Před třiceti lety nás Gorbačovova KGB spolu se CIA připravily o svobodu

Chtěli jsme na Západ. To se povedlo. Tehdejší západní svobodu a demokracii socialistický tábor infikoval a dnes se potácíme v něčem, co má něco málo ze Západu, něco víc ze socialismu a stále více z diktatury orwellovského typu  

            Seděli jsme v pátek 17. listopadu s Petrem Hájkem ve Slavii, jediném pražském podniku, kde nebyly odposlechy a pili kolu, protože Petr Hájek byl vozem a já ho nechtěl nechat ve štychu.

Už tehdy, v osmdesátých letech minulého století, patřil Petr Hájek k těm odvážným novinářům, kteří se, navzdory chartistickému teroru, nebáli odhalovat pravou tvář Václava Havla. Krom toho byl samozřejmě i autorem knih, které mu tehdy vycházely ve stotisícovém nákladu, kdežto třeba takový Skácel nikoho tehdy absolutně nezajímal, vůbec se na něj nestály fronty jako na Hájkovy knihy.

Proto jsem se taky s Petrem Hájkem ve Slavii sešel, abych z něho vytáhl, o čem bude jeho další kniha a pak na to balil vysokoškolačky v modrých svazáckých košilích. Ale na literaturu vůbec nedošlo, mluvili jsme spolu docela o něčem jiném.

„Je to v háji, berlínská zeď padla, brzy bude po svobodě i u nás,“ povzdech si Petr Hájek a upil si koly, „fuj, to je hnus!

Piju to jen proto, že v tom není alkohol, jinak bych to vůbec nepil.

Jak říkám, pád berlínské zdi připravil o svobodu východní Němce a teď připraví o svobodu i nás, věř mi!

Napřed dovolí Kubišové zpívat, pak pustí Jirouse z basy a to bude konec svobody!“

Já mu však tehdy ještě nevěřil.

„Tomu nevěřím.

Nevěřím tomu, že strana připustí, abychom byli připraveni o svobodu.

A pak, nezapomínejme, je tady pořád sovětská armáda, desetitisíce jejich vojáků. Když bude nejhůř, určitě můžeme počítat s jejich bratrskou pomocí při boji za svobodu. Neustoupili za Volhu, proč by měli ustupovat za Tisu, nebo dokonce za Dněpr?“ namítl jsem.

Ale Petr Hájek viděl tehdy mnohem dál než já.

„Kdepak, kamaráde, ta hra je mnohem vyšší.

Ani Sověti nezabrání tomu, abychom přišli o svobodu, kterou nám přinesli,“ ujistil mne Petr Hájek.

„Přinejhorším můžeme emigrovat na Kubu. Tys tam přece byl, na ostrově svobody, tvoje reportáže jsem hltal jedním dechem, rum tam mají dobrý,“ řekl jsem v žertu.

„To, jo maj,“ přikývl Petr Hájek, ale bylo vidět, že mu vůbec není do smíchu.

Rozloučili jsme se před Slavií v sedm hodin večer, Petr Hájek sedl do své stopětky, zatímco já jsem běžel domů, abych stihl zprávy, které začínaly o půl osmé. Televizi jsem skutečně zapnul a díval se na zprávy, vše šlo jako vždy. hlasatel nás informoval o návštěvě státníka z jakési spřátelené africké země, ale pak přišel šok.

„A nyní vám přinášíme živý vstup z Národní třídy, kde právě probíhá masakr studentů,“ oznámil hlasatel Morávek.

„Cože?

Jaký masakr u nás ve svobodné zemi?

Co je to za nesmysl?“ vytřeštil jsem oči, ale to už se na obrazovce opravdu objevila reportérka v živém vstupu z Národní třídy.

„Jak vidíte,“ řekla do mikrofonu a kývla hlavou za sebe, „za mými zády příslušníci pohotovostního pluku VB právě masakrují studenty.“

Opravdu bylo vidět, jak tři nebo čtyři osoby v uniformách a s bílými přilbami mlátí na první pohled molitanovými pendreky nějakého, asi čtyřicetiletého muže s nápadně velkou, na bok nakloněnou hlavou, který nevypadal vůbec jako student.

„To přece není žádný masakr!“ bylo mi hned jasné, že to, čemu přihlížím, je jen pečlivě zinscenovaná scénka.

„Násilí spáchané na studentech si zatím vyžádalo jednou lidskou oběť, studenta Martina Šmída,“ řekla teď moderátorka a ukázala na ležícího, plachtou zakrytého člověka.

„Co nám to chtějí namluvit?

To přece není žádný Šmíd, to je Zifčák!“ vykřikl jsem, zcela konsternován lživým zpravodajstvím Československé televize o událostech na Národní třídě.

Živý vstup se skončil a následovala reportáž ze zemědělského družstva, kde se chystali přejít na chozrasčot.

Ale ta reportáž mne vůbec neuklidnila.

Vstal jsem, šel k telefonu, zvedl sluchátko a vytočil příslušné telefonní číslo.

„Okamžitě mne spojte se soudruhem Husákem!“ řekl jsem kategoricky, a když mne spojili, vyhrkl jsem do telefonu, „co se to, proboha děje?

Vždyť žádný masakr na Národní třídě nebyl!

Dělejte něco, pane prezidente, naše svoboda je v ohrožení.“

„Já už nemôžem nič robiť. Já už nie som generálny tajemník, já už som iba obyčajný prezident. Já už som v letě povedal súdružkám a súdruhom z ÚV, nech s tým konečne nečo robia, že je to spiknutie, nech bránia našu slobodu do posledného dychu, do poslednej kvapky krve, lebo to tady všetko pôjde do hajzlu.

Ja už som teraz docela bezmocný,“ řekl mi soudruh Husák, načež byla slyšet tupá rána a soudruh prezident se odmlčel.

Bylo mi jasné, že musím za Štěpánem.

„Co se to děje, soudruhu Štěpáne!

Jaký masakr na Národní třídě?

Vždyť je to nesmysl!“ spustil jsem na něj, když jsem ho konečně našel v jeho kamrlíku na městském výboru strany.

Soudruh Štěpán se na mě smutně podíval, ten jeho pohled nikdy nezapomenu, a řekl: „To je konec. Máme po svobodě. Soudruzi z prognosťáku převzali stranu, paralyzovali je strana a už nedokáže uhájit naši svobodu, jak srpnu nebo v únoru, kdy jsme převzali moc na základě vůle lidu.

Ale dnes je lid oklamán, připraven o svobodu, podveden Bárou Štěpánovou, jež se vydává za mě, jako ještě nikdy v dějinách naší země, ani po Bílé hoře ne!“

Po těch slovech jsem hned pochopil, odkud vítr fouká. Na nic jsem nečekal a běžel na americkou ambasádu, abych se tam pomstil za ztrátu naši svobody tím, že všem přítomným naplivu aspoň do ksichtu. Ale k mému údivu tam nikdo nebyl.

„Všichni sou už vod voběda na sovětský ambasádě a chlastaj tam jako vo život,“ řekla mi uklizečka.

Nezbývalo mi než běžet na sovětskou ambasádu a to, co jsem tam spatřil mi, vyrazilo dech.

Agenti CIA se tam objímali s agenty KGB, Gorbačov tam líbal Sorose a Havel s Jakešem unisono falešně zpívali: „Příchozí se ptá kam zmizel ten ráj, snad je to jenom klam a lež!“.

A to už nemluvím vůbec o nahých ženských, vesměs herečkách, kterých tam bylo jak nasráno.

Pochopil jsem, že je to opravdu konec svobody, jak o něm mluvil Petr Hájek.

Klekl jsem před amerického velvyslance a Gorbačova a na kolenou je prosil: „Aspoň ty první máje nám nechejte, když už nás chcete připravit o VŘSR a Vítězné únory!

Aspoň ty první máje pro pocit svobody!“

Ale americký velvyslanec, vtělený Ďábel, se jen rozesmál: „Neměj strach, člověče!

Ještě budeš demonstrovat svoji svobodu až, až, hehe!“

Měl pravdu, neřád jeden!

Za týden už nás všechny nahnali na Letnou, abychom tam demonstrovali svoji nově nabytou „svobodu“.

„Neříkal jsem to?“ smutně se pousmál Petr Hájek, který tam stál vedle mě, „nahnali nás sem jako stádo, ale já Hutku nikdy neposlouchala Hutku vůbec ne!“

Musel jsem mu dát za pravdu, zatímco na tribuně zrovna rapoval asi padesátiletý muž s nápadně velkou hlavou: „Pokud jde o podíl výdajů na vzdělání na národním důchodu, kleslo Československo za posledních dvacet let z dvacátého druhého na sedmdesáté druhé místo na světě!“

Poznal jsem ho hned. Byl to ten samý už, kterého bili falešní příslušníci pohotovostní pluku VB molitanovými pendreky v živém vstupu Československé televize z „masakru“ na Národní třídě.

„Nenávist a lež právě zvítězila na věčné časy, a nikdy jinak,“ usmál se smutně Petr Hájek, když jsem mu to řekl a rozkřičel se, nebožák, spolu s ostatními, „hanba, hanba!“