Provedou hackeři z Miliónu chvilek kyberútok na další nemocnici?

A tím jí zcela ochromí, vyřadí z provozu na hodně dlouhou dobu, takže se v nemocnici budou muset primárně léčit počítače a ne lidé? Dobře to ti světovládci vymysleli, palec hore!

            Tak jsem v blázinci, zavřeli mě do něho sotva před hodinou.

Ale ne snad proto, že bych byl vizionář, nebo dokonce prorok, ale z důvodu přesně opačného, totiž proto, že vidím do minulosti, nikoliv do budoucnosti. Tato schopnost se u mne projevila zčistajasna a naprosto nečekaně, nikdy jsem k ničemu takovému neměl sklony, ani v širokém příbuzenstvu, jak už se mne na to tady v blázinci ptali, aby získali co nejvíce dat, nikdo ničím takovým netrpěl, čeká se ovšem ještě na analýzu mé DNA, jež má být hotova za půl hodiny, ta nám všem snad řekne víc.

Vypravil jsem se na tradiční novoroční výlet a došed do svého cíle, jisté vesnice, marně jsem tam čekal na vlak, který nakonec ani nevyjel. Dopravu totiž v celém kraji převzal nedávno nový dopravce, který se, jak mi sdělil jeden místní člověk, potýká s nesmírným množstvím neřešitelných problémů, takže vlaky často v posledních dnech ani nevyjedou.

Nebyl sice kdovíjaký mráz, ale ten člověk mě kupodivu pozval k sobě domů, ačkoliv nebyl muslim, jak se to často stává poutníkům v islámských zemích, ale jen docela obyčejný katolík, abych u něho, hezky v teple, počkal, dokud nepojede další vlak.

„Potřebujeme dojíst věci z vánoc a silvestra, promiňte, že vás svádím ke hříchu obžerství,“ omlouval se mi, když přede mne na stůl kladl vybrané pochoutky, které zbyly po silvestru, ačkoliv jeho rodina se zdála dosti početná, každopádně jsem zahlédl manželku a pak ještě dvě děti, všichni tito lidé měli v ruce mobil a mě si příliš nevšímali.

„Jsou na tom již docela závislí.

Když jsem chlastal, jsem totiž bývalý alkoholik, byl jsem na tom jako oni, taky jsem měl pořád jen nutkání, kterému nešlo odolat,“ glosoval to onen člověk, ale pak přece jen donutil ty nemocné lidi, aby mne aspoň pozdravili, co nejstručněji jim vysvětliv, jak se u nich doma najednou ocitl cizí člověk.

„To máte ale špatné, když vám tady teď nejezdí vlaky,“ řekl jsem, řádně se občerstviv.

„Vlaky, to je to nejmenší, protože na co vlaky?

Vlakem dnes jezdí snad už jen blázni!

Vždyť všichni tady máme každý aspoň dvě auta, copak jsme blázni?

Ale 5G síť potřebujeme jako sůl!

Už aby byla!

Vždyť i když chcete jet tím pitomým vlakem, potřebujete k tomu internet, abyste si koupili jízdenku, protože dopravci si vzájemně neuznávají jízdenky, a všechny pokladny jsou pozavírané, a taky místenku, protože všechny rychlíky do Prahy jsou teď narvané jako blázen a jen blázen by tam vlezl bez místenky.

Jestli nám tady nezavedou co nejdřív 5G, tak se tady všichni zblázníme a odstěhujeme se taky do Prahy, protože co tady bez 5G?

Ale chválabohu, slyšel jsem, že letos mají vypsat výběrové řízení, tak se snad do deseti let 5G tady u nás dočkáme, ale jen aby už v té době nebyla 5G zastaralá.

Jak říkám, vlaky, to je to nejmenší, že teď nejezdí, to nás vůbec nepálí,“ mávl rukou hostitel.

Snad proto, že se několikrát během tak krátké chvilky zmínil o bláznech, o tom, že se tady všichni bez 5G zblázní, spustil se v mé hlavě onen proces, který vyvrcholil tím, že jsem byl převezen do blázince.

„Ano, bez 5G se zdejší, tak malebný kraj brzy vylidní, protože jak chcete přežít v takové pustině bez internetu věcí, nemluvě o chytrých hodinkách?“ řekl jsem ještě docela normální věc, ale vzápětí přišel výbuch mého šílenství, „a přitom dřív, v dobách minulých, a vlastně pořád ještě ne přespříliš dávných, dovedli lidé docela dobře existovat bez počítačů.

Vidím to, jako by to bylo skutečně včera.

Dejte tomu, že jste si zlomil ruku. Šel jste do nemocnice, tam vás poslali na rentgen a pak vám ruku zasádrovali, a to všechno bez počítačů, skutečně jste nikde nezahlédli žádný počítač a sádru vám taky sundali bez počítače.

Nebo jste potřebovali rodit a tak jste šli do porodnice, kde jste skutečně porodili a opět bez počítače.

Jak to bylo možné, netuším, ale přísahám, že tomu tak bylo!

Nebo jste šli na poštu a řekli jste tam: ,Dejte mi tři známky!‘

A oni vám ty tři známky skutečně dali, respektive prodali, třebaže tam neměli žádný počítač!

To samé v obchodě.

Pokladny byly mechanické a vůbec nikam neodesílaly žádná hlášení, protože ani nebylo kam. Zaplatil jste u nich hezky hotově, a ještě jste se jako bonus procvičil v počítání, potrénoval mozek, protože když platíte kartou, nebo mobilem, tak zapomenete i počítat.

Jak je možné, že to tak fungovalo, že jste dal u pokladny peníze a pokladní vám dokázala bez počítače vrátit?

A když jste potřeboval peníze, vzal jste vkladní knížku, svoji, nebo cizí, to je jedno, a šel jste do spořitelny, kde vám dali peníze a zase jste neviděl nikde žádný počítač.

I ti horníci fárali do dolů, letadla létala, vlaky jezdily a nikde žádný počítač.

Ale víte, co je nejzáhadnější?

Nejzáhadnější je to, jak se bez počítačů obešly děti!

A přece je to tak!

Vidím je jasně a zřetelně, jak běhají po venku, jak si hrají a existovaly tisíce všelijakých her, jak mlátí hokejkami do tenisáku, jak skáčou gumu, a žádné z těch dětí nepotřebuje ke svému životu počítač, nebo chytrý mobil, což je jedno a totéž.

Ano, to co vidím, jsou děti bez mobilů!“

Domluvil jsem a hostitel mi položil přátelsky svoji nápadně těžkou ruku na rameno.

„Všechno bych vám snad uvěřil, i ty pokladny, které neodesílají udavačská hlášení o tržbách, všechno bych vám snad uvěřil, že to tak kdysi mohlo být, že jste přišel se zlomenou rukou do nemocnice a oni vám ji dali bez počítače do sádry, ale to vám neuvěřím, že by kdy mohly bez počítačů existovat děti.

Vy jste se zbláznil, člověče!

Co by dělaly v autě bez mobilů?!

To by s nimi bylo v autě k nevydržení, kdyby neměly v ruce mobily, a nejen v autě, věřte mi!

Vy jste se zbláznil, svět bez počítačů, kdo to kdy viděl!

Nejste vy náhodou ta Greta?

Ta je přece taky blázen!

Pojďte, hodím vás autem do blázince, stejně se odtud nemáte jak dostat, protože ty vlaky ještě hodně dlouho jezdit nebudou, jestli vůbec, protože je to německý, navíc ještě nevhodně zpřevodovaný šrot a jejich strojvedoucí jezdili ještě včera v Bulharsku s traktory.

Tak, co půjdeme?“

„Ano, půjdeme. Děti bez počítačů, to je opravdu nesmysl. Nemocnice snad, ale děti ne, děti určitě ne. Něco na mě asi opravdu leze, když vidím takové nesmysly,“ řekl jsem a nechal se odvést do auta, aniž by si toho manželka a děti hostitele všimli.

„Tam vám pomůžou, co by nepomohli!

Hodí do počítače vaše data a udělají vám individuální léčebný plán, já to měl v odmašťovně taky.

Tak to budete mít lepší, protože to byste fakt úplně zbláznil, než byste se dočkal dalšího vlaku,“ utěšoval mě ten hodný člověk.

            Nu snad mě tady z těch mích anachronických vizí vyléčí a já se budu moci zařadit zpět do normálního života, normálního protože už s 5G sítí, jen z toho mám strach, aby na blázinec nezaútočili hackeři a nevyřadili jej tak na dlouhé týdny z provozu, a taky mám strach, že se z toho strachu zblázním docela, zasraní hackeři sedící pořád u těch svých zasraných kompů, hubu bych jim nejraději rozmlátil, roztřískal ty jejich mozky na kaši, nebo je rovnou nechal celý život dřít na poli!