanistánu dnes není prostě v kursu, což mu dávají rusofobové a banderovci náležitě sežrat.
Co se týče rajčat, o kterých jsem ti minule napsal obšírný dopis, nezbývá než konstatovat, že se z nich neujalo ani jedno. Bylo mi to samozřejmě podezřelé, proto jsem provedl rozbor půdy.
A víš, co se ukázalo?
Ukázalo se, že půda, do které jsem je vysadil, je příliš přehnojená.
Ale ani kdyby nebyla přehnojená, sežrali by je nejspíše slimáci, je jich teď všude plno, jsou jako osmá egyptská rána, Babiš je proti nim učiněný čučkař.
Z rajčat tedy nic nebude, mám pocit, že poslední dobou je to u mne tak se vším.
S pozdravem
Tvůj Karel,“ napsal jsem ve svém dopise.
Šel jsem ho odnést na Českou poštu, a když jsem se vrátil domů, už tam na mě čekal, jako bych to přivolal, dopis od pana Petříka s kábulským poštovním razítkem.
Roztrhl jsem obálku a pustil se do čtení.
„Vážený příteli,“ psal mi pan Petřík úhledným písmem, jehož grafologický rozbor by pisatele zcela jistě postavil do toho nejlepšího světla, „píši Vám, že nejspíše již brzy uzavřu diskuzi pod svými články.
Vím jistě, že mne pochopíte a že mne za to neodsoudíte. Ale snášet to řádění rusofobů a banderovců tam, je už nad mé síly, jsem přece jen především sběratel afghánských poštovních známek.
Ptám se sám sebe stále častěji: ,Mám já to zapotřebí, takové brutální vyvracení svých polopravd a lživých tvrzení?‘
Nemusím vám říkat, že takové brutální metody, jaké používají rusofobové a banderovci pod mými články, takové metody nepoužíval ani starý Grebeníček v padesátých letech, ten do vyslýchaných pouštěl jen elektrický proud, nehledě už vůbec na to, že to byli, na rozdíl ode mne, skuteční zločinci.
A přitom, jak sám dobře víte, jsou mé články z dobrých svých čtyř pětin jen kompiláty, které tak nějak slátám dohromady, mého je v nich pomálu, nebo takřka nic.
Uznejte sám, že jsem takřka mučedníkem a to jen proto, že o své dobré vůli nechávám pod svými články otevřenou diskuzi.
Ale na rusofoby a banderovce žádná dobrá vůle neplatí!
Dnes ráno jsem vstal a věděl jsem, že moje rozhodnutí uzavřít diskuzi je to nejlepší, co mohu, pro svoji i Vaši svobodu udělat, protože s rusofoby a banderovci se prostě nediskutuje. Čím víc jim dáme prostoru pro jejich řádění, tím víc je ohrožena demokracie a s ní i my, bytostní a výsostní demokraté, pro které je svoboda slova vším.
Co se týče zločinů západních demokracií, o kterých jsem Vám psal ve svých minulých dopisech, jsem nyní na stopě jednomu obzvláště velkému, hned jak jej zcela odhalím, budu Vás o tom podrobně informovat.
S pozdravem
Petřík.“
Pan Petřík má pravdu, plně jej chápu, že chce uzavřít diskuzi pod svými články a ani trochu jej za to neodsuzuji, kdo jiný by už měl zavřít diskuzi než on, člověk jeho formátu a charakteru?