Černá agentka 007 je typický neomarxistický genderový rasismus naruby

Tak nám tentokrát povolení zabíjet dostane žena a ještě navíc černoška. Kolik padouchů oddělá v nové bondovce? Nebo je to hoax?

            Na jedné ze svých zpola pracovních potulek jsem na jednom nejmenovaném širokém bulváru narazil na K.

            Byl úplně hubený a bílý, v propadlé tváři svítily mu chorobně velké oči, které byly nápadné na každé jeho fotografii, ať už v občanském průkazu či cestovním pasu.

            „Tak co zdraví?

            Pořád špatné?

Nelepší se to?“ zeptal jsem se, věda z doslechu o K.-ově ne zrovna nejlepším zdravotním stavu.

„Zdraví už lepší nebude, trápí mě víc něco jiného,“ mávl rukou K.

„Trápí?

Pokud vím, byl jsi vždy optimista, nic tě netrápilo, na nic jsi neremcal. Tvoji vzácnou povahu, jsem ti, a nejen já, vždy záviděl. A to ani nemluvím o tvých fantastických úspěších u žen padesát plus. Na kterou si ukážeš, tu dostaneš,“ odpověděl jsem, načež se mi K. svěřil, co ho trápí.

„Bude-li agentem 007 černá žena, pak by měl být největším zloduchem na světě, proti kterému bude bojovat ve službách Jejího Veličenstva, taky černoch, pokud možno radikální muslim a ideálně zároveň i homosexuál.

            Pak to bude skutečně spravedlivé.

            Na takového agenta 007 bych šel do letního kina klidně i třikrát, třebaže jsem neviděl ještě ani jeden díl,“ přiznal se K. a rozkašlal se tak, že se div neudusil, vyrážeje ze sebe se strašidelným sípotem, „to ta zatracená tubera!

            Doktoři mě už taky odepsali. Před týdnem mi řekli, že mi dávají maximálně už jen dvacet let života a přitom do důchodu mi zbývá ještě pětadvacet!

            Měl bych se podle nich léčit na náklady zdravotní pojišťovny v nějakém horském sanatoriu, ale všude mají obsazeno na pět let dopředu.

            Náš farář mi radí, abych odjel do Tibetu, že tam je řídký vzduch, ať vyženu čerta ďáblem, dal mi i kontakt do jednoho kláštera, jezdí tam na dovolenou.

            Doufám, že to ta černoška odehraje aspoň celé v bikinách.“

            „Tomu nevěřím, že by to celé, nebo aspoň půlku, odehrála v bikinách, nevěřím tomu ani trochu,“ řekl jsem hodně nahlas, abych přehlušil K.-ův kašel.

            „Já v to doufám, věřím ve zdravý rozum, musí to odehrát v bikinách, aby to mělo pořádnou šťávu, naděje přece umírá poslední!

            Ale víš ty co?

Než umřu, chtěl bych si taky ještě skočit padákem.

            Musí to být fantastický pocit, řítit se k zemi!“ sípal K. tak, že jsem musel požádat kolemjdoucí, zda by ho někdo nevzal k sobě a neuložil do čistě povlečené postele.

            „Já si ho vezmu, bydlím nedaleko, jen pár kroků odtud, v pátém patře.

            Manžel mi umřel před měsícem taky na tuberu. Mám jednu půlku manželské postele docela volnou. Z vlastní zkušenosti vím, že takový záchvat kašle netrvá většinou víc než dva dny,“ přihlásila se nějaká žena.

            „To jste moc hodná, paní,“ pochválil jsem vdovu.

            „Však mi to taky panbůh zaplatí, to moje milosrdenství, mladý pane, nemějte strach, on je spravedlivý,“ odpověděla mi vdova a, podpírajíc K., odváděla si ho domů.

            „Je to statečný člověk.

            Já bych s představou, že mi zbývá už jen maximálně dvacet let života, žít nedokázal,

A to ještě doufá, že to ta černoška odehraje celé v bikinách!

Opravdu, statečný člověk, statečný!“ pronesl jsem obdivně na K.-ovu adresu a pokračoval, když mi i se svou průvodkyní zmizel za rohem, dál ve své cestě, toho dne se mi kšefty celkem dařily.