Moje velká šílená láska za časů současné ústavní krize

Až se 31. t.m., skončí odvoláním ministra Staňka aktuální ústavní krize, skončí se i moje velká šílená láska. Ale možná se 31. t.m. ústavní krize neskončí a moje velká šílená láska bude ještě šílenější!

            Moc dobře vím, že ji miluji a vím, že ji miluji stále víc a víc.

            Propast, do které řítím je bezedná, můj pohled je každou sekundu kalnější a kalnější, jako pohled každého člověka, kterého pohltila láska, v níž se veškeré jeho vědomí, celá jeho bytost rozpustí jako hostie v té nejčistší močůvce...

            Poprvé jsem ji spatřil na břehu jednoho rybníka, který zadržoval vodu v krajině, ta voda pak byla využívána k zasněžování nedaleké sjezdovky. Vzpomínám si, že jsem na jeho hrázi potkal nějaké bezmocné lidi, kteří žili pod tímto rybníkem, stěžovali si mi, že byl vybudován bez povolení a že mají kvůli němu podmáčené domy.

            „Obraťte se na příslušné úřady, ať ve vaší věci konají v takové lhůtě, jakou jim ukládá zákon.

            Je-li právo na vaší straně, věc bude vyřešena ve váš prospěch, neboť zákony platí pro všechny stejně,“ poradil jsem jim a ukázal na ni kývnutím hlavy, „leží tady už dlouho?“

            „Včera tady ještě nebyla,“ odpověděli mi.

            „Víte to jistě?“ ptal jsem se.

            „Ano, včera jsme tady totiž taky bezmocně chodili,“ odpověděli lidé.

            Zkoumavě jsem se na ně podíval: „Chtěli jste vzít právo do vlastních rukou a vypustit rybník?“

            „Ano, chtěli,“ sklopili lidé zrak.

            „Buďte rádi, že vás váš strach na poslední chvíli ochránil před pokušením svévole!“ zvolal jsem a dodal, „buďte dbalí všech zákonů a dobře se vám povede!

            Uvidíte, že dřív než se dekáda s dekádou sejde, už vám ani nepřijde divné, že vaše domy jsou podmáčené, naopak, zvyknete si na to tak, že byste bez toho nedokázali žít.

            Mějte na paměti, že svévole vede vždy jen do pekla!

I bůh odpouští svým viníkům!“

            Lidé přikývli a já věděl, že ten nezákonně zbudovaný rybník svévolně nevypustí, že vše budou řešit zákonnou cestou tak dlouho, až je to docela omrzí a oni se smíří se stavem věcí a co je víc než smíření?

            Snad už jen láska!

            Takto jsem uvažoval, kráčeje domů, do své prvorepublikové vily za třicet miliónů, jíž jsem nedávno renovoval za dalších pět miliónů.

            Co je víc než smíření?

            Snad už jen láska!

            Když jsem přišel domů a řádně se najedl jako každý slušný člověk, když se vrátí z procházky domů, vzpomněl jsem si na ni.

            „Nevypadá špatně,“ pomyslil jsem si a to byl počátek mé lásky.

            Hned jsem na ni zase zapomněl, myslel jsem na důležitější věci, totiž hlavně na peníze, jak se mi zdálo, ale sémě lásky bylo ve mně už zaseto. Hojně zaléváno spánkem přes noc vzklíčilo, a když jsem se ráno probudil, moje první myšlenka patřila jí a ničemu jinému.

            „Opravdu nevypadá špatně!“ usmál jsem se a od té chvíle na ni myslel pořád.

            Cítil jsem přímo fyzicky, jak mne to táhne na břeh rybníka, abych ji zase spatřil, abych se ocitl v její blízkosti. Zhltl jsem rychle, jako to největší prase, snídani a pelášil k rybníku.

            Byla tam!

            Z úkrytu pozoroval jsem jí celý den až do setmění, kdy se objevily na obloze první hvězdy.

            Zcela omámen jsem se vracel domů, do své vily.

            „Zítra se jí dotknu!“ přísahal jsem a svoji přísahu dodržel, neboť jsem čestný muž.

            Než jsem se vypravil k rybníku, umyl jsem si pořádně ruce, ostříhal nehty a vzal si svůj nejlepší oblek, ve kterém vypadám jako všemocný krajský tajemník KSČ. Tentokrát jsem již ale nešel pěšky, ale dál zapřáhnout do kočáru ty nejsilnější a nejparádnější černé kohouty z vodňanského chovu.

            Když jsem přijel k rybníku, rosa ještě neoschla a ona byla celá vlhká, aniž bych se jí ještě dotkl. Sklonil jsem se nad ní a opatrně se jí vzal do náruče. Vzrušení, které mnou projelo, se nedá popsat.

Podnícen tím vzal jsem ji něžně do svých rukou a šeptem, protože mi samou láskou selhal hlas, četl: „My, občané, České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,  v čase obnovy Českého státu...“

Četl jsem tak dlouho, dokud jsem ji nepřečetl celou, načež se mi podlomily nohy a já klesl, pevně jí svíraje, na kolena, pociťující to, co v okamžicích vyvrcholení pociťuje každý muž...

Miluji ji a miluji ji stále víc. Nehnu se od ní na krok, jsme pořád spolu, všude mne doprovází v náprsní kapse, ani nejgeniálnější chirurg nedokázal by nás oddělit od sebe svým mistrovským řezem, všechny mé myšlenky se týkají jenom jí, nemyslím na nic jiného.

„Je to blázen!

Miluje ústavu!“ slyším posměšky za svými zády.

Ale já vždy vytřu posměváčkům zrak!

Otočím se, zvednu ji na hlavu a nadšeně, jako každý zamilovaný člověk, jež se přiznává ke své lásce, ať už miluje kohokoliv, spustím: „Ano, miluji ji!

Miluji ji, protože je božská!

A božská je proto, že v ní nejsou žádné lhůty!

Tady, tady to je!

Článek 74: ,Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády!‘

Není tam žádná lhůta!

Prezident může, ale nemusí odvolat ministra, zrovna tak jako bůh, který může všechno, ale nemusí nic!

Prezident má na odvolání ministra celou věčnost, která je skutečnou domovinou boha!

A kde je tam, je i láska, protože jen láska je věčná, neznajících žádných lhůt, protože, kdo miluje, ten žije věčně a kdo žije věčně, ten má na všechno času dost!

Já ji miluji a vy všichni jste jen závistiví hlupáci, kteří jste nikdy nedokázali milovat, leda jen sami sebe, kteří mi závidějí moji lásku a proto tak kvičíte!

Kvičíte jako prasata, která uvázali za pravou zadní nohu, aby je za pár sekund podřezali a nadělali z nich ovar a jitrnice!

Ale tam, kde není žádná lhůta, tam nemůže být nic jiného než jen láska!“

Samozřejmě, že tato nepříjemná pravda vmetená závistivým hlupákům do tváře, mi u nich hodně přitížila. Chtějí mě zavřít do blázince, tvrdí, že jsem již docela zešílel, když jsem zamilovaný do ústavy.

Jenže to se pletou!

Normální je milovat, a je to normálnější tím víc, čím šíleněji milujeme.

Srdce těch, co mne chtějí zavřít do blázince, jsou vyprahlá jako česká krajina, proto nedokážou nic jiného než jen závidět!

Ale já jim všem vypálím rybník!

Ještě dnes se s ní nechám v TV Barrandov přibít na kříž, jenž bude naším manželským ložem, na kterém se budeme milovat, pronikat do sebe navzájem, před zraky všech!

Až nás, mne a ústavu, uvidí přibité na kříži, začnou všichni hlupáci samým blahem kvičet tak, až se svým kvikot docela zalknou a bude zase ticho!

Ticho jako tenkrát v ráji, když se první lidé poprvé milovali a i sám bůh nad tím oněměl úžasem.